III.
TRPKÉ SLOKY.
Ó Velký! Vlnami soucitu zkalenými,
zavilým úsměchem neštěstí těžko smýt!
Vždy v prsa nelítostnou ranou uhodí mi
neštěstím bavící se, smějící se lid.
I sahám do koše, v němž vzpomínek mám listylisty,
a teplým citem jat čtu, jak jsem zrodil se,
a jak jsem v hocha vzrost, tak dobrý a tak čistý.
Za velkých děcek typ jsem přímo hodil se.
Pak matka zemřela, mne bolest v náruč strhla
a byl jsem příliš sláb a chor, abych netrpěl.
Má duše útěchou žen krásných nepovrhla,
jsa klamán, klamal jsem, ach více, bohužel.
Byl dobrým při tom jsem – leč ve lži již tak rostem –
pláč dusíval jsem svůj bělostných na ňadrech,
veselých ve krčmách vždy vtipným byl jsem hostem,
však jasném po zpěvu vždy hruď mi zvedl vzdech.
Ó noci zoufalé! Často se koše květů
úderem nervosní mé ruky převrhly.
42
Tak platil smutek můj, co povinen byl světu,
až struny napjaté se rázem přetrhly.
Teď ve svém hábitu a se svou bledou lící
o dobách přemítám, jež žil jsem za tou zdí,
a sním tak o chvíli, kdy povoz chvátající
v neznámo s tělem mým najednou zabrzdí.
Pak sejmi s vozu mne, jak v život Jsi mne vložil,
však díků nečekej. Já příliš mučil se.
I toho jsem se k radosti své dožil,
že psychiater na mně učil se.