Blažej Jordán (1904)

Portrét, Louis Křikava

Diplomatická verze Ediční verze
LOUIS KŘIKAVA BLAŽEJ JORDÁN PORTRAIT
V PRAZE NÁKLADEM F. ŠIMÁČKA 1904
[3] Tiskem „Unie“ v Praze.
[4] „Stůj za mnou, nechť mým druhem nejsi!“ („Světlo u cesty“, Blažej Jordán.)
KNIHU TUTO PŘIPISUJI STUDENTSTVU.
[5]
PŘEDMLUVA.
K tomu, bys mládím bezpečnou šel nohou, dostává se Ti četných direktiv. Již od dětství jsi poučkou dařen mnohou. Leč – jaký div! Ty zcela jinak, než jak jsi byl veden, co muž jsi živ. Mladou Tvou sílu doba zmatků kruší. Duše je k smrti slabá, servána a příbuzna je rozteskněné duši Blažeje Jordána, jenž často hledě do zoufalé noci zhynout chtěl do rána. „Kam světlo mělo vneseno mi býti, tam tápat sám, zraňovat duši svou! Krov rozerval bych v touze slunce zříti! Touhu mou vášnivou zpět sráží trám a do bláta mne tlačí silou svou.“ 7 Nevěř, že cos tak zvláštního se tají za výkřikem prasknuvších v stesku per. Jsi nemocen, sláb. Lidé přičítají pád tomu: nemáš charakter. Příteli, čti, a z portrait Jordánova poučení ber. Hoch, který nadšen vstříc se řítil světům, srazit se dal, zdroj otrávený pil. KInul by v mužství nemocným těm létům, že tak byl žil a v pustých krčmách, nepřátelských vznětům, čin udusil. Druzi, již v bolest Jordánovu zříte (on nestydí se dnes ji obnažit) – sotva tak těžkou lítost v žití zvíte v srdce se vrýt, jak Jordán, na otce u jeho lože když padal svit... Žel, je to strašným. Jedno žití... Co je? Zab si ho třeba. Ale jiných víc přilnulo k němu, cennějších než Tvoje. V třesk konce vzlykajíc strast křičí těch, jimž nadějí byl’s v žití a nejsi víc... Mentorsky nemá vyznít v této chvíli, co říkám Vám. Je toho asi dost: 8 své mladé chraňte nestrávené síly a v sobě hledejte svou povinnost. A jedinou si budeš autoritou, když’s v muže vzrost. Hle, náhoda to, v svoji domovinu že ještě dnes zří Jordán uzdraven. Okamžik byl, jenž vše moh’ pohřbít v hlínu – a žití sen moh’ odrazit se v lesklé ploše věčna nedosněn. A dnes... blesk slunce jizbou chví se čistý... a po všem tom, po hněvné negaci, i resignovaných snech fatalisty se klid mu navrací a síla tiché, radostné a šťastné ku práci... V PLZNI, srpen 1904. Louis Křikava.
9
ÚPADEK.
BLAŽEJ JORDÁN SE PŘEDSTAVUJE. MINULOST KRÁSNOU. POLÍBENÍ MUSY. TICHÝ TÝDEN. V KRČMĚ MLÁDÍ... NA STĚNU STUDENTSKÉ KRČMY „U KORUNY“. SENTIMENTÁLNÍ VZPOMÍNKA. ŠTĚDRÝ VEČER. HASNUTÍ...
[11]
BLAŽEJ JORDÁN SE PŘEDSTAVUJE.
Jsem básníkem. V hodnostní žádné třídě, v Akademii dosud nesedím. Dnes písařím a zítra v skvělé bídě jak cařihradský pes po soustě slídě na důstojnost svých laurů nehledím. Tož – básník... Žel... Povahou excentrický... Tvář duše mé má mnohý chorý tah. A definovali mne zkrátka vždycky: náš nevystihlý, náš melancholický, a šťastně dvojnásobný sebevrah. Být básníkem... Snad práce v magistrátě? Jen koště sem! Mně také chce se žít! Ta práce marnou, k čertu, byla, klatě! Redingot svůj, lakýrky vláčet v blátě a pro shluk lidí na strážnici jít! Přátelé moji váží si mne velmi... Knížky mých veršů také koupili. 13 Však dál jít? „Škoda, nelze, bohužel mi...“ A s povzdechem níž narážejí helmy. (Rekommandací by si škodili.) Zálohu velkou dal kdys nakladatel. I Maecenas si osoby mé všim. Tak vyčerpal jsem trpělivost přátel... Tak trochu právník.... trochu spisovatel... Hrom do toho! Já nelíbím se jim! Snad slední slovo život nehovořil. Leč – půjde-li to nyní do tuha, stál na rozích bych, verše své bych tvořil a kolemjdoucím devotně se kořil co elegantní pražský posluha. Hořkost mých dnů, bolestných nocí plíseň vsákla se v cihly mého příbytku. ––– Než – dosti již... Mým smích je můj i tíseň. Nač nudit Vás. Chtěl dřív jsem, než svou píseň, Vám zdvořile dát svoji visitku. 14
MINULOST KRÁSNOU...
Sním s truchlivostí pijana o písni, kterou moje milá před osmi roky vyloudila z rozplakaného piana. Těch osm let... Kde je? Kde je? Kde toho sled, co bylo žito? Kde síla, které tolik skryto v úsměvu bylo naděje? – – Záření bledé měsíce, šumění lesů, ševel splavu, pohyb, jímž drahou hladím hlavu – vše to z dna stoupá sklenice... Minulost krásnou vypíjím. Douškem tím klid je dneška stráven. I zítřek probudí se znaven, neboť i noc má trpí jím... 15 Sním s truchlivostí pijana o písni, kterou moje milá před osmi roky vyloudila z rozplakaného piana... 16
POLÍBENÍ MUSY.
Musa? Ta nezná kommanda. A bývá rozmarnou dosti, neboť i hochy miluje bez běžných občanských cností. Tulácké mívá nápady, nedá se zvyku jhem skovat, nelze ji, milí přátelé, manželsky potřebovat... I ke mně jednou přišla tak... Nutno je z minula křesat. Vídeň... Noc... Jižní nádraží. Devět a devadesát... *** Stane se leccos v životě. V počátek noci jsem doslech’, na lávce jižního nádraží možno že ošálit nocleh. 17 Na sopha tom se krčili strizzi dva v moderních pytlích. Vesele hvízdali „Lauschige Nacht“ Vídeňák je „gemütlich“... Sníh napad... krok můj zanechal v povlaku trhanou stopu. Šaty mi ve vzduch voněly odeurem heliotropu. S planiny zřím, jak Vídeň plá v závoji světel a lesku. Znavená víčka mhouřil jsem jako při šlehání blesku. Byly snad nervy dotčeny? Nohy se černaly v sněhu, oči se světel týkaly, duše nesmírných břehů... Snít se mi chtělo. Opory lavice jsem se chápal. Strizzi se uhnul, já s díky sed. Druhý byl schoulen a chrápal... *** Hleděl jsem před se... Vyplivla Vídeň mne pro dnes z tlamy. Sedím tu s hochy rozkoše, se svými vzpomínkami. Hrdost má tála jako sníh. Měkce mi bylo a krotce. 18 Vzpomněl jsem matky zemřelé, vzpomínal dobrého otce – – Snil jsem a chvíli přecházel... Tři bily – Zvuk tak líný – – *** Po kraji světel táhnou se k nádraží příchozích stíny. Sed, vstal jsem. Mám se ukázat jiným v své ložnici tvorům? Elegán může mít žízeň, hlad, dbá však vždy o decorum... Zástup nádražních dělníků... „Kam?“ „Stavět v Mariazelli,“ S kufříky k vratům se skupili. Zrak můj je přelétl stmělý. – V tom jako bodnut povstal jsem. Krev v spáncích... Ohavný pocit! Kdos výkřik na mne: „Můj příteli! Tys to? Jak jsi se tu ocit? – –“ Známe se spolu ze školy s dobráckým silákem Vítem. Vít byl mi víc než přítelem. Býval mi ochranným štítem... Lotrovství když jsme vyvedli, dopadlo – vím to podnes – tak: Já snědl sladké ovoce, Vít si to na zádech odnes. 19 Studovat nemoh’. Ze školy ocit se v světě širém. Strojničil, útek, při stavbě drah byl pak partafírem. Zde jsme se tedy setkali. „Studuješ noc zde, brachu? Máš nebezpečné sousedství... Což neznáš žádného strachu?“ „Nech toho... Raděj vypravuj!“ „Co já? Ty mluv!“ My sedli. Závoje únavy z očí se a z nohou okovy zvedly. Moci tak, Bože, říci vše... Nesmírnou cítil jsem něhu, oči se druha týkaly, duše Bolesti břehů. Vyprávěl jsem... Ne o sobě... o jakéms bláhovém děcku, jež z mládí zahrad vyrvalo barvitou nádheru všecku, v ulicích růžemi házelo, vonnými květy fial... Kde jsou ty růže a fialky? A vůni jejich... kdo přijal? – – Jednoho dne až zplakalo... Oh, bída duše... ta vzrůstá... Rozdalo vše, co nesl koš. Zahrada byla pustá... 20 Poslouchal druh a nadával... snad měl porozumění. Ruku tisk. A já mluvil dál. Přišel čas rozloučení. Objali jsme se... „S Bohem buď.“ Portýr již otevřel vrata. Dělníkům ruce podal jsem. „S Bohem, ty chaso zlatá...“ *** Svítání... Kde jsem? V Hietzingu... Ve Vídni spí jako sysli. A já tu bloudím ulicí s rozžhavenými smysly. Slova si říkám do vzduchu, brouzdám se v měkkém sněhu, duše se chvějíc dotýká nekonečnosti břehů... V rytmu jdu hudby kouzelné mechanicky jak osud... O hoši, básně krásnější nikdy jsem neslyšel dosud! V rytmu jdu hudby kouzelné, vzduchem cos ke mně se chvělo... Drazí – hle... Musa rozmarná mé líbá, mé líbá čelo! Ke mně dnes přišla... V takou noc... Vím, bývá rozmarnou dosti, 21 vím, že též hochy miluje bez běžných občanských cností... *** Ulicí mléko vozí již... Ve Vídni spí Jako sysli... A já tu bloudím svítáním s rozšťastněnými smysly! Slova si říkám do vzduchu, brouzdám se v měkkém sněhu, duše se chvějíc dotýká nekonečnosti břehů. V rytmu jdu hudby kouzelné mechanicky jak osud – o hoši, básně krásnější nikdy jsem neříkal dosud... V rytmu jdu hudby kouzelné, vzduchem cos ke mně se chvělo... Oh, drazí, Musa, Musa to mé líbá, mé líbá čelo... A zrak můj touží vysoko, výše, než může se donést, a rozkoš duše výskajíc drtí mou fysickou bolest!... *** Vysoko šlehaly plameny... Musily klesnout zase... 22 Ráno mne drožkáři křísili na Favoritenstrasse. *** Polibek taký nemýlí. Sžehne do poslední nitky. Poněvadž k smrti vysílí, polibek Musy je řídký. 23
TICHY TÝDEN.
Kdož nezatoužil, kamarádi, života těžké ve chvilce po hlasu, jenž tak měkce svádí k tichému týdnu opilce? Slyšeti z dáli tramway zvonit... Oknem zřít, dav jak vlní se... A nad číší se němě klonit... O svatá chvíle, nehni se! – – Kol do stěn bijí dlouhé vlny. Víří jich hbitý, šumný rej... Kdos mne sem zaklel, čaruplný a dobrácký byls čaroděj! Do okna vztekle buší nouze... Sem na mne, děvče, nelze ti... Zapomnění! Sevři mne dlouze! Obejmi mne, mé prokletí!... 24
V KRČMĚ MLÁDÍ.
U stolu, hlavu opřenu v dlaně seděl jsem... Šenkýř se sem a tam klaně míjí mne. Mne již nezdraví. Neplať a nemáš oslavy. A co můj úsměch tak před sebe hledí, hlas zvoní nade mnou... „Pořád tu sedí! Pije, kde první číši pil... Ku stolům s ubrusy nepostoupil...“ Myšlenka, jež se mnou ze dveří krčmy kams daleko zaměří, myšlenka, pro niž mé mladé, ach, čelo čekáním dlouhým zvráskovatělo... Do kraje půjdu a s ní budu žít... „Jak? Ty nám chceš snad i myšlenku vzít?“ Hádka – a v malou chvílenku zabili mne a mou myšlenku... *** „Živ,“ řekli. U stolu svého zas sedím... Víno mám rozlité. Před sebe hledím... 25 Myšlenka, pro niž mé mladé, ach, čelo čekáním dlouhým zvráskovatělo, kterou jsem volat chtěl do kraje – myšlenka moje – mrtva je... 26
NA STĚNU STUDENTSKÉ KRČMY „U KORUNY“.
Je to život, hoši... Už zoufalstvím jen hnaný do extremu.. Je líto sebe mi i Vás i hodin ubíjených bez chuti ze zvyku v hospodském povyku... A pláče srdce, stůně naše krev appercipujíc tu otravu nocí... A vůči virtuosu, hrajícímu na klávesách našich čivů jsme bez pomoci. Bez chuti žít a bez aspirací... O velké dítě bledé, truchlé líce o adepte alkoholismu, oběti svých šedých snů a tužeb, zklamaného idealismu, noci jdou... viz, noci jdou... jdou dni... a pro tebe se jednou rozední... A vyjdeš ven a uvidíš, že světlo sluneční záře po léta tam kvetlo, po celá léta rdouseného mládí a ty jen odlesk jeho tušil jsi záclonou pestrou krčmy... 27
SENTIMENTÁLNÍ VZPOMÍNKA.
