DECH JENOM HLASU TVÉHO!
Ve chvíli,
kdy jsem pouze tetelící se strunou,
o niž zavadil života dráp,
dech jenom hlasu Tvého tak rád bych, o, slyšel,
má Giso...
Ta zaznění jsou tak tesklivě smutná,
že plačící vyvolají ozvěnu
u skal věčného míru.
Ku břehu sbíhá s nich bílá postava
hlubokých důlků a něžných ramen
a přikládajíc průsvitné dlaně k ústům,
volá do prázdna, odkud hlas přišel:
„Miláčku, Tys to?“
Bytost má, struna rozchvěná k pláči,
kypící surovým úderem,
řičící zoufalým nadbytkem bolesti,
toužící v shledání něžné u bílých míru skal
54
volá zpět: „Je již čas?
O, je již, Giso, je již, je již čas?“
***
Ve chvíli,
kdy jsem pouze tetelící se strunou,
o niž zavadil života dráp,
dech jenom hlasu Tvého tak rád bych, o, slyšel,
má Giso...
55