NOC HVĚZDNÁ...
Les z hloubi prsou těžce vzdych pod touhou, která přišla z dáli,
k tesknému vzlyku probudil usnuvší pěvce síní svých,
umlkly řady rákosin, jež šeptaly si a se smálysmály,
a s pronikavým výkřikem vzlét do výše pták velký z nich.
Noc hvězdná... Skví se jezero, jak by v ně vsil kdos zlaté květy,
na zářivých si poduškách ustlala těžká čela hor,
zrak plana vzhůru pohlíží na světlem mluvící ty světy
a klesá silen nadějí v tu tichou dáli za obzor,
odkud ta prudká touha přišla, dechnutí vášně, které spíjí,
jež padlo tíhou rozkoše do sítin jezer, v květů pláň,
jež z borů vzlykot tlumený svou vylákalo melodií,
mého se srdce zmocnilo, by sladkou tísní lehlo naň.
A cítě, jak svou bytostí v bezmezných oněch dálkách mizím,
svůj výkřik slyším rozkoše se srážet v slabý pláče vzdech,
ku zářným vzpínám ruce světům, jimž žal mé duše není cizím,
jež kol tu krásu obrazí v přeskvoucích svojich zrcadlech.
31