GISELA.
Vzpomínám... V mé rty duši svou a smrt v mou sílu nalila mi,
když v touze zrak svůj přivřela Gisela loni zemřelá,
královna mezi Dalilami.
Skromnou mi číši podala a příbor, jenž tak jasně zářil,
jak její oko planulo, když k výkřikům ji pohnulo,
že spokojeným jsem se tvářil.
Já, který květy nádherné jsem darované v popel házel,
sem její prosté kytice v ozdobu své bral ložnice
a dojat jsem je v okno sázel.
Ať v restaurant jsem pozval ji neb večer v schůzku mezi jilmy,
nezřel jsem víc, než její líc, jež k mé vzhlížela milujíc.
Ten chudý oděv nevadil mi.
Ó, věděl jsem, že zármutek pro nuznost svoji v srdci chová.
Když jsem ji ale v pláči stih, tu ubohý byl ptáček tich
a neřekl mi ani slova.
Až jednou – sám jsem chudým byl – se skrovným darem jsem k ní vstoupil.
Zdobila právě květy vlas. Můj jásavý k ní prones hlas:
„Hleď, na šaty jsem zde Ti koupil!“
34
Bolestný pohled stih můj zrak, hned bledá byla a zas rudá...
Jak školák jsem tam před ní stál, leč již ret její na mém plál:
„Ó, odpusť mi, že jsem tak chudá!“
Ach, odpouštím! I Ty odpusť, že víc jsem nedal, Velký Bože,
když odešla, kde ostýchat se není třeba pro svůj šat...
Jen květin plno bylo lože...
Vzpomínám... V mé rty duši svou a smrt v mou sílu nalila mi,
když v loktech mojich zmírala a vlas můj v dlani svírala
královna mezi Dalilami.
35