VE CHRÁMU VYZVÁNĚJÍ...

Louis Křikava

VE CHRÁMU VYZVÁNĚJÍ...
V mé ruce hůl vždy chví se, když dotkne mé se duše kadidlem nasycené ze vrat Tvých vanutí. V ní marný budíš stesk jen, klid umělý můj ruše, nenáviděný svědku mých dětských pohnutí! Hostina připravená mne hladového čeká, však k stolům Tvým si sedni kdos jiný, nezvaný. Mne zlato pokálů Tvých, zbožný klam many leká, svou vlnou mystickou mne vždy děsí varhany. Odmítám tklivá slova Tvých prosících mne zvonů, ač k smrti unaven jsa, jdu dále od Tvých stěn, raději v temnotách svých co bloudící bard tonu, než bych se světlem lamp Tvých pak nebyl spokojen. Utratil bych v Tvé síni, co toulkami jsem nabyl a dlužníkem jsa Tobě, bych zlomen hledal rov, kde poklad dětství leží, nad nímž jsem víru zabil co bídný věřící – hazardní filosof. 36 Za přísné klenby dogmat jsem snů si směnil chýši, ač rázy vln Tvých nářků jí hrozí sesutí. Svým voláním pít dáváš vzpomínek hořkou číši, nenáviděný svědku mých dětských pohnutí! 37