NEŠTĚSTÍ NA OBZORU.

Louis Křikava

NEŠTĚSTÍ NA OBZORU.
Sonatu štěstí jsem ráno dal orkestru duše své hráti, však jásání harfy mé v příboji tónů, ach, nebylo znáti. Prstům jsem zděšeným přejet dal v zoufalé úzkosti přes ni. Zachvěly struny se ztajenou touhou, leč mlčí má harfa a nezní. Přelétal obzorem denně vlak, zdravě mne určitou chvílí. – Z růžových hleděl jsem sadů svých, modravým vzduchem jak pílí. Nezřít ho... Minuty míjejí. V pozdravu přesný tak býval. Dým jeho nestoupá ze skal dnes, s nichž hadem obratně splýval. Němý, jejž chorého rámě mé bratrsky přečasto zvedá, dnes used u mého prahu si a oči mé zoufale hledá. Klidu se umělé hradby pod ranami úzkosti boří, když ubohý ruce mé chytá a marně cos říc’ mi se moří. Co to zas děsného přijde? Proč teskně tak volají ptáci? Proč okov jde ze studně prázdný? Proč pramen se do země ztrácí? V hlubinách duše to duní, snů moře je úzkostí zchvěno... Slyš! Kdo to volá tam v dáli tak zoufale, dlouze mé jméno? – 30