Pyrrhova vítězství (1901)

Louis Křikava

Diplomatická verze Ediční verze
LOUIS KŘIKAVA PYRRHOVA VÍTĚZSTVÍ
V PRAZE NÁKLADEM F. ŠIMÁČKA 1901
[3] Tiskem České grafické společnosti „Unie“ v Praze.
[4] VELEVÁŽENÉMU PANU M. A. ŠIMÁČKOVI SPISOVATELI
V ÚCTĚ A NÁKLONNOSTI PŘIPISUJI. AUTOR.
[5]
PŘEDMLUVOU.
Uprostřed země Harmonie je vonný libosad a nemůže se pranic tam abnormálního stát. Jak jeden květ se vztýčí víc, sad celý vykřikne: „Ten roste nad náš nad střevíc,“ a květ se ušmikne, tralala, hopsasa a v bláto zavlíkne. Žádný jej Soucit nezvedne, zůstane ležeti, figuruje co blázna typ v pohádkách pro děti. 7 Nikdo se nesmí týčit víc a ten, kdo nezvykne a chce vzrůst trochu nad střevíc, nu – ten se ušmikne, tralala, hopsasa a v bláto zavlíkne. PRAHA, březen 1901.
8
POZDRAV.
A z ruin nádhery kapradin vstaly. Libelly z larev nesličných... Nad skonem dnů mých, jak pohasínaly, zář vzplála nocí měsíčných. Stříbrnou cestou sny jasné mé pádí. Vichřicí kolem známých skal. Přede mnou zvonek, tak milý mi z mládí, v radostné tuše zaklinkal. Útěcha mého neumírání... Maják, v němž bolest nesvítí, podrytý bouří mých navzpomínání, jenž se však nikdy nesřítí, čekaje věrně, kdy duše svá křídla na římse složí zvonice... V útěchy kraj, mého zklidnění sídla stříbrná cesta jde měsíce... 9
PAUL’ VERLAINE!
Paul’ Verlaine! Kníže tuláků! Svol, abych s Tebou se sbratřil! K těm, jimž zášt k žití plá ze zraků, i já jsem, ubohý, patřil! Mou filosofií byl smutek jen. Jen polibek v úsměv mne zlákal. A údery vzpomínek porážen jsem hluboko klesal a plakal, však nejbližší krčmu jsem naplnil zas smíchem a zářivým vtipem. Ó Bože! I já, i já jsem byl tím pravým tuláckým typem! Od kraje jsem ku kraji putoval s nesmírným v srdci svém smutkem, však úmysl, abych svůj umořil žal, doposud nestal se skutkem! Z lesů, jež snům Tvým dávaly šat, vstříc teskný pláč hudby mi vyšel. A když jsem své líce do dlaní klad, i Tebe jsem plakati slyšel. 10 Paul’ Verlaine! Kníže tuláků! Svol, abych s Tebou se sbratřil! K těm, jimž zášť k žití plá ze zraků, i já jsem, ubohý, patřil! 11
VÍRA. J. PETRŽILKOVI.
V mých sadech, jež volně rostou a bují a neznají pout, v nejzazším lese, jímž vichry, jež dují, nemohou hnout, jest kout, v němž schátralý kostelík stojí. A Tebou, jenž v mnohém boji Jsi otupil něžný vznět, nemůže pohled shaslých těch oken nezachvět. Svaz nejtužších hustin zář slunce již přetla. Zde temno jest. Zde oltáře nezříš, ni věčného světla. Ani třpyt hvězd, třpyt hvězd, jenž okna by pronik’, se míhal v tom vzduchu a poručil ku hvězdám zvedat se duchu, nic nepronikne tou smutnou tmou, neb kostela oči ty slepy jsou. 12
ANO, TO JSOU TA OKNA.
