II. ONDŘEJOVO NEŠTĚSTÍ.

Louis Křikava

II.
ONDŘEJOVO NEŠTĚSTÍ.
Ty věčný Tvůrče hvězd! Vy díte, že jsem nůž bral na svou matku? Že zuřil jsem? Já, jenž jsem vždy tak vesel? To k smíchu jest! Vsed včera na člun jsem, svých jal se vesel, mocnými řeku údery jsem šlehal. Míjely břehy krásy čarotklivé. Stín tmavý stromů na hladinu lehal, již zbavoval jsem pružným veslem klidu. Po známém kraji nebylo ni vidu. V tom vlny mluvit počaly jak živé, postavy chmurné veslovaly vedle... Pták černý křičel na mne s vršku jedle: „Ó, zastav již! A vrať se!“ – Cítil jsem, jak vichr děsný sviští ledový náhle setměvší se řekou. Mrak ohromný tmu s nebe k zemi stáh, 40 běh člunu stavěl hrnoucí se tříští. Spatřil jsem kry, jak plují a se blyští, mne pojal děs a strach. Své ruce zvedl jsem, z hrdla se vydral kvil. V tom člun můj zastavil, přídu mu chytla ohromné kry ruka, a vida, kterak člun se bortí, puká, s příšerou bílou počal jsem se rvát, až vědomí jsem pozbyl zápasem. Jak dostal jsem se sem? Ty věčný Tvůrče hvězd! Já, já, že nůž bral na svou dobrou matku? To k smíchu jest! 41

Básně v knize Pyrrhova vítězství: