PŘED BRANAMI!
Slyším již hřmíti u svých bran
věčnosti velebný ocean...
A o hradby, na nichž jsem zkrvácen kles,
si hlavu svou rozbíjí vichrů děs.
Křik vyrážejíce nesmělý
nad oceanem vzletěly
máváním dlouhých křídel svých
strachy mé duše v úzkostech zlých.
Jasný můj hrad, mé město, stan
zaplaví řvoucí ocean!
Těla, jež v náruč svoji stáh’,
ponese kamsi na vodách.
Hlavy, jež hrdě hloubaly,
roztříští svoje o skály!
Z chvících se zdí prchá zbaběle
hýřivý lid, děs na čele.
Z domů, z nichž zpěv zněl v jasný den,
stoupá teď pláč a nářek jen.
Zástup útěkem prořidlý
sílí se prosbou a kadidly,
15
bohy, jež dříve neznali,
zbaběle teď si pozvali,
zvony, jichž provazem trhá strach,
nezvykle bijí na poplach.
16