MELANCHOLIE.

Louis Křikava

MELANCHOLIE.
Na něžnou prosbu Tvou jsem svrhl s oken růže, jichž dech mne rozkošný v sen těžký uspával, cypřiš mou zahradu, stín opustil mé lůže a smutku závory jsem se svých dveří sňal. S altanu mračného pod břečtanovou clonou jsem břečtan servati, jasmínu vzrůsti dal, odložil knihu jsem se smrti černou sponou a v ruku sesláblou jsem knihu žití vzal. Svých toulek nechal jsem, tajemných rozhovorů s tou dívkou půvabnou, jež na mne volá z vod, by neloupil mi klid pláč jejích sester z boru, jenž v schůzky noční nám vždy skytal doprovod. Však marna snaha Tvá. Marně Tvá duše kvílí. Po růžích mrtvých těch mne touha pojala, po vážných cypřiších, po stínech, jež tu byly, nežli je ručka Tvá modlíc se zahnala, po knize přesmutné a hořkých smrti jádrech, po cestách lesinou za doby večerní, po luzném šepotu a po průhledných ňadrech záhadné milenky, mé panny jezerní. 32