DECH JENOM HLASU TVÉHO!

Louis Křikava

DECH JENOM HLASU TVÉHO!
Ve chvíli, kdy jsem pouze tetelící se strunou, o niž zavadil života dráp, dech jenom hlasu Tvého tak rád bych, o, slyšel, má Giso... Ta zaznění jsou tak tesklivě smutná, že plačící vyvolají ozvěnu u skal věčného míru. Ku břehu sbíhá s nich bílá postava hlubokých důlků a něžných ramen a přikládajíc průsvitné dlaně k ústům, volá do prázdna, odkud hlas přišel: „Miláčku, Tys to?“ Bytost má, struna rozchvěná k pláči, kypící surovým úderem, řičící zoufalým nadbytkem bolesti, toužící v shledání něžné u bílých míru skal 54 volá zpět: „Je již čas? O, je již, Giso, je již, je již čas?“ *** Ve chvíli, kdy jsem pouze tetelící se strunou, o niž zavadil života dráp, dech jenom hlasu Tvého tak rád bych, o, slyšel, má Giso... 55