V nocích bezhvězdných (1899)

Louis Křikava

Diplomatická verze Ediční verze
LOUIS KŘIKAVA V NOCÍCH BEZHVĚZDNÝCH
PRAHA F. ŠIMÁČEK 1899
[3] Památce ušlechtilé ženy, mé matky, a dobrotivému svému otci připisuji tyto květy svého zármutku.
Spisovatel.
Ve Vídni, dne 17. června 1899.
[5] MÍSTO PŘEDMLUVY.
Co toto píši, dívá se mi Poesie přes rameno, má tolikrát sklamaná Poesie hlubokých očí, až k smrti truchlivých. Doposud nevěří, že nebudou obrazy, jež malovala na plátně zarmoucených nocí, vydány zrakům nevšímavým a její výkřiky že se neodrazí od zasmušilých skal zapomenutí. Pláče, že nemůže být jinou, než jakou jest a jakou ji nyní vidíte před sebou, Vy, kterým jsem otevřel zlacené veřeje své duše.
Ve Vídni, dne 17. června 1899.
Louis Křikava.
[7]
PŘÍMĚŘÍ.
Nádherný útok to byl! My hnali se v před jako diví a na srdci každý z nás svatý talisman lásky si nes’, nám planuly zraky a v slunci se komoňů blýskaly hřívy... Však při první s Životem srážce hned zasažen jeden z nás kles’. Ó, odpusť nám, mrtvý Ty druhu! My pohřbít Tě neměli času... Ó, odpusťte, ostatní drazí, jež příšerná srazila pěst, že s koně když nepřítel strh’ mne, já s úzkostí ve mroucím hlasu jsem příměří sokovi nabíd, v němž s mečem mi urval i čest! Oř Nadšení uděšen prchal, já sám zůstal v krvavé pláni a bezbranné zaťav své pěsti jsem v mlhavou cestu se dal, přes mrtvoly kráčeje druhů, již meč měli v ustydlé dlani, sláb příliš, bych naději choval, sláb příliš, bych těchu si lhal! Meč vůle jsem odvrh’! A Nadšení prchlo! I talisman lásky jsem ztratil a nesmírnou krvavou plání tu potupen smírem jdu sám. Jdu v neznámo, nemaje nyní, kam se žalem svým bych se vrátil, cítě jen šílenou touhu, bych muka svá smrtí svou zkrátil, znak zoufalství vzlykem svým tiskna rostoucím kolem mne tmám. 9 Nádherný útok to byl! My hnali se v před jako diví a na srdci každý z nás svatý talisman lásky si nes’, nám planuly zraky a v slunci se komoňů blýskaly hřívy... Šťasten, kdos při první srážce jak hrdina do krve skles’!... 10
LÍTOST.
Když milovali jsme se tehda spolu, můj sne rozkošný v modrých sukénkách, vždy k Poesie jsem Tě vodil stolu, zde ku znělce, tam k romanci jsem sáh’, začátek epa předkládal Ti skvělý i ragoût z novely jsem na stůl klad’. Tys chutnala, co upravil druh smělý. Ó hodů lukullských a jejich vnad! A říkalas: „Až jednou čísti budu, jsouc z lásky k Tobě dosud svobodna, Tvé jméno, jaká útěcha v mém trudu! Ó miláčku! Jsem Tebe nehodna!“ Vlak odnes’ Tě kams... Mně tajen pobyt. Ze zoufalství jsem Praze v náruč pad’... A za to, že jsem si jí troufal dobyt, mě mučila a dala trpět hlad. I roztříštil jsem v zoufalé kdys ráno stůl Poesie své tak nádherný, 11 mé umění mnou bylo rozšlapáno a klna všemu šel jsem do herny... Teď střepy sbírám, jež se doma válí. Jsa vlečen vášní nejsem svoboden... Sukénky modré v mlhavé tam dáli! Teď cítím já, jak Vás jsem nehoden... 12
ROZBITÁ VÁSA.