Na okraj číše ostýchavě sedá vzpomínka bledá... Nožky mokré má... „Kdo posílá Tě?“ – Někdo, kdo Tě hledá... „Kde zvlhla jsi?“ – Slzami bohêma... „Noc zimní...“ – Ano. „Kdos mé jméno volá.“ – Ano, Tvé jméno. – – „Slabý byl to hlas, já neodtrh se z hýřivého kola, než přišel jsem, hlas domlk.“ – Toť ten čas... V mých tedy slzách jsi se vykoupala... Královský dík má odměnou ti být... Sentimentální vzpomínko má malá! Zde v tomto víně smíš se utopit... 28
ŠTĚDRÝ VEČER.
Pan hejtman dal mi přes čas. A štědrý večer byl. Samoten... Všichni u rodiny... Což nejsem člověk jako jiný? A já sám, sám jsem byl... Pan hejtman dal mi přes čas, Noc byla přeluzná. Září se slavnou město skvělo... Hovořit s kým bys, srdce, chtělo? Kdes, duše příbuzná? A vzpomínaje dětství toulám se silnicí. A když již k městu jsem se vracel, lítosti hlas mnou zaburácel, chvěl mnou jak vichřicí: Pan hejtman dal mi přes čas. A štědrý večer je... 29 Den, v němž mi z bible slova sladká má předčítala v dětství matka, v den změním orgie! – – A před branami města jdu v černý domku stín... Oj – kdo to tu tak teskně zpívá? A záclonou se světlo dívá a kterak kývá, kývá, kývá plaménkem žlutavým! – – Já sám že bych byl hostem? Vkročil jsem. U stolu seděla babka s mladou ženou v dlouhý šat modrý oblečenou pod stromkem pospolu... – „Vy samy – bez návštěvy... O madam, víno sem! Chci snít, že kdes jsem v cizím kraji, že neznám jsem, můj stesk že tají kdes krčma za lesem... jen Vy že bol můj zříte... O, Marto, pojďte sem...“ Vtiskl jsem peníz v suché dlaně. – – Ne, ne... Dnes velký den je Páně! Nechtě mne s pokojem... „Ne, nechci s Vámi kupčit! Jen přisedněte sem! 30 Vypravujte ze svého mládí, jak v taký den Vás měli rádi... O přisedněte jen...“ A Marta vyprávěla a Marta plakala. I babce vzlykot břichem házel. Tak provázívá steny gazel skučení šakala. Pan hejtman dal mi přes čas... Odcházím za šera... Ah, jak ta lítost přejde brzy... Leč – neškodí, dát jiným slzy štědrého večera – – – Pan hejtman dal mi přes čas. A štědrý večer byl. Samoten... Všichni u rodiny! Což nejsem člověk jako jiný? Lítost jsem pocítil a lampu svého soutrpení u žen těch rozsvítil. 31
HASNUTÍ.
Vzlyknutí ohně, jenž s vodou se mísí, v rozkoši smyslů mých vykřiklo kdysi vzrušeným hlasem. To po prvé jsem o vášeň zranil se do krve jsem... A když jsem po druhé na lup si vyšel, slaběj jsem syknutí plamenů slyšel, slaběji – hasnutí proklaté... po třetí, po čtvrté, po páté... Chmurnou svou druží jsa obstupován zřím, oltář vášně jak olupován... Děsí se duše má před chvílí zlou, voda kdy ohni je lhostejnou. 32
UTRPENÍ.
SMUTNO, SMUTNO MI... TAK JEDNA RŮŽE... ODYSSEA DUŠE... UTRPENÍ. DEJME MU HAJAT. TMA, ZLÁ TO TMA. SLABÁ CHVÍLE... V NEMOCNICI. SVĚTLO U CESTY.
[33]
SMUTNO, SMUTNO MI...
Je smutno, smutno mi... Stín těžký v lože pad, síť strhána je snů. Naslouchám, ticho mé kdy zase prolomí krok nelítostivých i ve vzpomínce dnů... Nekřičte bolestí, nekřičte, drahé chvíle, kopal-li surově jsem Vás i bez citu... je krví ztřísněno to Vaše čelo bílé a zděšený Váš zrak zří v divné na mne síle ze svého úkrytu... Naslouchám, ticho mé kdy zas se prolomí... Je smutno, smutno mi... 35
TAK JEDNA RŮŽE.
V puberty snech kdo vil jsi líbal líce a s princeznami prchal do dálky, kdo s Juliemi vzdychals do měsíce a hostem bývals v loktech rusalky: kdo parabolou snivého jsi mužství ve pouličních západ lásek vír tak z romantických přešed dobrodružství do vleku ošumělých avantur: vzpomínáš také čarovného roku, v němž chutnals radost z rudých koflíků, vzpomínáš proseb, neobratných kroků, bezradných smíchů, teskných dotyků, bolestí prudkých, těžkých zajíkání, šílících rtů, jimž nelze „Vzdej se“ říc, silhouett dvou kdes v lese za klekání se loučících, by nezřely se víc? Tak milovat a nevzdati se touze! Což může víc vzpomínka boleti? 36 Ten úder v zvon... Jej jednou slyšels pouze a do smrti jej budeš slyšeti. – – Tak jedna růže omámit zná žití..,žití... Jed v ránu trn, neurveš-li ho, vlít. Buď jako voják. Dbej svých čepobití, trny svých růží včas hleď ulomit. 37
ODYSSEA DUŠE.
V nesmírnu modrém kdes na zrnku prášku je bod... Což možno?... Že je kosmem též? Ač tíhou svou věčnosti nehne vážku, je autoritou na něm každá veš. Na zrnka tečce plno malých teček, zříš drobnohledem do měst, do městeček, zříš černé – lesy, stříbro – vody to a slunce trochu víc se nad to nahnout, vše zžehnuto a vypito... Vzdor tomu vše je plno velebnosti, důležitosti, vážné moudrosti, pro vše je pojem a pro vše je dosti jak nůž se zařezávající soudnosti. Co hněvu pro to, pakli vyprat nejde špinavé prádlo; jestli radní X nebude zvolen, mnoho zlého vzejde. Sesláblé krále těší krucifix... 38 Ó, div se, jestli duše hledá, hledá prchajíc světy. Domů, domů jen! Pláč její chví se, chví se, neusedá. Ah, zemřít moci... Tak, tak tomu jen! Naslouchám stísněn, když tak zaplaká, volám ji zpátky z prostor, jimiž bloudí... Nehledej darmo... Smrt tvá Ithaka. Je dlužno žít. Jsme donuceni žíti přikuti k hrudě, rvát se junácky. Vzdor mlčelivý z očí suchých svítí... Kdo zavinil ten život tulácký? Revolty našich rozteskněných duší? Proč tací jsme? Líp možno žíti tam, kde dobře jí se a kde Circe buší lidskému vepři v tanec na tamtam... Ctít dlužno v míru stát i náboženství, odměn i trestů zbožné morálky, píti jed lásky placeného ženství, zdravé zaň krve dávat korálky... Dlužno je vědět, majetek proč svatý... Jiný proč v právu, proč Ti mlčet jen, doufati chceš-li aspoň ve záplatu. Co máš, to drž a buď s tím spokojen. A v šíleném-li hněvu někdy zchví se bezmocnost měkká: věz, že společnost má rýčů k přerývání zahrad dost. Ty krtkem jsi a těch ta nebojí se. *** 39 Proč, duše, pláč Tvůj prostory se zvedá? Ithako sladká! Domů, domů jen! Hněvný pláč její chví se, neusedá. Revolty klamou, v smrti klid je jen... *** Tak snivá, stále nad hvězdami pílí a v tvořících se světů hledí rej... Zvou dál a vlídně její přízrak bílý. Odmítá tiše. Její Odyssej se ukončí, až stesk svůj v slavné chvíli v tuhnoucích vlnách klidu pohrouží... *** Bolesti, klamy jsou, jak kdysi byly. Jen Ithaky kouř modrý nekrouží. 40
UTRPENÍ.
