PŘED BRANAMI!

Louis Křikava

PŘED BRANAMI!
Slyším již hřmíti u svých bran věčnosti velebný ocean... A o hradby, na nichž jsem zkrvácen kles, si hlavu svou rozbíjí vichrů děs. Křik vyrážejíce nesmělý nad oceanem vzletěly máváním dlouhých křídel svých strachy mé duše v úzkostech zlých. Jasný můj hrad, mé město, stan zaplaví řvoucí ocean! Těla, jež v náruč svoji stáh’, ponese kamsi na vodách. Hlavy, jež hrdě hloubaly, roztříští svoje o skály! Z chvících se zdí prchá zbaběle hýřivý lid, děs na čele. Z domů, z nichž zpěv zněl v jasný den, stoupá teď pláč a nářek jen. Zástup útěkem prořidlý sílí se prosbou a kadidly, 15 bohy, jež dříve neznali, zbaběle teď si pozvali, zvony, jichž provazem trhá strach, nezvykle bijí na poplach. 16