Jásotem minulých dní a pláčem minulých nocí mluvila, démanty prožitých jiter, ohněm večerů zašlých zářila, nápěvem niv, jež jsem zřel kdys, zpěvem hor mi tak drahých zvučela, šumotem lesů, mých přátel, hněvem prudkých jich bystřin hučela. Vůně mých zahrad a lučin s chladem stinných v ní jezer splynula. Zpívala dumou přítomna smutnou, nádherným zpěvem minula... Lásko, ó lásko! Den to byl truchlý, den to byl smutný, bez světla, když jsi se v střepy úderem mocným neznámé ruky rozlétla, neviditelné ruky, jež kryje před sluncem okna síní mých, ze zahrad kvítí mi trhá, drahé stromy mi kácí v lesích mých a prsty svými záhubou hrozí hrdlu mé duše v nocích zlých... 13
HOUSLE V LESE.
Zní zdaleka... Je tolik stesku v nich, jenž od stromu se k stromu s pláčem loudí a v melodiích dlouhých, zemdlených neslunným hvozdem bloudí... I vypukl les ve pláč zdušený a němi slouchají mu pěvci lesa, mu teskně odmlouvá ret ozvěny útěchu chabou nesa, a děvče, nad nímž skalný visí trs, jež v potoku se třepá jako ptáče, má náhle hnědé oči plny slz a diví se, že pláče... 14
VYPRAHLÁ DUŠE.
Někde to bylo... Viděl jsem to kdysi... Jas sinný padá v kamenitou pláň, a nad jezery tmavé mraky visí, jsou pole sucha jako mrtvá dlaň. Šedivá pára v chomáčích se vláčí, nevidět ptáka, mrtvy leží květy... Zoufalý občas výkřik volá k pláči... Kde zřel jsem je? Kde viděl jsem ty světy? 15
POŽÁR DUŠE.
Nad duší mou požárů vzlétly stěny, myšlének v zmatku pobíhá tu tlum, svist prudkých vichrů slyšet nad plameny, jež k chmurným nesou oheň nebesům, z hořících hvozdů, jež se s třeskem řítí, příšerných stínů s šumem prchá šik, a v jezerech, v nichž odlesk ohňů svítí, ten děsný obráží se okamžik. „Ach, pomozte! Má duše plamem hoří! Kde svět byl můj, má popel být a rum?!“ Však marno vše... Hlas zniká v ohně moři, závoje jisker letí k nebesům... 16
NOVÝ ŽIVOT.
Na suchém poli duše po požáru s údivem vidím zeleň drát se ven, nad vodami se mraky hýbou v sváru a tichý vítr hraje jezerem... Kéž v mrtvý svět zas švehol zazní ptáka a květů stvol zas deštěm ožije!... Svit teplý slunce ku naději láká... K novému žití třeba smrti je. 17
MDLOBA.
Kdos neznámý mne svalil k zemi... Zřím bílé koně letět černou plání, jich vlají hřívy, ržání jich se mísí s dusotem kopyt... Ta černá pláň... Jak dostal jsem se na ni? Za mezí skrčen jako v dětství kdysi s úžasem vidím let těch bílých koní... Ti bílí oři na té černé pláni... Jak šíleně, jak divoce se honí!... Kde jaký stvol, je jistě porušen... A obzor je tak zasmušen... Jen na jihu s tmou slunce zápas svádí a v stranu tu se skloněnými krky divoké stádo půdu bijíc pádí... 18
DAV BLEDÝCH. – Václavu Hromádkovi. –
Před černou branou čekali jsme. Dav byl nás celý... Všichni bledí... Dí jeden, jenž se smutkem hledí na moji skráň: „Kulatá dirka!... Vždy jsem pravil, když rámě moje život znavil: Eh – tolik síly mám, bych zkazil já sám jej, nůž mu v tepny vrazil a šlápl naň...“ Dí dívka s chaluhami v šatu: „Mne vábil luzný šumot vlny a lákal její tajuplný zurčivý hlas: Jen pomsti se! Až život hrubý v zápasu svém Ti lásku zhubí, pak silna buď, na břeh se nahni, na jeho šíj zoufale sáhni, jej dolů sraz!“ 19 I podal jsem jí chladné ruce. Děl třetí, přejet vlakem v půli: „Ať jed, ať reku volils, kuli, – na mne vlak křik – „vše jedno!“ Syklo černé tělo a písklo, dunělo a hřmělo, svým sokem uhodil jsem mocí a tichou rozlehl se nocí zoufalý vzkřik...“ Zní z davu vzlykot staré ženy: „Proč muka byla víry větší? Mně děla číše v svůdné řeči: Jen sílu měj, nedej se strašnou ničit mukou, do vrásčitých svých jmi mne rukou a s vědomím, že marnou víra Tvá byla v Tvůrce všehomíra, ukonči děj...“ Vzlyk zoufalý a sykot viny od stínu k stínu se tu šířil, prostranstvím šerým v pláči vířil, hrot ostrý v rudé rány hřížil, se k bráně táh... 20
UTONULÉ SLUNCE.
