BÁSNÍK.

Louis Křikava

BÁSNÍK.
Nu ano, vidím... Ostré kontury... dům, v kterém žiji, že? A zase dům a řada domů sbíhajících se a moře domů... Město veliké. V něm pobíhají malé starosti mé, košilaté, nemyté, spuštěné. Starosti moje jako člověka – Starosti moje jako občana – s různých tak hledisk několikerým jsem otcem. Vida. Proto zbudily mne ze snů těžkých, vroucích, neplodných. Je nutno obléc, umýt, učesat starosti svoje. Leč – jsem nešika. * Necítíval jsem slunce, sníh, ni déšť. Lhostejně táhly vnějška rysy kol. Já do sebe zřel a ne na venek. V jiných jsem chodil krajích. V těchto ne, 75 jiné jsem druhy než dne druhy měl a melodiím jiným slouchal jsem než zvukům, ze vzduchu jež rostly kol. S nechutí jen jsem probouzel se vždy dotekem vnějška. Krásnou byla by i smrt mi tehdy byla bývala. V sobě jsem žil. Co ve mně umírá, to neumírá. A co kolem je, to lhostejným mi. Nemiluji to. * A pak ten obrat přišel, přeměna. Zvrat... Dobrým zachycen jsa násilím a stenaje, jsa hotov zavraždit ty, jejichž prsty okno protknuly blouznivé duše, vzdychavé to sklo – jak z otravy se budí morfiem – jsem k vědomí byl sebe zlomcován... Zapadly kraje... Druzi zmizeli... Co těžké hrany táhnou do dáli zdlouhavým zpěvem, kolovrátek hrá zpěv pouliční „Marianko má“. A vstávám... Ruka neumělá má starosti malé moje, košilaté, nemyté, spuštěné a nečesané myje a češe, obléká a chová. A zabita je, a zabita je duše básníkova. 76