PŘEDZVĚST.

Louis Křikava

PŘEDZVĚST.
Vždy časem jakás moc, jíž nezřím, ruší svrchu jak dlaní nesmírnou vzdor zuřivých těch vln, jež v síň mou vrhají svých jizlivých pěn sprchu a jejichž lomozu mé duše obzor pln. Pak jako šelma řvouc jde bouře do svých hlubin, moře si zahrává s něhou svých linií, na květech břehů mých zazáří rosy rubín a chmurný zjasní se úsměv mých pinií... Než vzduch ten bude pln zas tříštící se vody, poklekám nevěda, komu bych díky vzdal, na zem však splývat zřím s nesmírna zlaté schody, jimiž se jistě ten, jenž mír mi přines’, bral. Jen míru předzvěstí ta jasná chvíle jesti zklidněné duše mé. To předzvěst budoucna, že brzo usne vše, můj žal, mé choré štěstí, plačící naděje, má vášeň horoucná, kdy dálek ušlých se v nic semknou vzdálenosti, žitých se tisíc chvil ni v jednu nesrazí, kdy věčném u klidu zřít budu do věčnosti – v nezvlhlé dechem mým zrcadlo bez hrází – – 14