Ano, to jsou ta okna, zářící jako ohnivé oči v bílé té tváři paláce. Léta jsem bloudil, sžírán svou touhou, nemocen, nemoha usmát se, druzi mi prchli, padl můj kůň, meč rozskočil zlé se ve hádce. Chudý to host do oken hledí, ozdoby prost. A okna září jak žhavé oči v paláce jasném úbělu. Poznávám keře vonící bezu, motýly zvoucí k pocelu, poznávám les, jenž propuká ve pláč k melancholie povelu. Poznávám řeku, tmavou a těžkou, jež mládí mé mi odnesla, v lodi, v níž smrt byla kormidelníkem, v níž zoufalství bylo u vesla. Kouzla však toho, jež kraj ten svírá, života jest již na krátce. Povelem rtů svých rozbiju mocné pilíře chmurného paláce, obživnou v kámen zakletí, píseň se ve vzduch ponese, zalehne k té, již polibkem vzbudím, kol ní má náruč sepne se. Oči, v nichž kdysi slzy jen plály, uzřím zas blahem usmát se. Ano, to jsou ta okna, zářící jako krvavé slzy v bílé té tváři paláce. 13
PŘEDZVĚST.
Vždy časem jakás moc, jíž nezřím, ruší svrchu jak dlaní nesmírnou vzdor zuřivých těch vln, jež v síň mou vrhají svých jizlivých pěn sprchu a jejichž lomozu mé duše obzor pln. Pak jako šelma řvouc jde bouře do svých hlubin, moře si zahrává s něhou svých linií, na květech břehů mých zazáří rosy rubín a chmurný zjasní se úsměv mých pinií... Než vzduch ten bude pln zas tříštící se vody, poklekám nevěda, komu bych díky vzdal, na zem však splývat zřím s nesmírna zlaté schody, jimiž se jistě ten, jenž mír mi přines’, bral. Jen míru předzvěstí ta jasná chvíle jesti zklidněné duše mé. To předzvěst budoucna, že brzo usne vše, můj žal, mé choré štěstí, plačící naděje, má vášeň horoucná, kdy dálek ušlých se v nic semknou vzdálenosti, žitých se tisíc chvil ni v jednu nesrazí, kdy věčném u klidu zřít budu do věčnosti – v nezvlhlé dechem mým zrcadlo bez hrází – – 14
PŘED BRANAMI!
Slyším již hřmíti u svých bran věčnosti velebný ocean... A o hradby, na nichž jsem zkrvácen kles, si hlavu svou rozbíjí vichrů děs. Křik vyrážejíce nesmělý nad oceanem vzletěly máváním dlouhých křídel svých strachy mé duše v úzkostech zlých. Jasný můj hrad, mé město, stan zaplaví řvoucí ocean! Těla, jež v náruč svoji stáh’, ponese kamsi na vodách. Hlavy, jež hrdě hloubaly, roztříští svoje o skály! Z chvících se zdí prchá zbaběle hýřivý lid, děs na čele. Z domů, z nichž zpěv zněl v jasný den, stoupá teď pláč a nářek jen. Zástup útěkem prořidlý sílí se prosbou a kadidly, 15 bohy, jež dříve neznali, zbaběle teď si pozvali, zvony, jichž provazem trhá strach, nezvykle bijí na poplach. 16
MÁ ROMANCE NEMODERNÍ.
Když kdys – ach, tolik tomu let, klekání odpěl zvon, hlas trubky s cesty ve ves slét. Oj pošta, postillon! A z mlýna v cestu vyhlédla dceř něžná mlynáře: „Tak troubit jen můj postillon, postillon dokáže!“ Jak růžný květ v bok hrdý skal klesala na mou hruď a prosila, bych vzpomínal. „Ó hochu, věrným buď!“ I slzy mé mi setřela, objala zhnědlou šíj’: „Bez Tebe bych, ach, zemřela, jen pro mne, drahý, žij!“ 17 Den mrazný snes se do kraje. S kozlíku byl bych kles, zvuk trubky zněl však jásaje. Já svatebčany vez. Mí oři chtěli sřítit v sráz tu rozzpívanou sběř. Však bičem jsem jim choutky střás. Jen ďábel ženě věř! Vůz chátrá již a sesláblí jsou dobří koně mí, zvuky mé trubky ochably a brzo oněmí. Vůz opuštěný míjí mlýn, odkudž jsem v svět ji vez. A všude stín a stín a stín a všude smutno dnes. 18
TVÁ ROMANCE.