Zavřené brány u tolika měst... A tolik pustin, tolik nočních cest a tolik vod, v nichž noc se shlíží pouze... když klopýtám, posměšný slyším smích, (sedají hloupé sovy na větvích) já šťastným však jsem v snu svém a své touze. Jdu v nocích jen a odpočívám v dnech, (je prudkým čelu mému slunce žeh) jdu v nocích jen, kdy chlad se v stínech tříští, kdy repot hvozdů hledá doprovod, kdy ztichlým vzduchem hukot slyším vod, kdy vítr tiskne vlny vřesovišti. Tak sám tu jdu – po tolik mladých let... Dnes oči mé v neznámý hledí svět, svět, jenž je sluncem bílým. Jsem cizím v něm... Nepru se o rozdíl. Neb o léta jsem již se opozdil... Nepoznán hlavu chýlím a dí o mně, že šílím... 41
DEJME MU HAJAT.
Když to tak vezmem kolem a kolem, ani to za to nestojí chodit jak bez smyslů silnicí, polem v devastované výzbroji proto jen, srdce že v těle chce plakat. Dejme mu usnout v pokoji – – Na lžičku dej mu olova trochu... Najez se, najez, bláznivý hochu... Dejme mu hajnout... Dvě svíčky mu vzplanou, plamenem vzpláčí: Nu – na neshledanou... Srdéčko hloupé... Slabým jsi bylo bolestí lidských pro jarmo... Křičelo’s dlouho a nadarmo... 42
TMA, ZLÁ TO TMA...
Tma, zlá to tma, jež kolem houstne... Bůh suď... Zas bolí duše má... Jsem jak ten pták; když v kleci tloustne, je spokojen a nezpívá. Když síly jeho uplývají, duši si vyzpívá... Před lety tupě jako ovce hnán modou, chodil v davu jsem v hod tento Boží ve Stromovce, bavil se družným rámusem a touhu tu měl, natáhnouti své údy v svěží trávu jsem. Rozdílné dnes a jindy touhy. Cos jiného bych dnes zas radš. Hospodin na ovce své dlouhý má neposlušné karabáč. Přes celé stádo své je šlehá. Tu nespomahá hněv a pláč. 43 (Tak ulice se na mne řítí tu dnes... Ten rachot děsivý... Přátelskou ruku zachytiti!! Jsem živý dnes či neživý?) Kol uší jako ovád bzučí karabáč zlý a plesnivý... Zdá se mi, hustým mořem plynu soustrasti vlastní. To je zlé. A nelíbím se Hospodinu na celé této pouti své, na tabulkách těch podél cesty pramálo, věru, odvislé. Ba ovšem... Cítím horko v líci. Ne – nebyl v tom všem rozum. Ne. To slon jen může dovolit si stromky jím čerstvě zlomené naházet v cestu a jít píti z nejbližšího vždy pramene. Nu – brzo bujný přejde zápal. Což musilo to vše tak být? Po zelené jsem krvi šlapal. Teď nemohu se zachytit stromečků v chůzi. Zlomeny jsou. Což musilo to vše tak být!? Tma, zlá to tma, jež kolem houstne. Bůh suď... Zas bolí duše má. 44 Jsem jak ten pták. Když v kleci tloustne, je spokojen a nezpívá. Když síly jeho uplývají, duši si vyzpívá. 45
SLABÁ CHVÍLE.
Nic v životě jsem neprohral, než co jsem prohrat chtěl; nikdo mi více nepobral, než co mi pobrat měl. Spleen žlutý kartou zamíchal. Křížek pad nahoru. Výtah’ jsem zbraň. Toť visitkou pro černou komoru. Můj dobrý otec udržel si víru otců svých. Vždy, kdy jsem z domu odcházel, ke kříži ruku zdvih’, ke křížku dobrou ruku zdvih’ a čelo požehnal. Svůj zakřik jsem hlas protestu a otce zceloval. I jel jsem otce navštívit... Nechť surový jsem dráb, 46 nechť krunýř z ocele je sbit, mám místo, kde jsem sláb. Ruku jsme v ruce chodili po březích Orlice. Na mroucím listí topolů svit tančil měsíce... – Nuž s Bohem zase! S Bohem bud’!... U víře otců svých jak vždy, kdy z domova jsem šel, otec svou ruku zdvih... a důvěřivě křížek mi nakreslil na čelo... Bolestí moře v duši mé se rázem zachvělo... Za otcem hleděl z vlaku jsem, jenž v dálku se mnou tíh... klesla již, klesla drahá dlaň, již zbožný impuls zdvih... Spleen žlutý kostkou zachrastil... Šest bodů nahoře! Zbraň blýskla se... Toť visitkou je černé komoře... 47
V NEMOCNICI.
Byla to k srdci rána jen, Dlouhý to byl a těžký sten, zablysknuvší se vzpomínka v mžik celé žití semknuvší, bleskurychlé vod splynutí, násilné do vichru vzkřiknutí z života malého okýnka... Nad hlavou muka šelestí... Horizont můj je pelestí... Oh – žiji – žiji... jaký vztek! Na ráně chví se soucitné ruce interessantních jeptišek. Pláči?... Já pláči... V slzách těch schráněný stesk je po letech, po mrtvých touhách, mrtvých snech, v planutí smyslů vzývaných 48 mladých a silných šťastných dnech... Oh – Žiji... Žiji... Jaký vztek... Na ráně chví se soucitné ruce interessantních jeptišek. 49
SVĚTLO U CESTY.
Hoj! Kdo pak to tam dole leží? – Zpátky! Zde rokle hluboká! – Rudé tam světlo. Plane stěží a u něho muž v krvi leží. Stěna je příkrá a vysoká. – Stůj za mnou, nechť mým druhem nejsi. Touž cestou šel jsem. Zde jsem pad’. Uhni jak muška před rorejsi. Zde signal. Pryč! Mne nevšímej si! Netřeba padlých litovat. 50
VEČERNÍ SNĚNÍ.
PODZIM. DECH JENOM HLASU TVÉHO. PRO KLID TEN. NAIVNÍ POVZDECH. REMINISCENCE. PRVNÍ LÁSKA. KDYŽ FLÉTNA PLAKALA. DECH’ VÍTR. V POKOJI SEDÍM SÁM A SÁM. LETNÍ VEČER. V HLUBOKÉM STÍNU. VLAK. SLABOST.
51
PODZIM.
Nad ztichlým krajem mrak si uleh’ líně. Po zrudlém listí kapky šelestí. Jak závoj slz na lícìlíci nevěstině na duši mé chví tkáň se bolesti... Oh – není smrti velké vášni lidské... Jí lačná ústa země nevssají... S nadějí v jarní touhy erotické sesláblá křídla v podzim klesají... 53
DECH JENOM HLASU TVÉHO!
Ve chvíli, kdy jsem pouze tetelící se strunou, o niž zavadil života dráp, dech jenom hlasu Tvého tak rád bych, o, slyšel, má Giso... Ta zaznění jsou tak tesklivě smutná, že plačící vyvolají ozvěnu u skal věčného míru. Ku břehu sbíhá s nich bílá postava hlubokých důlků a něžných ramen a přikládajíc průsvitné dlaně k ústům, volá do prázdna, odkud hlas přišel: „Miláčku, Tys to?“ Bytost má, struna rozchvěná k pláči, kypící surovým úderem, řičící zoufalým nadbytkem bolesti, toužící v shledání něžné u bílých míru skal 54 volá zpět: „Je již čas? O, je již, Giso, je již, je již čas?“ *** Ve chvíli, kdy jsem pouze tetelící se strunou, o niž zavadil života dráp, dech jenom hlasu Tvého tak rád bych, o, slyšel, má Giso... 55
PRO KLID TEN...
Žít jest mi žitím bezbarvým, neb každý náhlý vzruch mne drtí a pavučinu smyslů mých drásají tenké prsty smrti. I štěstí je mi bolestným... Fysickou při něm bolest cítím a stesk mé úží myšlení na rybník kýs, šum jeho sítím, noc žlutou září měsíce... sluk hvizdot v tichu podvečera... Pro klid ten sahá ruka má a zítřkem nechce slout již včera. 56
NAIVNÍ POVZDECH.
Jaké to svádění sladké k bystřině zapomenutí... – Pojď, drahá! – – Ne – ach nech mne teď... Počkej, až trochu se setmí – – A za těch něžných her, polibků, vášnivých hnutí novou je slyšeti bytost... Z daleka volá k nim ze tmy... A – tomu říkají láska... Zvát k příchodu nový zas pupen... Sonatu, která jim lkáti dá něžností za stříbra luny, při níž se na srdci srdce rvaný jak zachvívá lupen, ukončit bolestně prudkým prasknutím nejdražší struny... 57
REMINISCENCE.
Blesk jakoby člověku do duše slétl. Jakou to zvláštní jsem povídku četl! Neuměle tak vyprávěnou, jak já ji vypravuji Vám, jaké však nad ní se obzory klenou... – Nesmírný pokoj... Hloučky dětí, jež stárnouce den tráví v hrách. A u otevřeného okna, jímž proudí tichá měkká hudba, tři osamělí zří jak v snách v pozadí nesmírné té síně se černou portieru chvět, zacházet za ni děti zvolna a žádné nevracet se zpět... „Umírám touhou portieru odsunout... Co as zakrývá? –“ „V žádání strasť je. Vyčkej! Brzo se zrak Tvůj za ni podívá.“ 58 Hlas nedětský dí: – Budem zírat v tmu bez hvězd, v černé prázdno jen. – A dítě teskní: – Kněz můj dí mi, že krás těch budu nehoden, že zřeny budou šťastnějšími za clonou tou... Ah – jaký sen... O, Velký, pusť mne v eden ten... *** Slyšeti z dáli hukot zvonů... Slyš... to jsou hrany... to jsou hrany.. Jde dětí tré za tmavou clonu. Konec je žití uchystaný... Zří nový pokoj, stejný zas... Zas tmavá clona, hravé děti. – – Ach, o čem ještě vyprávěti? Ach, kolik za ten věčný čas, jenž nemilosrdně nám svítí, pokojů takých budem zříti?... 59
PRVNÍ LASKALÁSKA.
Opakuje se zas a zas děj ten a nejvíc v jarní čas. Co to zas šeptá za dveřmi? „Rád Tě mám!“ „Vskutku?“ „Uvěř mi Blažený šepot... Pocely... Milenec je tak nesmělý... Opouští svoji dívku čist. Má v mysli každý stromu list, jenž nad nimi se štěstím třás’, a pamatuje nízký plot i noční snivý zurkot vod a chvějící se slyší hlas... Ach, je to krásný, krásný čas... Bubnují bubny k pochodu, šílené bolesti rozchodu... On v brzku, v líci bídný smích jed hltá se rtů prodejných, 60 a ona – ona s jiným zví bolesti lásky a mateřství... Opakuje se zas a zas děj ten a nejvíc v jarní čas, ach v onen krásný, krásný čas... 61
KDYŽ FLÉTNA PLAKALA.
Nevyjasněný smutek to byl, jenž chtěl, bych za ním šel... V záhonech kroky své zapustil. Květ po nich vad’ a mřel. Stopy šly jeho do polí a v pusté brázdy lích, kolem šly k hvězdám až topoly a blízko keř si vzdych’. Ku poli křížů ta cesta jde a k slovům: – Zde spočívá... Smutek ten smrti své nenajde jenž ke mně chodívá v dny jako dnes, kdy vyrván tmám v noc hledím tajemnou a v teskných touhách poslouchám pláč fletny pode mnou... 62
DECH’ VÍTR.
Zas domek malý z karet... To není prvý snad. Hračkami dovedl jsem vždy manipulovat. Domečky vzdušné stavět, jež vždy se sesuly... Což nikdy neodstraší mne pokus minulý? Dech’ vítr. Domek spadl. Kolem se zdvíhá smích. Zarmoucen hněvně v kupu zřím karet ošidných... Dětinství bije jimi v impulsu ubohém... Jízlivým smíchem směje se vítr za rohem. 63
V POKOJI SEDÍM SÁM A SÁM...
Taková nálada je ve mně... Ostrůvkem chodím cizí země. Den zšedlý smek’ se na řeku, Lukami k břehu žloutne cesta, Přes řeku hledím... Štíty města tratí rys v rudém daleku... Taková ve mně nálada je. Co stoupá to do ticha kraje? Není to pláč, jenž lomí je? Ostrý šum vzduchu v sluch se věsí. Neduní vůz to blízko kdesi? Psi štěkli... kdos křik’: „Marie!“ Olši jsem chyt’ a čivy zbystřel, Lidí řev v pláni, křik a výstřel. Strašná to bolest... Co mi je? 64 Taková nálada je ve mně... ostrůvkem chodím jakés země a vzpomínám a vzpomínám... Kde jsem to byl, kdy jsem sem přišel, kde jsem to viděl, kdy to slyšel, a vzpomínám a vzpomínám... *** V pokoji sedím sám a sám... 65
LETNÍ VEČER.