Je stará bolest ta a svěží. Obdržel jsem ránu včera, dnes? Chvat roků spěl přes zoufalý ten sen, jenž v smutné dáli leží... Tu ruku bílou zřím, jak v boji s vlnami je, jak příboj sráží ji... Opět se za ní vrhám, opět mne zuřivé údery ubíjí... A s pláčem vidím ji, sám zachráněn byv stěží, jak mrtva přede mnou na mokrém písku leží a v konec dramatu jak obzor krví hoří... To slunce zapadlo, jež zval jsem kdysi svým, to slunce utonulo v moři... 21
TYS VYHNULA SE...
S průvodem hostí hýřících proč vyhnulas se městům mým? Že ze spálenišť stoupal dým a mraky táhly nad troskami? Proč neshasilas požáry, jež zhynout mohly slovem Tvým? Tak nechal hořet města jsem, jež spasit my dva mohli sami! Mohly mé státi paláce, z nich vířit v kraj můj mohl smích a zpěv oddaných zástupů Ti pod balkony mohl zníti, pod baldachýny stuleni my za polibků sálavých jsme mohli zase o sobě a šílené své lásce sníti. Tys vyhnula se městům mým, jen družiny Tvé hlučný vtip s divokým pláčem zoufalých v disharmonii hrůznou splýval, ve vodách Smrti zasyčel naděje mé třpytivý šíp a do tmy náhle zhoustnuvší zoufaje nad vším jsem se díval... 22
PROČ V DÁLI NESVÍTÁ?
Proč v dáli nesvítá od pochodní Tvé druži? Můj chudý kraj by ji s jásotem vítal rád, pod nožky Tvé by stlal krev přibledlých svých růží a omlád rozkoší, že jdeš mi sebe dát... Z té tmy však přede mnou Tvůj vlas se nevynoří, Tvé rámě nesvitne a nezazní Tvůj hlas... A osiřelý kraj svůj žal svěřuje moři a řevu jeho vln jde vzlyk můj na pospas... V Tvých otců síních prý jsi na mne zapomněla... To býti nemůže! Noc, jež nás pojila ve čistých polibcích, nám snivé písně pěla, nás mlékem ňader svých hvězdnatých kojila nemluvné štěstím svým, úzkostí dech svůj tají, že více nepřijdeš, ač volám Tebe zpět, ač Tvého návratu mé hory vyčkávají, mých vodopádů hluk, šum lesů, luhů květ... 23 Oh – síně zářící zřím v světel bílém jasu a hostí tmavý tlum a slyším zpěvy v nich a z šumu nadšeně Tě velebících hlasů Tvůj jasný proráží až v samotu mou smích... Stesk objal duši mou... O navrať se již brzy!... Již růže po růži z mých zahrad uvadá. Les, jenž Tě miluje, lupením pro Tě slzí a nebes prudký pláč v kraj smutný upadá... 24
NOTTURNO.
Kdos chodí po řece, je větší střechy, své bílé šaty koupe ve vlnách, pes skrčen v budce vyje bez útěchy a děti v pláči divý jímá strach. Ó stíny Mrtvých z vody stoupající, žalně se zvedající do noci, smutku, jenž dýchá z bílých Vašich lící, ni v klínu řeky není pomoci... Váš smutek mým jest, moji truchlí známí... Vím, vím, co praví hluboký Váš hled; – „Již chcem, bys zítra tu se vznášel s námi a dnes bys bál se nás již naposled...“ Váš příchod tvorů jemný instinkt vzruší. Vás v noci zřím a smetným můj jest den. Z Vás každý zoufalství má plnou duši a je jak já nesmírně nešťasten... 25
SMRT ILLUSÍ.
