BLAŽEJ JORDÁN SE PŘEDSTAVUJE.
Jsem básníkem. V hodnostní žádné třídě,
v Akademii dosud nesedím.
Dnes písařím a zítra v skvělé bídě
jak cařihradský pes po soustě slídě
na důstojnost svých laurů nehledím.
Tož – básník... Žel... Povahou excentrický...
Tvář duše mé má mnohý chorý tah.
A definovali mne zkrátka vždycky:
náš nevystihlý, náš melancholický,
a šťastně dvojnásobný sebevrah.
Být básníkem... Snad práce v magistrátě?
Jen koště sem! Mně také chce se žít!
Ta práce marnou, k čertu, byla, klatě!
Redingot svůj, lakýrky vláčet v blátě
a pro shluk lidí na strážnici jít!
Přátelé moji váží si mne velmi...
Knížky mých veršů také koupili.
13
Však dál jít? „Škoda, nelze, bohužel mi...“
A s povzdechem níž narážejí helmy.
(Rekommandací by si škodili.)
Zálohu velkou dal kdys nakladatel.
I Maecenas si osoby mé všim.
Tak vyčerpal jsem trpělivost přátel...
Tak trochu právník.... trochu spisovatel...
Hrom do toho! Já nelíbím se jim!
Snad slední slovo život nehovořil.
Leč – půjde-li to nyní do tuha,
stál na rozích bych, verše své bych tvořil
a kolemjdoucím devotně se kořil
co elegantní pražský posluha.
Hořkost mých dnů, bolestných nocí plíseň
vsákla se v cihly mého příbytku.
–––
Než – dosti již... Mým smích je můj i tíseň.
Nač nudit Vás. Chtěl dřív jsem, než svou píseň,
Vám zdvořile dát svoji visitku.
14