POLÍBENÍ MUSY.

POLÍBENÍ MUSY.
Musa? Ta nezná kommanda. A bývá rozmarnou dosti, neboť i hochy miluje bez běžných občanských cností. Tulácké mívá nápady, nedá se zvyku jhem skovat, nelze ji, milí přátelé, manželsky potřebovat... I ke mně jednou přišla tak... Nutno je z minula křesat. Vídeň... Noc... Jižní nádraží. Devět a devadesát... *** Stane se leccos v životě. V počátek noci jsem doslech’, na lávce jižního nádraží možno že ošálit nocleh. 17 Na sopha tom se krčili strizzi dva v moderních pytlích. Vesele hvízdali „Lauschige Nacht“ Vídeňák je „gemütlich“... Sníh napad... krok můj zanechal v povlaku trhanou stopu. Šaty mi ve vzduch voněly odeurem heliotropu. S planiny zřím, jak Vídeň plá v závoji světel a lesku. Znavená víčka mhouřil jsem jako při šlehání blesku. Byly snad nervy dotčeny? Nohy se černaly v sněhu, oči se světel týkaly, duše nesmírných břehů... Snít se mi chtělo. Opory lavice jsem se chápal. Strizzi se uhnul, já s díky sed. Druhý byl schoulen a chrápal... *** Hleděl jsem před se... Vyplivla Vídeň mne pro dnes z tlamy. Sedím tu s hochy rozkoše, se svými vzpomínkami. Hrdost má tála jako sníh. Měkce mi bylo a krotce. 18 Vzpomněl jsem matky zemřelé, vzpomínal dobrého otce – – Snil jsem a chvíli přecházel... Tři bily – Zvuk tak líný – – *** Po kraji světel táhnou se k nádraží příchozích stíny. Sed, vstal jsem. Mám se ukázat jiným v své ložnici tvorům? Elegán může mít žízeň, hlad, dbá však vždy o decorum... Zástup nádražních dělníků... „Kam?“ „Stavět v Mariazelli,“ S kufříky k vratům se skupili. Zrak můj je přelétl stmělý. – V tom jako bodnut povstal jsem. Krev v spáncích... Ohavný pocit! Kdos výkřik na mne: „Můj příteli! Tys to? Jak jsi se tu ocit? – –“ Známe se spolu ze školy s dobráckým silákem Vítem. Vít byl mi víc než přítelem. Býval mi ochranným štítem... Lotrovství když jsme vyvedli, dopadlo – vím to podnes – tak: Já snědl sladké ovoce, Vít si to na zádech odnes. 19 Studovat nemoh’. Ze školy ocit se v světě širém. Strojničil, útek, při stavbě drah byl pak partafírem. Zde jsme se tedy setkali. „Studuješ noc zde, brachu? Máš nebezpečné sousedství... Což neznáš žádného strachu?“ „Nech toho... Raděj vypravuj!“ „Co já? Ty mluv!“ My sedli. Závoje únavy z očí se a z nohou okovy zvedly. Moci tak, Bože, říci vše... Nesmírnou cítil jsem něhu, oči se druha týkaly, duše Bolesti břehů. Vyprávěl jsem... Ne o sobě... o jakéms bláhovém děcku, jež z mládí zahrad vyrvalo barvitou nádheru všecku, v ulicích růžemi házelo, vonnými květy fial... Kde jsou ty růže a fialky? A vůni jejich... kdo přijal? – – Jednoho dne až zplakalo... Oh, bída duše... ta vzrůstá... Rozdalo vše, co nesl koš. Zahrada byla pustá... 20 Poslouchal druh a nadával... snad měl porozumění. Ruku tisk. A já mluvil dál. Přišel čas rozloučení. Objali jsme se... „S Bohem buď.“ Portýr již otevřel vrata. Dělníkům ruce podal jsem. „S Bohem, ty chaso zlatá...“ *** Svítání... Kde jsem? V Hietzingu... Ve Vídni spí jako sysli. A já tu bloudím ulicí s rozžhavenými smysly. Slova si říkám do vzduchu, brouzdám se v měkkém sněhu, duše se chvějíc dotýká nekonečnosti břehů... V rytmu jdu hudby kouzelné mechanicky jak osud... O hoši, básně krásnější nikdy jsem neslyšel dosud! V rytmu jdu hudby kouzelné, vzduchem cos ke mně se chvělo... Drazí – hle... Musa rozmarná mé líbá, mé líbá čelo! Ke mně dnes přišla... V takou noc... Vím, bývá rozmarnou dosti, 21 vím, že též hochy miluje bez běžných občanských cností... *** Ulicí mléko vozí již... Ve Vídni spí Jako sysli... A já tu bloudím svítáním s rozšťastněnými smysly! Slova si říkám do vzduchu, brouzdám se v měkkém sněhu, duše se chvějíc dotýká nekonečnosti břehů. V rytmu jdu hudby kouzelné mechanicky jak osud – o hoši, básně krásnější nikdy jsem neříkal dosud... V rytmu jdu hudby kouzelné, vzduchem cos ke mně se chvělo... Oh, drazí, Musa, Musa to mé líbá, mé líbá čelo... A zrak můj touží vysoko, výše, než může se donést, a rozkoš duše výskajíc drtí mou fysickou bolest!... *** Vysoko šlehaly plameny... Musily klesnout zase... 22 Ráno mne drožkáři křísili na Favoritenstrasse. *** Polibek taký nemýlí. Sžehne do poslední nitky. Poněvadž k smrti vysílí, polibek Musy je řídký. 23