MÁ ROMANCE NEMODERNÍ.

MÁ ROMANCE NEMODERNÍ.
Když kdys – ach, tolik tomu let, klekání odpěl zvon, hlas trubky s cesty ve ves slét. Oj pošta, postillon! A z mlýna v cestu vyhlédla dceř něžná mlynáře: „Tak troubit jen můj postillon, postillon dokáže!“ Jak růžný květ v bok hrdý skal klesala na mou hruď a prosila, bych vzpomínal. „Ó hochu, věrným buď!“ I slzy mé mi setřela, objala zhnědlou šíj’: „Bez Tebe bych, ach, zemřela, jen pro mne, drahý, žij!“ 17 Den mrazný snes se do kraje. S kozlíku byl bych kles, zvuk trubky zněl však jásaje. Já svatebčany vez. Mí oři chtěli sřítit v sráz tu rozzpívanou sběř. Však bičem jsem jim choutky střás. Jen ďábel ženě věř! Vůz chátrá již a sesláblí jsou dobří koně mí, zvuky mé trubky ochably a brzo oněmí. Vůz opuštěný míjí mlýn, odkudž jsem v svět ji vez. A všude stín a stín a stín a všude smutno dnes. 18