DŮM ŠVADLENEK.

Louis Křikava

DŮM ŠVADLENEK.
V té noci tmavé, jaké miluji celou svou duší tichu odevzdanou, předměstí obvod volně křižuji a ve sny moje cizí stesky kanou. Měsíc si dnes svou bledou zakryl líc. Chce jako já v tom temnu lépe sníti... Dům na rohu si zpívá do ulic a žlutá jeho očka do tmy svítí... Je půlnoc již a tma... Jen tento proud chudičkých světel blátivou zem třísní, je půlnoc, ticho již, jen tento kout se chvěje strojů monotonní písní. A ňadra dívek nad stroj sehnutých, jichž dotkly se již milců toužné ruce, pozvedá náhle – slyšíš? – svěží smích. Zítra se zvlní v pláči snad a muce... 84 Svit lampiček žaluje do noci, v kalužích si své žluté tváře meje, v nichž tají boly mladých tajemství a těžký úsměv příští beznaděje... 85