Slunce v žhavé dlani ohromné skráně tiskne dnešní cestou dlouhou... Po mdlé noci rozchvívám se touhou, tichu, jež by skolébalo mne, hodin dusot utlumilo v snění, bych jen z dálky a jen jako v snu, dokud únavou zlou neklesnu, mroucího dne slyšel rozloučení... 66
V HLUBOKÉM STÍNU.
V hlubokém stínu neviděných thují, daleko stranou mojí silnice – je hrob, jenž kryje, koho nelituji. – S odporem pohřbít! Těžce v mysli chovat, že kromě drahých mrtvých tisíce jsou jiné též, jichž nutno pamatovat a věnce klásti na zapadlé lože neplodných hodin, které též jsem žil a kterých nelze zapomenout, Bože!..,Bože!... 67
VLAK.
Večer si teple oddychuje. Z okna sním o své rusalce. Z nádraží hvizd mi vypravuje o vlaku, jenž sní o dálce. A dálka vlaku ustupuje, s touhou když do ní řítí se. Ustoupíš také, dítě moje, ruce mé když Tě chopí se? Prolétnu také Tvojím žitím jako ten vlak, žel, jak ten vlak, touhu své krve nenasytím nikterak, Bože, nikterak? Což možno říci, co se stane. Což pak se vlaky nesřítí? Vzpjat se, a v tělo milované ruce své v pádu zarýti... 68 Večer si teple oddychuje. Z okna sním o své rusalce... Z nádraží hvizdot vypravuje o vlaku, jenž sní o dálce... 69
SLABOST.
Má nálada jak kočka unavená se v slunci choulí, šedivá jak popel. Přestála s hafany boj. Nedala se, teď odpočívá těžce unavená a očí mhouří před blýsknavým sluncem. A myslím tak si: kdybys tou šla cestou, snížila ruku k popelavé hlavě a pohladila ji – jak přimhouřila by slastně oči nálada má teskná, vyštvaná dnes nerozumnými psy... Ty ale nejdeš... Nejdeš! Křižovala se stezka moje na krátko jen s Tvojí. Nemůže čekat nálada má šedá na pohlazení teplé Tvojí ruky. Sám nížím dlaň svou. Slunce žhne mi v skráni (a v krvi zpívá tesklivá ta touha, žíznivá touha, nenasytná touha). 70 Náladu tiším. Hladím tím svou bolest. Žalostně přede. Mizerná... a slabá! Ale, což mohu sraziti ji s klína? Pohleď jen na ni!... Je tak unavená; žalostná, slabá, chorá, neúhledná... 71
RECONVALESCO.
Blažej Jordán cítí již radost, hněv, dovede se smáti, dovede toužiti – není již nemocným.
BÁSNÍK. UZDRAVENÍ. NÁMLUVY. ŽIŽKOVSKE DĚTI. VOJENSKÉ KRČMY. DŮM NA OBVODĚ ŽIŽKOVA. DŮM ŠVADLENEK. ÚTĚCHA. HÔTEL GARNI. CIZÍ MĚSTO. PAN REGIMENTSARZT. LZE LITOVAT POUZE. SVATÝ OBRÁZEK. VZKŘÍŠENÍ. PŘEŠTICE.
[73]
BÁSNÍK.
Nu ano, vidím... Ostré kontury... dům, v kterém žiji, že? A zase dům a řada domů sbíhajících se a moře domů... Město veliké. V něm pobíhají malé starosti mé, košilaté, nemyté, spuštěné. Starosti moje jako člověka – Starosti moje jako občana – s různých tak hledisk několikerým jsem otcem. Vida. Proto zbudily mne ze snů těžkých, vroucích, neplodných. Je nutno obléc, umýt, učesat starosti svoje. Leč – jsem nešika. * Necítíval jsem slunce, sníh, ni déšť. Lhostejně táhly vnějška rysy kol. Já do sebe zřel a ne na venek. V jiných jsem chodil krajích. V těchto ne, 75 jiné jsem druhy než dne druhy měl a melodiím jiným slouchal jsem než zvukům, ze vzduchu jež rostly kol. S nechutí jen jsem probouzel se vždy dotekem vnějška. Krásnou byla by i smrt mi tehdy byla bývala. V sobě jsem žil. Co ve mně umírá, to neumírá. A co kolem je, to lhostejným mi. Nemiluji to. * A pak ten obrat přišel, přeměna. Zvrat... Dobrým zachycen jsa násilím a stenaje, jsa hotov zavraždit ty, jejichž prsty okno protknuly blouznivé duše, vzdychavé to sklo – jak z otravy se budí morfiem – jsem k vědomí byl sebe zlomcován... Zapadly kraje... Druzi zmizeli... Co těžké hrany táhnou do dáli zdlouhavým zpěvem, kolovrátek hrá zpěv pouliční „Marianko má“. A vstávám... Ruka neumělá má starosti malé moje, košilaté, nemyté, spuštěné a nečesané myje a češe, obléká a chová. A zabita je, a zabita je duše básníkova. 76
UZDRAVENÍ.
V dnech oněch bylo to... Vše zas se pevným zdálo. Neměkly v jednu mhu kol věcí obrysy... Toho dne ponejprv mé ráno neplakalo, nade mnou, uzřel jsem, mrak muk že nevisí. Zvuk kladiv nezdál se, že snění moje ruší. To zimu trvalo?! Toť zvuk je jara, hle... Tak rušno cítím dnes a touhy plno v duši, ve slunci honí se vzpomínky osmahlé. V tvář padá paprsek. Hnula se radost ve mně... Komu to stačilo? Kdo je mou krví syt? Bolesti šílené s jarním pučením země pod hlíny nánosem lze teď mi nesmísit... 77
NÁMLUVY.
A smrti těžké žaluzie tenkým jsem vytáh’ provazcem. „Nu, jak se ti tam v dáli žije?“ „Nu – díky, dík. Co chceš? Tu jsem.“ „Mám s nervy svými mnoho práce. Nemocen byl jsem, příteli... Jak kočku se psem zřel jsem rvát se s životem smrt v své posteli. Za zdraví mé – – kdo dá dnes pfennig? A mám Tvou divou dcerku rád, Ví, že jsem básník neurasthenik... však apartním jsem... Stačí snad.“ „Jak? Nikdy, slyšíš, nedovolím... Jaké to mluvíš pitomstvo? Muž, kterého své dceři zvolím, musí mít zdravé potomstvo! 78 Na Tobě vidím, kam to vede... k prasmutné věru bilanci! Dimensí čtvrtou chlap pro mne si jede co pro staffáž k hloupé seanci!“ „Tatínka rozbroukali kdesi. I co duch bývá zdvořilý...“ „Nu – neplač, děvče... Lichý jsme si den pro seanci zvolili.“ 79
ŽIŽKOVSKÉ DĚTI.
Dnes žižkovského velestátu na romantických hranicích skupinu dětí uviděl jsem si indecentně hrajících. Podzimní slunce blýskalo se nad podnikavou družinou. Ni pádný krok můj nepřerušil jich reprodukci nevinnou,nevinnou. Dráždivý je to reflex vjemů jich za neděli s pondělkem. V malém si tady radost hraje a zvíře řičí ve velkém... 80
VOJENSKÉ KRČMY.