Špinavá vody změť se s řevem valí v dáli... Tu ruka, noha tam se noří z bílých pěn... Kdo určil mrtvým těm ve vlnách věčný sen? Kde hroby jich? K jakému tíhnou moři? Hřebeny pěn sklouzají po ňadrech nádherných mrtvol, jež se z kalu noří... Jen vod je slyšet řev a pláč a vzdech, když v bílé boky žádostivě sází rty svoje vlna... Je obloha podivných mraků plna a v dáli stržených je vidět obrys hrází... 26
STESK LESA.
V přesmutné šero tichý les se smráká, obloha šedá tmavě kalí se. Na větvi teskný zpěv je slyšet ptáka. V přesmutné šero tichý les se smráká a v tmavý závoj noci halí se. Neznámé kroky suché listí drtí. Laň úzkostně se dívá v paseku. A nápěv smutný, tesklivý až k smrti se ztrácí v daleku... 27
ZOUFALSTVÍ.
Loď letí mořem, jež ji shltí. „Oh! Kapitáne, zem chci, zem! Vln rány lehko bok můj zdrtí, v objetí svém nás smrť již škrtí, a moře řve: „Kdos vítězem!?“ „Nechť řve, nechť hučí, syčí, píská! Tvé rány líže jazyk vod... Je hrůza smrti tak Ti blízká?“ „Vzdor bezmocný mou hruď mi stiská...“ „V před! Vlétni, vlétni na skaliska a krví mou jich ztřísni hrot!“ Ostruha oře v boky bodá. „Oh, pane, milost! Znaven jsem! Mne bolest žhavá ran mých hlodá, před námi v roklích hučí voda a vichr řve: „Kdo vítězem?“ 28 „Nechť řve, nechť voda v roklích vyje! Smrť utiší pal Tvojich ran. To strach v Tvou šíji nehty ryje?“ „Vzdor zvířete, jež rádo žije!“ „V před! Slétni! Slétni! Melodie pohřební nechať slyším vran... Vlak chvatem smrti míjí vísku... „Oh, vůdče, stav mne v letu mém! Zničený most nám hrozí v blízku a v náruč balvanů a písku zve propast řvouc: „Kdo vítězem?“ „Nechť řve, jdi v boj s hladovým sokem, my zhyneme, nuž, nechť se rvem! Což chvěje strach Tvým tvrdým bokem?“ „Hněv šlehá v noc mým rudým okem!“ „V před! Slétni, slétni hlučným skokem a hyna sraz mne v hněvu svém...“ 29
PUSŤ VLÁDY OTĚŽE...
Vzbouřených myšlének dav k hradu se žene duše a Rozum, přísný král, s balkonu dolů zří ve řvoucí zástupy, jimž v patách Smrť mu kluše, jež davy vztekle štve zlým heslem šílenství... Jak dlouho odoláš, ó, krutý duše králi? Pusť vlády otěže a hleď se nelekat! Je lépe za činy, v nichž pomsty plody zrály, milosti nečekat. 30
ČERVÁNKY MIZÍ.
Večera pavouk zlatou přízi po unaveném nebi tahal a závoj rudý průhledný na smějící se skály spad, však plížících se mraků spár již závistivě po něm sahal a zmizel závoj, pavouk prch a na krajinu snes se chlad. Večera kovář výheň zdýmal, až září celý obzor vzplanul, hořela moře, jezera a okna domů, chrámů báň, leč mrak mu deštěm výheň shasil a kovář ve své práci stanul, kovárnu zavřel, v moře leh a chlad se v šedou snesl pláň... Noc vraždila se se dnem v horách, až horizont se krví zalil zem barvě deštěm brunátným. Však vítěz soka v moře vrh, horizont vymyl mlhami, jež u veliké chumle balil na horách used tmících se, v kraj hleděl, z něhož úsměv prch... Večera orel snes se v skalách a perutí svou rudou svítil do kraje, jenž mu díky vzdal ohnivým zrakem jasných vod, v tom tmavou střelou zasažen se orel se skal v moře sřítil, zrak shasl jezer, stměl se kraj a v lesy vnikal chladu hrot... 31
SMRŤ VE ZVONICI.
