SVATÝ OBRÁZEK.
Naposled, když jsem do trafiky přišel,
v které jsem po čas, kancelářský otrok,
poštovní známky, kolky kupovával,
na rozloučenou v užaslou mi ruku
obálku malou chorá slečna vtiskla.
Rozevřel jsem ji zmaten. Obraz vypad’,
obrázek svatý s třepením kol kraje,
František na mne z Assisi tu hledí,
na druhé straně drobným psáno písmem:
„Útěchou buď Vám v žití utrpení.“
Pozved’ jsem oči... Divý smíchu nával
hnal se mi v hrdlo... „Žert to, žert snad, slečno?“
Ne, – vidím, není. Ve vážné zřím oči,
upřímné, klidné, vlídně dobrotivé
a chápu: Tato dobrá, malá dívka,
tak neúhledná v skřivánčím svém šatě,
to s obrázkem tím myslí do opravdy.
Vztáhl jsem ruku. Její prsty jaly
mou ruku jemně: „S Bohem! Mnoho štěstí!“ –
93
Vyšel jsem, vložil do náprsní kapsy
obrázek svatý. Doma jsem ho schoval
v kytice suché do sežloutlých listů
a připsal datum...
***
Namane-li časem
se do ruky mi obrázek ten svatý,
radost mi dává v komice své prosté
vzpomínka ona... a chce myslit se mi
o podivné a naivní té víře
slečny té malé, choré, neúhledné,
zapadlé v krámek tmavý na předměstí,
že útěchu v životě přinést může – –
– papírku kousek – – a figurka na něm...
Rád tomu jsem, že nevypuk’ jsem ve smích,
neb nikdy bych si nemoh’ odpustiti,
kdybych byl ranil citlivé to děvče,
kdybych byl viděl naivní ty oči
rozstoupit se v bolestném překvapení.
Jsem tomu rád. Dnes bolelo by mne to,
že posměchem jsem zalil dárek prostý.
To nikdy bych si nemoh’ odpustiti...
94