S cimbuří hleděla jsem v důl, silnicí krokem znaveným šel chodec, opřen o svou hůl. Ó hochu, nebyl’s chodcem tím? A včera na mé procházce mi listí pělo javoru o naší zašlé o lásce, lásce, jež neznala prostoru... Ó hochu, nebyl’s chodcem tím? Já neseběhla, nezvala jsem Tebe v naši ssutou síň. Dál jsem Tě jíti nechala mne hledat dálných do krajin, však javor v duši zkazkou svou roznítil prudkou touhu mou... Ty nevrátíš se již, to vím. Ó hochu, nebyl’s chodcem tím!? 19
NEPLAČ... BRATRU VIKTOROVI.
Stepí jedem se svou károu tajemnému ku západu, z krajin přešlých nese vítr šumy, jež nám v duši sáhly. Vzadu zřít je na obzoru slabý obrys ssutých hradů otců našich a nám v duši roste smutek neobsáhlý. Dím Ti: Neplač pro minulost. O mžik, který ničíš v pláči, vzroste ona v stálém chvatu, kterým s naší károu kráčí. Nač ty žaly, nač ty žaly?... Budoucí to chvíle nechtí, abychom je proplakali... Nemožno však. V trávu lehá vlna větru, spolu nesouc z krajin, od nichž vzdalujem se, melodii Minula, která v čistém vzduchu tom se lítostná jak struna třesouc smutkem velkým, nevýslovným v naši duši splynula, a my jdouce těžkým krokem vedle sténající káry, v které vetchý koník vleče hrstku našich pokladů, vzdalujem se každou chvílí mládí svého od hradů, blíž a blíže k tajemnému zchmuřenému západu. 20
PŘÍCHOD VEČERŮ.
Melodické příchody to, které lampu hudby věsí v komnatu mé smutné duše, jež se hluku žití děsí... A před nimi stíny zblednou, tmavé řízy z koutů zvednou, na mne již se neohlednou, v dáli jdouce nedohlednou do šera, kam jít káže září svojí zlatá lampa večera. Rozhoupe se vonným vzduchem melodie přesladká, vzad skloněnou hlavu vzpřímí třpytná mládí pohádka, vztýčen slouchám její písni, jež mi srdce blahem tísní, srdce, které nepotřísní dnes, co pozemského jest, písni, která v síň mou vábí oknem snivé třpyty hvězd, jež na vozech stříbrných svých v komnatu mou slaví vjezd. Melodické příchody to, které znavenému oku v komnatu se zdají kráčet něhou tichých dívčích kroků, čelu, které chabě kleslo v starostí a smutků křeslo, lichotným svým velí hlasem, by se ve snů říše vzneslo, 21 vlnou zpěvu chladí líce, polibkem se ke rtům sehnou, v extasi, již davše berou, blízkost noci nepostřehnou, která zvonivé mé štěstí řevem stvůr svých udusí, zlatou lampu večerů mých rozmetat dá na kusy. 22
VYZNÁNÍ.
I.
V městečko prostinké jsem žití unik seči. Jde zvěst, že v hojnosti mi osud darů dal, že mlád a bohat jsem. Těším se matek péči, by mladý cizinec v jich sladké uváz léči. A laskavý jich spěch mne něžně dojímal. Ó matky sklamané! Jdou korsem se dcerami, z jichž zraků vysvítá k snům lásky ochota, a vlídně kynou mi, jak zdravívá se známý, když nechci zřít je sám, mně před zrak vedou samy v svých dcerách rozkošných půvaby života. II.
Na pustém hřbitově má radost žití leží, slzami bohat jsem a vzpomínkami mlád a to mé bohatství bezpečný strážce střeží, jenž dbá, by nevyschlo, a aby v kruté řeži v krev každý odvážný, jenž by je vzít chtěl, pad. 23 Po takém bohatství Vy netoužíte ani, a skytnout mládím svým ničeho nemohu. Tvář často siná se zkoumavě ke mně sklání, a hledíc v oči mi mluví o umírání, illusích života, však nikdy o Bohu. Na tmavé koberce by brzo slába klesla ta Vaše růžná dceř, jen k smrti bych ji zved. Žal nový vyrazil by z dlaní moje vesla, a té, jež lásku mi a mladé štěstí nesla, bych v ticho obřadů svou píseň musil pět: Na pustém hřbitově má radost žití leží, slzami bohat jsem a vzpomínkami mlád, a to mé bohatství bezpečný strážce střeží, jenž dbá, by nevyschlo, a aby v kruté řeži v krev každý odvážný, jenž by je vzít chtěl, pad... 24
V NEMOCI.
