ROZBITÁ VÁSA.
Jásotem minulých dní a pláčem minulých nocí
mluvila,
démanty prožitých jiter, ohněm večerů zašlých
zářila,
nápěvem niv, jež jsem zřel kdys, zpěvem hor mi tak drahých
zvučela,
šumotem lesů, mých přátel, hněvem prudkých jich bystřin
hučela.
Vůně mých zahrad a lučin s chladem stinných v ní jezer
splynula.
Zpívala dumou přítomna smutnou, nádherným zpěvem
minula...
Lásko, ó lásko! Den to byl truchlý, den to byl smutný,
bez světla,
když jsi se v střepy úderem mocným neznámé ruky
rozlétla,
neviditelné ruky, jež kryje před sluncem okna
síní mých,
ze zahrad kvítí mi trhá, drahé stromy mi kácí
v lesích mých
a prsty svými záhubou hrozí hrdlu mé duše
v nocích zlých...
13