NOC HVĚZDNÁ...

Louis Křikava

NOC HVĚZDNÁ...
Les z hloubi prsou těžce vzdych pod touhou, která přišla z dáli, k tesknému vzlyku probudil usnuvší pěvce síní svých, umlkly řady rákosin, jež šeptaly si a se smálysmály, a s pronikavým výkřikem vzlét do výše pták velký z nich. Noc hvězdná... Skví se jezero, jak by v ně vsil kdos zlaté květy, na zářivých si poduškách ustlala těžká čela hor, zrak plana vzhůru pohlíží na světlem mluvící ty světy a klesá silen nadějí v tu tichou dáli za obzor, odkud ta prudká touha přišla, dechnutí vášně, které spíjí, jež padlo tíhou rozkoše do sítin jezer, v květů pláň, jež z borů vzlykot tlumený svou vylákalo melodií, mého se srdce zmocnilo, by sladkou tísní lehlo naň. A cítě, jak svou bytostí v bezmezných oněch dálkách mizím, svůj výkřik slyším rozkoše se srážet v slabý pláče vzdech, ku zářným vzpínám ruce světům, jimž žal mé duše není cizím, jež kol tu krásu obrazí v přeskvoucích svojich zrcadlech. 31