Ranil mne někdo. Pad jsem. Marně hledám stopy ran. Nesmírnou bolest cítím, když se zvedám a padám zpět... Zřím kolem... Pustý lán, přes lesy v dáli vážným letem tíhne hejno vran. Bůh těla kryj, jež někde mrtva stihne. Chyt mne děs. Však marna naděj, že mne někdo zdvihne. Nemohu křičet. Za to v dáli kdes, tam za lesy lovcova puška houká, štěká pes. K mé hlavě pavouk s křoví přízi souká klidně blíž. Točím své oči těžce na pavouka. Je drobných mrtvol plna jeho skrýš. I mne v síť svoji velký pavouk zlákal. Zemru již? 25 A není tuto, kdo by pro mne plakal. Vichr jen, jenž zdá se, jak by žalně vyje skákal od křoví v zem můj duse slabý sten. 26
VEČERNÍ STÍNY.
Když slunce hled shasne a měsíc svůj žlutý na krajinu stmělou rozevře zrak, na koberce luhů, na smutných vrb pruty modravých stínů se shoupne mrak, na hořící květy mých zahrad si lehne, nádechem sinavým zabarví dol, a od květu ku květu ssát rozkoše se sehne Smrtihlav, Zániku apoštol. S žárem, jenž v krajině za doby denní (ó, jak je prudkým a těžkým ten žár) místo si nad květy luhů mých smění stín modravých par a v sítinách, vrbinách i olší shluku si sinavé postavy dávají ruku a na všem jich tenounký visí cár a zahradou plíživým krokem ke mně jdou 27 a dveří úzkou skulinou se v děsnou tiš ložnice prolinou. A nemožno, nemožno, abych prch před tenkými prsty zlověstných mlh... 28
DNE NEMÁM...
S houpavých podušek bařin se plačící bludičky zvedly a nejistým patří svým zrakem do noci, jež nemá dnes hvězd, dětské jich nářky v mou duši, jež nezná dnes míru, si sedly a duše má nocí tou bloudí a nesmírně smutno jí jest. Dnes vozy jsem s obilím zlatým ve stodolu radostně svezl a večer jsem za dobrou sklizeň dík Velkému modlitbou vzdal. Však za chvíli rudý již jazyk po štítech mé stodoly lezl a brzo dnů zašlých mých poklad ve žáru tom zlatem svým tál. Dne nemám, by nezachvěl úděs mých klamaných hodin se vzduchem, a bojí se vteřina jdoucí za míjící urychlit krok... A v počátku činů svých jímám již hrozby jich konci svým sluchem, nad neštěstím každého z dnů svých jde zdrcen v hrob Minula rok... S houpavých podušek bařin se plačící bludičky zvedly a nejistým patří svým zrakem do noci, jež nemá dnes hvězd, dětské jich nářky v mou duši, jež nezná dnes míru, si sedly a duše má nocí tou bloudí a nesmírně smutno jí jest. 29
NEŠTĚSTÍ NA OBZORU.
Sonatu štěstí jsem ráno dal orkestru duše své hráti, však jásání harfy mé v příboji tónů, ach, nebylo znáti. Prstům jsem zděšeným přejet dal v zoufalé úzkosti přes ni. Zachvěly struny se ztajenou touhou, leč mlčí má harfa a nezní. Přelétal obzorem denně vlak, zdravě mne určitou chvílí. – Z růžových hleděl jsem sadů svých, modravým vzduchem jak pílí. Nezřít ho... Minuty míjejí. V pozdravu přesný tak býval. Dým jeho nestoupá ze skal dnes, s nichž hadem obratně splýval. Němý, jejž chorého rámě mé bratrsky přečasto zvedá, dnes used u mého prahu si a oči mé zoufale hledá. Klidu se umělé hradby pod ranami úzkosti boří, když ubohý ruce mé chytá a marně cos říc’ mi se moří. Co to zas děsného přijde? Proč teskně tak volají ptáci? Proč okov jde ze studně prázdný? Proč pramen se do země ztrácí? V hlubinách duše to duní, snů moře je úzkostí zchvěno... Slyš! Kdo to volá tam v dáli tak zoufale, dlouze mé jméno? – 30
NOC HVĚZDNÁ...
Les z hloubi prsou těžce vzdych pod touhou, která přišla z dáli, k tesknému vzlyku probudil usnuvší pěvce síní svých, umlkly řady rákosin, jež šeptaly si a se smálysmály, a s pronikavým výkřikem vzlét do výše pták velký z nich. Noc hvězdná... Skví se jezero, jak by v ně vsil kdos zlaté květy, na zářivých si poduškách ustlala těžká čela hor, zrak plana vzhůru pohlíží na světlem mluvící ty světy a klesá silen nadějí v tu tichou dáli za obzor, odkud ta prudká touha přišla, dechnutí vášně, které spíjí, jež padlo tíhou rozkoše do sítin jezer, v květů pláň, jež z borů vzlykot tlumený svou vylákalo melodií, mého se srdce zmocnilo, by sladkou tísní lehlo naň. A cítě, jak svou bytostí v bezmezných oněch dálkách mizím, svůj výkřik slyším rozkoše se srážet v slabý pláče vzdech, ku zářným vzpínám ruce světům, jimž žal mé duše není cizím, jež kol tu krásu obrazí v přeskvoucích svojich zrcadlech. 31
MELANCHOLIE.
Na něžnou prosbu Tvou jsem svrhl s oken růže, jichž dech mne rozkošný v sen těžký uspával, cypřiš mou zahradu, stín opustil mé lůže a smutku závory jsem se svých dveří sňal. S altanu mračného pod břečtanovou clonou jsem břečtan servati, jasmínu vzrůsti dal, odložil knihu jsem se smrti černou sponou a v ruku sesláblou jsem knihu žití vzal. Svých toulek nechal jsem, tajemných rozhovorů s tou dívkou půvabnou, jež na mne volá z vod, by neloupil mi klid pláč jejích sester z boru, jenž v schůzky noční nám vždy skytal doprovod. Však marna snaha Tvá. Marně Tvá duše kvílí. Po růžích mrtvých těch mne touha pojala, po vážných cypřiších, po stínech, jež tu byly, nežli je ručka Tvá modlíc se zahnala, po knize přesmutné a hořkých smrti jádrech, po cestách lesinou za doby večerní, po luzném šepotu a po průhledných ňadrech záhadné milenky, mé panny jezerní. 32
NÁVRAT.
S touhou se navracím v kraj, jenž se v tmy již řítí. Tu sluncí nevidět odlesků zářivých. V tom temnu jasně jen skal bílých mramor svítí pod hvozdy černými a mrtvým tichem v nich. Vlast mého vědomí, z níž divě se jsem vyšel vyzvednut z neznáma a puštěn v cestu svou, z které jsem řícení i vzniky světů slyšel, tu nechápaje hudbu vzdálenou... Nedoceněný klid! Mír ještě nezrozených! A štěstí nežití! Šplounání zchvěných tuch o čistý mramor skal těch nikdy znesvěcených... 33
GISELA.
Vzpomínám... V mé rty duši svou a smrt v mou sílu nalila mi, když v touze zrak svůj přivřela Gisela loni zemřelá, královna mezi Dalilami. Skromnou mi číši podala a příbor, jenž tak jasně zářil, jak její oko planulo, když k výkřikům ji pohnulo, že spokojeným jsem se tvářil. Já, který květy nádherné jsem darované v popel házel, sem její prosté kytice v ozdobu své bral ložnice a dojat jsem je v okno sázel. Ať v restaurant jsem pozval ji neb večer v schůzku mezi jilmy, nezřel jsem víc, než její líc, jež k mé vzhlížela milujíc. Ten chudý oděv nevadil mi. Ó, věděl jsem, že zármutek pro nuznost svoji v srdci chová. Když jsem ji ale v pláči stih, tu ubohý byl ptáček tich a neřekl mi ani slova. Až jednou – sám jsem chudým byl – se skrovným darem jsem k ní vstoupil. Zdobila právě květy vlas. Můj jásavý k ní prones hlas: „Hleď, na šaty jsem zde Ti koupil!“ 34 Bolestný pohled stih můj zrak, hned bledá byla a zas rudá... Jak školák jsem tam před ní stál, leč již ret její na mém plál: „Ó, odpusť mi, že jsem tak chudá!“ Ach, odpouštím! I Ty odpusť, že víc jsem nedal, Velký Bože, když odešla, kde ostýchat se není třeba pro svůj šat... Jen květin plno bylo lože... Vzpomínám... V mé rty duši svou a smrt v mou sílu nalila mi, když v loktech mojich zmírala a vlas můj v dlani svírala královna mezi Dalilami. 35
VE CHRÁMU VYZVÁNĚJÍ...
V mé ruce hůl vždy chví se, když dotkne mé se duše kadidlem nasycené ze vrat Tvých vanutí. V ní marný budíš stesk jen, klid umělý můj ruše, nenáviděný svědku mých dětských pohnutí! Hostina připravená mne hladového čeká, však k stolům Tvým si sedni kdos jiný, nezvaný. Mne zlato pokálů Tvých, zbožný klam many leká, svou vlnou mystickou mne vždy děsí varhany. Odmítám tklivá slova Tvých prosících mne zvonů, ač k smrti unaven jsa, jdu dále od Tvých stěn, raději v temnotách svých co bloudící bard tonu, než bych se světlem lamp Tvých pak nebyl spokojen. Utratil bych v Tvé síni, co toulkami jsem nabyl a dlužníkem jsa Tobě, bych zlomen hledal rov, kde poklad dětství leží, nad nímž jsem víru zabil co bídný věřící – hazardní filosof. 36 Za přísné klenby dogmat jsem snů si směnil chýši, ač rázy vln Tvých nářků jí hrozí sesutí. Svým voláním pít dáváš vzpomínek hořkou číši, nenáviděný svědku mých dětských pohnutí! 37
NOTTURNO.
Co jest jen tomu v loži Vašem spáči? Tak bledou jest tvář jeho servaná! Kol Vašich zdí se chorý sen můj vláčí, žádostiv zřít Vás, nemilovaná! A jeví tomu, jenž Vás líbat musí, večery ony krás tak krvavých, jež neupřímný lítosti pláč dusí vzpomínek tíhou těžko prchavých! A ve chvíli, kdy s vášní Vám jen vlastní jej v náruč rvát byste se nahnula, pak šelest listí zazní v sluch Vám, šťastní, jak moje krev naň kanula. Noc jako tenkrát... Je mi skoro k pláči. Což nit mé touhy není přervaná? Kol Tvojich zdí se chorý sen můj vláčí, po Tobě šíle, nemilovaná! 38
V ŠEDÉM DOMĚ.
I.
KONCERT NEMOCNÝCH.
Mřížemi vniká paprsek do chodby ponuré naší. Pohádka smutná. Ubohý rek. Kol zámku mého prý straší. Ze sadu hudba zoufalá letí sem bzukot co muší. Smutná to hudba, strhaná strhaných strun našich duší. Z opery hrají ubozí a hrají jakoby k tanci. Kritika zde jim nehrozí, kde vše končí dissonancí! Do sadu ruce vztahuji, vrážím je do těžké mříže. Ó, bratři, kterak Vás miluji! Pojďte jen blíže, jen blíže! 39
II.
ONDŘEJOVO NEŠTĚSTÍ.
Ty věčný Tvůrče hvězd! Vy díte, že jsem nůž bral na svou matku? Že zuřil jsem? Já, jenž jsem vždy tak vesel? To k smíchu jest! Vsed včera na člun jsem, svých jal se vesel, mocnými řeku údery jsem šlehal. Míjely břehy krásy čarotklivé. Stín tmavý stromů na hladinu lehal, již zbavoval jsem pružným veslem klidu. Po známém kraji nebylo ni vidu. V tom vlny mluvit počaly jak živé, postavy chmurné veslovaly vedle... Pták černý křičel na mne s vršku jedle: „Ó, zastav již! A vrať se!“ – Cítil jsem, jak vichr děsný sviští ledový náhle setměvší se řekou. Mrak ohromný tmu s nebe k zemi stáh, 40 běh člunu stavěl hrnoucí se tříští. Spatřil jsem kry, jak plují a se blyští, mne pojal děs a strach. Své ruce zvedl jsem, z hrdla se vydral kvil. V tom člun můj zastavil, přídu mu chytla ohromné kry ruka, a vida, kterak člun se bortí, puká, s příšerou bílou počal jsem se rvát, až vědomí jsem pozbyl zápasem. Jak dostal jsem se sem? Ty věčný Tvůrče hvězd! Já, já, že nůž bral na svou dobrou matku? To k smíchu jest! 41
III.
