REMINISCENCE.

REMINISCENCE.
Blesk jakoby člověku do duše slétl. Jakou to zvláštní jsem povídku četl! Neuměle tak vyprávěnou, jak já ji vypravuji Vám, jaké však nad ní se obzory klenou... – Nesmírný pokoj... Hloučky dětí, jež stárnouce den tráví v hrách. A u otevřeného okna, jímž proudí tichá měkká hudba, tři osamělí zří jak v snách v pozadí nesmírné té síně se černou portieru chvět, zacházet za ni děti zvolna a žádné nevracet se zpět... „Umírám touhou portieru odsunout... Co as zakrývá? –“ „V žádání strasť je. Vyčkej! Brzo se zrak Tvůj za ni podívá.“ 58 Hlas nedětský dí: – Budem zírat v tmu bez hvězd, v černé prázdno jen. – A dítě teskní: – Kněz můj dí mi, že krás těch budu nehoden, že zřeny budou šťastnějšími za clonou tou... Ah – jaký sen... O, Velký, pusť mne v eden ten... *** Slyšeti z dáli hukot zvonů... Slyš... to jsou hrany... to jsou hrany.. Jde dětí tré za tmavou clonu. Konec je žití uchystaný... Zří nový pokoj, stejný zas... Zas tmavá clona, hravé děti. – – Ach, o čem ještě vyprávěti? Ach, kolik za ten věčný čas, jenž nemilosrdně nám svítí, pokojů takých budem zříti?... 59