VZKŘÍŠENÍ.
Zde v městě tomto, městě na severu,
v něž dýchá přes den ohavnými ústy
kraj dýmem mstící zvolnou zkázu svou,
dnes čistý vzduch jest, hodný svatvečera...
Zřím... Na náměstí dole před kostelem
se množství vlní, cosi čekajíc.
Ah – vzkříšení je... Slavné vzkříšení je...
Den znaven klesá šumných do ulic.
Je vzkříšení a zšedlé je již nebe.
Slyš, v lidstva šum hodiny tlukou sedm.
Stydnoucí stříbro ran svých ve vzduch pouští.
Na náměstíčko elektrická tramway
přibíhá – zvoníc, mručíc, prskajíc...
Již světla planou, kroky chodců stanou...
A náměstí se plní víc a víc...
A již v ně vtéká řinčíc hudba střelců.
Náměstím proudí, za ní mužů četa...
A modré postavy se u kostela
nejapně staví, točí, odskakují,
se rovnají a vážně přihlížejí,
95
strážníků kterak řada spěchajíc
kol nich kruh úcty tvoří... Oči střelců,
viz, pýchou planou, v neurčitu stanou – –
A náměstí se plní víc a víc...
Čekání chvíle... V ní má duše snivá
nevidí tvrdé na severu město...
(Rachotem ran a sladkým zvukem zvonů
kraj mladý zvučí... Za vesničkou v háji
sukénka bílá u mužského pláště
se chvěje, prosí, tiše vzdychajíc...)
Den vzkříšení je. Ach – den vzkříšení je...
Ó duše má, již nevzpomínej víc. – –
Úsečný ve sny vběhl náhle povel.
Zvlnil se dav a v předu promenáda
se zkolísala... Ručky v rukavičkách
se k ouškům nesou. „Hoch an! Feuer!“ Trrrum!!
Modlitba pušek letí k nebesům...
A ticho zas... Dost oči uzřely...
ještě si dvakrát výsknou výstřely
na počest Pána, jímž Vám spása dána,
na počest Toho, jenž dnes z mrtvých vstává;
ještě si z hloubky zvony zahlaholí,
tajemné zprávy vnesou do okolí...
Vzkříšení!... Vzkříšení! –
Zavírám okno...
96