TRPKÉ SLOKY.
Ó Velký! Vlnami soucitu zkalenými, zavilým úsměchem neštěstí těžko smýt! Vždy v prsa nelítostnou ranou uhodí mi neštěstím bavící se, smějící se lid. I sahám do koše, v němž vzpomínek mám listylisty, a teplým citem jat čtu, jak jsem zrodil se, a jak jsem v hocha vzrost, tak dobrý a tak čistý. Za velkých děcek typ jsem přímo hodil se. Pak matka zemřela, mne bolest v náruč strhla a byl jsem příliš sláb a chor, abych netrpěl. Má duše útěchou žen krásných nepovrhla, jsa klamán, klamal jsem, ach více, bohužel. Byl dobrým při tom jsem – leč ve lži již tak rostem – pláč dusíval jsem svůj bělostných na ňadrech, veselých ve krčmách vždy vtipným byl jsem hostem, však jasném po zpěvu vždy hruď mi zvedl vzdech. Ó noci zoufalé! Často se koše květů úderem nervosní mé ruky převrhly. 42 Tak platil smutek můj, co povinen byl světu, až struny napjaté se rázem přetrhly. Teď ve svém hábitu a se svou bledou lící o dobách přemítám, jež žil jsem za tou zdí, a sním tak o chvíli, kdy povoz chvátající v neznámo s tělem mým najednou zabrzdí. Pak sejmi s vozu mne, jak v život Jsi mne vložil, však díků nečekej. Já příliš mučil se. I toho jsem se k radosti své dožil, že psychiater na mně učil se.
43
ODPUŠTĚNÍ.
Jen ústřic vzpomínám a jiskrného vína, ne soust těch, která jsem životu z dlaně rval, žen drahých vzpomínám, jichž vášeň kryje hlína, ne děvčat ubohých, jichž skryt mi karneval. Cest nevzpomenu dnes, jichž kámen nohy drásal, vzpomínám svěžích jen a klidných měkkých cest, ne, kde jsem plakal tak, leč kde jsem štěstím jásal, tmy nevzpomínám, vzpomínám jen hvězd! Neznám již rukou těch, jež zrádně hruď mi protkly, jen těch, jež horečné mé čelo chladily, a těch vzpomínám úst, jež rány mé se dotkly, ne těch, jež v bídné lži rty moje hladily. Zapomněl mraku jsem, jenž na můj kraj se snesl. Svou dávám k žití zášť všech světa do vichřic. Chci zapomenout dnes, kdy, proč a jak jsem klesl. Já dávám málo tím a beru za to víc. 44 OBSAH.
Předmluvou7 Pozdrav9 Paul’ Verlaine!10 Víra12 Ano, to jsou ta okna13 Předzvěst14 Před branami!15 Má romance nemoderní17 Tvá romance19 Neplač20 Příchod večerů21 Vyznání23 V nemoci25 Večerní stíny27 Dne nemám29 Neštěstí na obzoru30 Noc hvězdná31 Melancholie32 Návrat8333 Gisela34 Ve chrámu vyzvánějí36 Notturno38 V šedém domě. I. Koncert nemocných39 II. Ondřejovo neštěstí40 III. Trpké sloky42 Odpuštění44 E: lp; 2004 [45]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František; Unie
(Nákladem F. Šimáčka. Tiskem České grafické společnosti „Unie“ v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 48

Věnování: Šimáček, Matěj Anastazia
(Veleváženému panu M. A. Šimáčkovi spisovateli v úctě a náklonnosti připisuji. Autor.)