III. TRPKÉ SLOKY.

Louis Křikava

III.
TRPKÉ SLOKY.
Ó Velký! Vlnami soucitu zkalenými, zavilým úsměchem neštěstí těžko smýt! Vždy v prsa nelítostnou ranou uhodí mi neštěstím bavící se, smějící se lid. I sahám do koše, v němž vzpomínek mám listylisty, a teplým citem jat čtu, jak jsem zrodil se, a jak jsem v hocha vzrost, tak dobrý a tak čistý. Za velkých děcek typ jsem přímo hodil se. Pak matka zemřela, mne bolest v náruč strhla a byl jsem příliš sláb a chor, abych netrpěl. Má duše útěchou žen krásných nepovrhla, jsa klamán, klamal jsem, ach více, bohužel. Byl dobrým při tom jsem – leč ve lži již tak rostem – pláč dusíval jsem svůj bělostných na ňadrech, veselých ve krčmách vždy vtipným byl jsem hostem, však jasném po zpěvu vždy hruď mi zvedl vzdech. Ó noci zoufalé! Často se koše květů úderem nervosní mé ruky převrhly. 42 Tak platil smutek můj, co povinen byl světu, až struny napjaté se rázem přetrhly. Teď ve svém hábitu a se svou bledou lící o dobách přemítám, jež žil jsem za tou zdí, a sním tak o chvíli, kdy povoz chvátající v neznámo s tělem mým najednou zabrzdí. Pak sejmi s vozu mne, jak v život Jsi mne vložil, však díků nečekej. Já příliš mučil se. I toho jsem se k radosti své dožil, že psychiater na mně učil se.

Básně v knize Pyrrhova vítězství: