Přípitek.
Zrozeno v stráních Parnassu,
na tváři úsměv nadšení,
květy si pletouc do vlasů,
po světě kráčí Umění.
Směje se v slunci, které sem hřeje,
zpívá si s vlnou potoka,
ba i v těch slzách ještě se směje,
které mu tryskly do oka.
V rytmických slokách básníka,
v zářící barev paletě,
v mohutné pose tragika
krásu jen hlásá po světe.
[155]
Z edenu krásy, jehož už není,
chytilo záblesk kouzlem svým,
v život, kde zápas všední se pění,
svitem je ráje posledním.
Šťasten, kdo jeho úsměv chyt’,
věčnou když láskou plápolá,
šťasten, kdo ve svět může jít,
požehnán mocí Apolla,
Nad rány žití vždycky je vetší,
nad posměch světa vystačí,
nad hesla všední, která kol ječí,
plane mu slunce nejsladší.
Plane, jak plálo, dále dnes
nad hrobky králů kamenné,
nad hrady knížat, bitev děs
plane to slunce plamenné.
V Olympu starém dřímají bozi,
při vší své slávě znaveni –
Apollo pouze oblohou vozí
nebeské světlo v nadšení.
V království krásy, jejíž dech
líbá nás všechny do skrání,
v království jara, v úsměvech
buďte nám všichni vítáni!
156
V slunečních rytmech, v mohutné pose
Apollo otec nebem spěl,
a jak stál hrdý v nebeském voze,
jeden svit jeho k zemi sjel.
A my jej v dlaně chytili,
v květy když světlé s nebe pád’,
a my se při něm na chvíli,
přátelé, s vámi chceme smát.
Smějte se v slunci, planoucím stále,
chyťte ten úsměv srdcem svým –
v žití, kde zápas všední vře dále,
krása je rájem posledním!
1893.
157