BLAŽEJ JORDÁN SE PŘEDSTAVUJE.

BLAŽEJ JORDÁN SE PŘEDSTAVUJE.
Jsem básníkem. V hodnostní žádné třídě, v Akademii dosud nesedím. Dnes písařím a zítra v skvělé bídě jak cařihradský pes po soustě slídě na důstojnost svých laurů nehledím. Tož – básník... Žel... Povahou excentrický... Tvář duše mé má mnohý chorý tah. A definovali mne zkrátka vždycky: náš nevystihlý, náš melancholický, a šťastně dvojnásobný sebevrah. Být básníkem... Snad práce v magistrátě? Jen koště sem! Mně také chce se žít! Ta práce marnou, k čertu, byla, klatě! Redingot svůj, lakýrky vláčet v blátě a pro shluk lidí na strážnici jít! Přátelé moji váží si mne velmi... Knížky mých veršů také koupili. 13 Však dál jít? „Škoda, nelze, bohužel mi...“ A s povzdechem níž narážejí helmy. (Rekommandací by si škodili.) Zálohu velkou dal kdys nakladatel. I Maecenas si osoby mé všim. Tak vyčerpal jsem trpělivost přátel... Tak trochu právník.... trochu spisovatel... Hrom do toho! Já nelíbím se jim! Snad slední slovo život nehovořil. Leč – půjde-li to nyní do tuha, stál na rozích bych, verše své bych tvořil a kolemjdoucím devotně se kořil co elegantní pražský posluha. Hořkost mých dnů, bolestných nocí plíseň vsákla se v cihly mého příbytku. ––– Než – dosti již... Mým smích je můj i tíseň. Nač nudit Vás. Chtěl dřív jsem, než svou píseň, Vám zdvořile dát svoji visitku. 14