Ze zvonice mých písní mých žití do lučin zvon zní, jenž vůli tísní, v počátku rdousí čin. „Ó, hvozdy, hradby Vaší kde luzná ozvěna?“ „Ji zvonice hlas plaší i mlčí zděšena.“ „Osení s pílí seté, proč nechceš vzrůsti v klas?“ „Mne k zemi v strachu hněte děsivý zvonu hlas.“ „Květy, jste blízky skonu! Ó, proč jste povadly?“ „Zlé vlny Tvého zvonu na luhy upadly...“ „Kde v proudu slunce lačném jsou vlny zlacené?“ 32 „Hleď, jakým zlým je mračnem Tvé slunce zastřené!“ „Myšlénky, poddaní mi, proč nejste při práci? „Ó pane, vichry zlými se pluh nám vyvrací...“ Ze zvonice mých písní smrť zvoní do lučin, svým kyvem vůli tísní, v počátku rdousí čin... 33
FANTOMY.
Tvou chvějnou Ti strhuji ruku se šatu nad ňadrem při hudbě těch plačících zvuků, jež z daleka nesou se sem... Zřím zvedati stíny se krajů, jež kdysi již dávno jsem zřel a do jejich nořil se tajů, jich hudbě však nerozuměl, až unaven toužil jsem domů z ovzduší otravných par a z dosahu děsivých stromů, jimž kořeny ohlodal zmar... Teď vzrůstají v sadu mé duše ty fantomy mrtvé a zlé... Zda šťasten již budu?... Díš: Ano... Já dál vidím, dítě mé... Ne... 34
V KRČMĚ MLÁDÍ.
V hospodě Mládí pívali jsme, bujaré dívky líbali jsme, a šenkýř Život, jak kdo dopil, hned prázdných pohárů se chopil... Nu, mládí naše bylo křídou, my platili svou mladou bídou, ah, mladou bídou... Na tabuli své měl nás všecky... Byliť jsme odrost umělecký... Vtip zářivý když krčmou sršel, polibků déšť když na rty pršel, smek’ čapku, dokazuje pleší, kam vede to, když člověk hřeší, tak v mládí hřeší. Vždy za čas byla změna pestrá... Smrt, krčmářova přišla sestra si pro lásku... Kdo se jí chopil, poslední svou číši dopil, 35 a valem humor náš se menšil, když pijáků se počet tenčil, ah, zvolna tenčil... I mě zrak Smrti v lásce hledal, však loket milky jít mi nedal... Ke rtům jsem drahou povznes’ výše... Se vzlykem pukla její číše... A Bůh ví, co v tom bylo víně, že milka má mi shasla v klíně, ach, shasla v klíně... 36
PYRRHOVA VÍTĚZSTVÍ.
I.
Když v líné mlhy zatne dráp svit lesklý měsíce, modlitby lesů mísí se s modlitbou zvonice, vycházím ze své samoty, ve dlani mládí meč... Vstříc kráčím stínům večera, v nichž zlá mé čeká seč... Skryt v mlhách číhá soupeř můj, můj nepřítel, můj žal. A od let jsem již zoufale s ním denně bojoval, on zranil mě, já zranil jej, však nemůžem’ se sklát, ač on by rád tak učinil, i já jej zabil rád... Za šumu lesů, svitu hvězd a při hukotu vod vyměřujeme odvážně svůj každý sek a bod a vždy až dosud prchl v dál, prch’ s hrozbou na svých rtech... Až dosud byl jsem vítězem... Však konec bojů všech?... II.
Když ve snů zpěvném potoku krev stírám se svých ran, zní v hukot vln hlas kvílící, zpěv přidušený hran, jenž úkoj nese bolestem a zář jde chvějící mi ztýrané mé do duše a přeji zemřít si... 37 Svou hlavu klada v polštář mdlob cítím, jak slabým jsem, že Žal jest mne již silnějším, ač přec jsem vítězem a čekám boj, kdy podlehnu ze všech se bráně sil, neb mnoho krve uniklo již z raněných mých žil... 38
UBOZÍ.
Tolik té záře, jež vyleje se z hvězd, a tolik toho měsíčního zářícího moře a tolik toho smutku, jenž v dechu země jest, a tolik toho hoře... Ta těla slabá a bídou zbělelá, jež na té poušti jako mrtva tváří k zemi leží, jež nevidí tu zář, kterak se zachvěla a kterak světem běží, jež v hlínu mají zaťatou svou pěst a z mrákot svých se probudivše hlinou vzhůru hází, že dráždí je ty jasné kmity hvězd, to světlo beze hrází... Ach, tolik toho smutku, jenž v dechu země jest, a tolik toho ničivého hoře, a přec je tolik záře, jež vyleje se z hvězd, a tolik toho měsíčního zářivého moře... 39
PO SLAVNOSTECH.