Naproti velkým kasárnám, kde císaři a Pánu sta slouží mužů s porte-épem a trpělivých kmánů, v ulici, kterou světili kdys velikému Čechu, dnes vedu tě se podívat, děvčátko, pro potěchu. Ty stále ještě vzpomínáš, jak do přísah květ voní a kterak slzy padají v loučení pod jabloní. On na vojnu Ti odešel, když jeseň rvala listy, Ty věříš: on se vrátí mi, jak odešel, tak čistý. Naproti velkým kasárnám a v ulici tam dále 81 se zotavuje dnes tvůj hoch po práci v službách krále. Jej uvnitř zříš, když jdeme kol, v jak mléko bílém vzduchu, tvář jeho vidíš opilou s čepicí slezlou k uchu. V ulici živou valí se změt zdivočilých tonů. A do nich od večera hrá činda, činda, čindadrá třeskot orkestrionu. – – Ty jenom tomu rozumíš: „Můj hoch se mi tu zkazí,“ já domů jda však přemítám, kdože jsou jeho vrazi. Kdo štěstí Tvého vrazi jsou, kdo na jatka je vleče a tato silná, zdravá krev pro koho vlastně teče. 82
DŮM NA OBVODĚ ŽIŽKOVA.
Dům moderní – poschodí prvé vzpíná prs hrdý balkonu – Zasmušen stojí v ulici strmé. Je v ní tak málo ozonu... Měl ctižádost... Snil o kobercích, jež vnitřek jeho obloží, o tlustých pánech, vážně troucích podešve bot svých v rohoži, o bílých dámách, důstojnících, o poesii balkonu... Zůstala smutnou ulice strmá, v níž je tak málo ozonu. Hanba mu přímo... Na balkoně spí v sedě muž, jenž zpil se dnes, s etage první hadr visí a na okně se černá dřez... 83
DŮM ŠVADLENEK.
V té noci tmavé, jaké miluji celou svou duší tichu odevzdanou, předměstí obvod volně křižuji a ve sny moje cizí stesky kanou. Měsíc si dnes svou bledou zakryl líc. Chce jako já v tom temnu lépe sníti... Dům na rohu si zpívá do ulic a žlutá jeho očka do tmy svítí... Je půlnoc již a tma... Jen tento proud chudičkých světel blátivou zem třísní, je půlnoc, ticho již, jen tento kout se chvěje strojů monotonní písní. A ňadra dívek nad stroj sehnutých, jichž dotkly se již milců toužné ruce, pozvedá náhle – slyšíš? – svěží smích. Zítra se zvlní v pláči snad a muce... 84 Svit lampiček žaluje do noci, v kalužích si své žluté tváře meje, v nichž tají boly mladých tajemství a těžký úsměv příští beznaděje... 85
ÚTĚCHA.
Útěchu chceš, má smutná malá. Sem na to péro stiskni... Tu. Proč jsi se ke mně přitoulala, vidím. – Noc zlou máš prožitu. Líbala’s obraz chladný, hladký: Volala’s: „Vrať ho, Nejvyšší!“ Dal Ti Tvůj pláč Tvé štěstí zpátky? „Nedá-li, zemru, Ježíši!“ Nezemřeš, dítě... Zaspíš všecko. Pravím Ti to a proč, snad vím. Porodíš v slzách svoje děcko. Neumřeš se svým tajemstvím. Všechno to je jen episodou, tesklivé, hloupé dítě mé. Odtéká všechno jednou vodou a my to ani nechceme a my to ani nechceme. 86 Ať chceš či nechceš, v jiné chvíli sevře Tě v náruč jiný... Stůj! V zahrádce lká kýs přízrak bílý. Mládí Tvé. Toho polituj. Plakat chceš, toho polituj... 87
HÔTEL GARNI.
Vyběhla ze vrat. Vzkřikla. Dítě, klid! Jsem cizincem! Proč strach přede mnou marný... Spustila závoj. Stín se kolem kmit’. Panenství mrtvé vyšlo z Hôtel Garni. Nervosním krokem muž z hôtelu spěl. Za dívkou hlédnuv opačným šel směrem. Vzduchem se nápěv „Süsses Mädel“ chvěl a jarní touhy táhly podvečerem... 88
CIZÍ MĚSTO.
Ty mraky jsem též jinde vídal. Týž vítr vál mi jinde též... Týž Sirius rozumně hlídal i naši starou městskou věž. Co však pod tímto nebem leží, to cizím dnes, to cizím mi. Nedůvěřivě touhy běží třídami těmi tesknými, jež ssají sníh, by mizel v bláto. V šedé to město hledím něm... O – jak as dlouho potrvá to, než jeho dechem dýchnu v něm? 89
PAN REGIMENTSARZT.
Mám bratra, mladý pružný zjev. Před dvěma roky plival krev. A tělo silné, sval co prut, úd každý jakby z kovu skut, o, pane regimentsarzt! A s násilím a s námahou zastavil nemoc neblahou. „Teď šetřit se!“ O, dbalým byl a přibývalo jemu sil, o, pane regimentsarzt! V tom povolán byl do zbraně. Šel před Vás, statně, oddaně... – Jsem nemocen! – „Jak, hoch co prut, Vy také chcete znáti „ruht“?“ Oj, pane regimentsarzt! A vyšetřil a proklepal, nic nenašel a jen se smál... 90 A dali hochu pestrý šat. Pro vlast a krále! Rukovat! Ha, pane regimentsarzt! Prach, úpal. Žhavý červenec a plná výzbroj tíží plec. S tím tlouci se! Ten shon a spěch... O Bože! Bolest! Krátký dech! Sem, pane regimentsarzt! Přede mnou leží bratrův stín s příznaky prudkých souchotin. To není bratr Váš ni syn, toť oběť jedné z Vašich vin, Vy, pane regimentsarzt! Zde Vaší pilné práce plod je tato krev, je tento pot, horečka, noci bez spaní... Co žene krev vám do skrání? Fuj, pane regimentsarzt! 91
LZE LITOVAT POUZE.
Koleje, po nichž duše má běží, opodál jiných leží. Myšlénky kolem a nade mnou příbuzné jiným jsou. Ale – jsou mé. Mým zjiskřeny žitím, zhuštěný dým jejich svým uhlím sytím, háze v ně výchovu, boj svůj i žití znovu je tvořím si... A to se cítí. Jiskrami prostoupen jejich dech. Chví se jak krev v tepu záchvěvech. Nervosním plní své okolí chvěním. Ano, jsou mé. A té žiji touze oddálit kolej svou od jiných. Není to možno. Lze litovat pouze lítostí těžkou, ubohou, ruce že vlak, jež zastavit chtěly, odlámat nýty že nemohou. 92
SVATÝ OBRÁZEK.
