NEPLAČ...

Louis Křikava

NEPLAČ... BRATRU VIKTOROVI.
Stepí jedem se svou károu tajemnému ku západu, z krajin přešlých nese vítr šumy, jež nám v duši sáhly. Vzadu zřít je na obzoru slabý obrys ssutých hradů otců našich a nám v duši roste smutek neobsáhlý. Dím Ti: Neplač pro minulost. O mžik, který ničíš v pláči, vzroste ona v stálém chvatu, kterým s naší károu kráčí. Nač ty žaly, nač ty žaly?... Budoucí to chvíle nechtí, abychom je proplakali... Nemožno však. V trávu lehá vlna větru, spolu nesouc z krajin, od nichž vzdalujem se, melodii Minula, která v čistém vzduchu tom se lítostná jak struna třesouc smutkem velkým, nevýslovným v naši duši splynula, a my jdouce těžkým krokem vedle sténající káry, v které vetchý koník vleče hrstku našich pokladů, vzdalujem se každou chvílí mládí svého od hradů, blíž a blíže k tajemnému zchmuřenému západu. 20