Naposled, když jsem do trafiky přišel, v které jsem po čas, kancelářský otrok, poštovní známky, kolky kupovával, na rozloučenou v užaslou mi ruku obálku malou chorá slečna vtiskla. Rozevřel jsem ji zmaten. Obraz vypad’, obrázek svatý s třepením kol kraje, František na mne z Assisi tu hledí, na druhé straně drobným psáno písmem: „Útěchou buď Vám v žití utrpení.“ Pozved’ jsem oči... Divý smíchu nával hnal se mi v hrdlo... „Žert to, žert snad, slečno?“ Ne, – vidím, není. Ve vážné zřím oči, upřímné, klidné, vlídně dobrotivé a chápu: Tato dobrá, malá dívka, tak neúhledná v skřivánčím svém šatě, to s obrázkem tím myslí do opravdy. Vztáhl jsem ruku. Její prsty jaly mou ruku jemně: „S Bohem! Mnoho štěstí!“ – 93 Vyšel jsem, vložil do náprsní kapsy obrázek svatý. Doma jsem ho schoval v kytice suché do sežloutlých listů a připsal datum... *** Namane-li časem se do ruky mi obrázek ten svatý, radost mi dává v komice své prosté vzpomínka ona... a chce myslit se mi o podivné a naivní té víře slečny té malé, choré, neúhledné, zapadlé v krámek tmavý na předměstí, že útěchu v životě přinést může – – – papírku kousek – – a figurka na něm... Rád tomu jsem, že nevypuk’ jsem ve smích, neb nikdy bych si nemoh’ odpustiti, kdybych byl ranil citlivé to děvče, kdybych byl viděl naivní ty oči rozstoupit se v bolestném překvapení. Jsem tomu rád. Dnes bolelo by mne to, že posměchem jsem zalil dárek prostý. To nikdy bych si nemoh’ odpustiti... 94
VZKŘÍŠENÍ.
Zde v městě tomto, městě na severu, v něž dýchá přes den ohavnými ústy kraj dýmem mstící zvolnou zkázu svou, dnes čistý vzduch jest, hodný svatvečera... Zřím... Na náměstí dole před kostelem se množství vlní, cosi čekajíc. Ah – vzkříšení je... Slavné vzkříšení je... Den znaven klesá šumných do ulic. Je vzkříšení a zšedlé je již nebe. Slyš, v lidstva šum hodiny tlukou sedm. Stydnoucí stříbro ran svých ve vzduch pouští. Na náměstíčko elektrická tramway přibíhá – zvoníc, mručíc, prskajíc... Již světla planou, kroky chodců stanou... A náměstí se plní víc a víc... A již v ně vtéká řinčíc hudba střelců. Náměstím proudí, za ní mužů četa... A modré postavy se u kostela nejapně staví, točí, odskakují, se rovnají a vážně přihlížejí, 95 strážníků kterak řada spěchajíc kol nich kruh úcty tvoří... Oči střelců, viz, pýchou planou, v neurčitu stanou – – A náměstí se plní víc a víc... Čekání chvíle... V ní má duše snivá nevidí tvrdé na severu město... (Rachotem ran a sladkým zvukem zvonů kraj mladý zvučí... Za vesničkou v háji sukénka bílá u mužského pláště se chvěje, prosí, tiše vzdychajíc...) Den vzkříšení je. Ach – den vzkříšení je... Ó duše má, již nevzpomínej víc. – – Úsečný ve sny vběhl náhle povel. Zvlnil se dav a v předu promenáda se zkolísala... Ručky v rukavičkách se k ouškům nesou. „Hoch an! Feuer!“ Trrrum!! Modlitba pušek letí k nebesům... A ticho zas... Dost oči uzřely... ještě si dvakrát výsknou výstřely na počest Pána, jímž Vám spása dána, na počest Toho, jenž dnes z mrtvých vstává; ještě si z hloubky zvony zahlaholí, tajemné zprávy vnesou do okolí... Vzkříšení!... Vzkříšení! – Zavírám okno... 96
PŘEŠTICE.
V čivů svých vděčném rozepjetí naslouchám větám operním, počínám rád mít hluk a děti: nejsem již, myslím, moderním. Moderní člověk všude zdřímne, je mu tak stejno, kde má žít – a přece může vědomí mne blízkosti oné oblažit. A já tam žití po bloudivém s častou tak změnou jeviště v čistém a prudkém citu chtivém po prahu toužím rodiště... Malé to město v nedaleku, v loučení když jsem rozruchu stříšky ty zdravil, stromy, řeku, pokojně spalo na uchu, a jen když kočár kolem stájí hnal se, kýs pozdrav sluch můj stih’: instinktivní to bylo ržání přátel mých, koní dragonských. 97 Vylétlo ptáče... Vytratí se, tolik jich, v svět se rozletí, a kolik jich as navrátí se, mine-li čtvrt jim století?... Moderní člověk všude zdřímne. Jemu je stejno, kde má žít... a přece může vědomí mne blízkosti oné oblažit? Proč byla tedy všechna pýcha? Protesty proti citu, proč? Tam, odkud vyjel, staví zticha v blouznivé jízdě kolotoč... (Zde přehoup’ s koněm jezdec pestrý rybníčky s bláta obrubou... v průvodu matky své a sestry tudy jsem chodil na hrubou, zde jsme se s otcem koupávali, odtud šla cesta do polí... a s této meze v modré dáli stříbrné svítí topoly...) Ano... já toužím... Po bloudivém žití a změnách jeviště v čistém a prudkém citu chtivém po prahu toužím rodiště... A jak je projdu v zamyšlení (mám nač – za čtvrt to století) na žal prvního rozloučení dnes co muž budu mysleti... [98] OBSAH.
Připsání knihy studentstvu5 Předmluva7
Úpadek: Blažej Jordán se představuje13 Minulost krásnou15 Políbení Musy17 Tichý týden24 V krčmě mládí25 Na stěnu studentské krčmy „U koruny“27 SentimentalníSentimentální vzpomínka28 Štědrý večer29 Hasnutí32
Utrpení: Smutno, smutno mi...35 Tak jedna růže36 Odyssea duše38 Utrpení41 Dejme mu hajat42 Tma, zlá to tma43 Slabá chvíle...46 V nemocnici48 Světlo u cesty50
[99] Večerní snění: Podzim53 Dech jenom hlasu Tvého54 Pro klid ten56 Naivní povzdech57 Reminiscence58 První láska60 Když flétna plakala62 Dech’ vítr63 V pokoji sedím sám a sám64 Letní večer66 V hlubokém stínu67 Vlak68 Slabost6970
Reconvalesco: Básník75 Uzdravení77 Námluvy78 Žižkovské děti80 Vojenské krčmy81 Dům na obvodě Žižkova83 Dům švadlenek84 Útěcha86 Hôtel Garni88 Cizí město89 Pan regimentsarzt90 Lze litovat pouze92 Svatý obrázek93 Vzkříšení95 Přeštice97
E: mk; 2004 [100]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František; Unie
(Nákladem F. Šimáčka – Tiskem „Unie” v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 100

Autor motta: Křikava, Louis
(„Světlo u cesty”, Blažej Jordán.)

Motto: Křikava, Louis
(„Světlo u cesty”, Blažej Jordán.)