Naděje, naděje! Svůj tichý zastav krok... Mým hostem chtělas být? Mám zalíbení v hostech... Tak dlouhý nepřišlas, kdy čekal jsem Tě rok, a teď, kdy přicházíš, je navždy po slavnostech... Zkázy se nelekej a kolem sebe hleď... V paláci sesutém jsme opuštěni, sami, sšlapané sady jsou, sbořená dvorů zeď, a hustý táhne dým nad rozvalinami. Má láska dříme s čelem krvavým svůj věčný sen mém ležíc na rameni... Zoufalství hučí rájem zničeným... V paláci mém již radovánek není... Schodiště nezaskví se tlumem hostí mých, a úsměv vítání nenajdeš na mé tváři. V noc tichou nevzlétne z mých oken štěstí smích, a jasem rozkoše mé lampy nezazáří... Nikdy již nevstanou mé síně ze ssutin, a stolů u dlouhých již číše nezazvoní... Na lůžku, jehož nás hýčkával vonný klín, rty mrtvé milky mé se ku mým nenakloní... 40 Naděje, naděje! Svůj tichý zastav krok... Mým hostem chtělas být? Mám zalíbení v hostech... Tak dlouho’s nepřišla, kdy čekal jsem Tě rok, a teď, kdy přicházíš, je navždy po slavnostech... 41
NEŠTĚSTÍ.
Zvony sladce zvučely do vesnic, hájů, lesů, luk a nenadále rozpukly se s výkřikem, jenž plakal, a osamělých srdcí teď v kostelích smutných visí pluk, jenž v čekající prostory bez moci touží vydat zvuk, jímž v tiché šero kostelů by ku modlitbě zbožné lákal... Sady růží voněly do vzduchu, jenž se modrem chvěl, a nenadále opadly barvíce tiše zemi krví, a osamělých lůžek řad žlutými zraky vzhůru zřel, svých zlatých zbaven princezen, jimž slavík písně touhy pěl, jimž prvý k smrti zpívá teď, jak ve svatby den pěl jim prvý... Řeky, jež slastně šumíce rtům Země hnědým daly pít, se nenadále vsákly v hloub a přestal zurkot jejich zřídel. Řečiště vyschlá nemohou již vlahou Zemi oživit, zvěř teskní známých u břehů, jež přestaly jí brody být, a ptactvo ležíc na břehu mře v křečovitém tepu křídel... 42 Loď, jejíž plachty skvělá běl na modrém nebi zářila, se nenadálým nárazem v zátoky víru ponořila a v smrti hlučném protestu hrot stěžně z vody vztýčila, na jehož svislém lanoví se mrtvá ruka chytila, jež v tempu bije volném vln na stěžeň, jehož nepřežila... 43
VÝČITKA.
I.
Viděl jsem oblak, jenž se zvolna plížil z oblohy koutu nad milený kraj... Let vlaštovek se ku jezeru snížil, zněl jejich křik: „Kdos hříšným, kaj se, kaj!“... I pocítil jsem, jak mě srdce bolí. Což musí padnout příšerný ten pták zas na tu mladou svěžest mojich rolí, v něž mladý život jarem se byl vsák’? II.
Pták strašný odletěl... Svým zaleh’ křídlem mi role všecka, odnes’ jejich prsť, vichřicí odnes chatu, jež mi sídlem. Jen v sadě mém mi květů nechal hrsť... V mých lesích, v nichž to zlobou ještě hvízdá, na stromech mrtvých za ten okamžik hledají ptáci marně svoje hnízda. 44 Ó, Velký, dovol, zoufalstvím bych vzkřik’! Prsť rolí mých úrodní kraje v dáli, já s hlavou kleslou záhubě jdu vstříc... Pro hněv Tvůj též tu jiné lesy stály, a bylo jiných, lepších rolí víc... 45 OBSAH.
Místo předmluvy7 Příměří9 Lítost11 Rozbitá vása13 Housle v lese14 Vyprahlá duše15 Požár duše16 Nový život17 Mdloba18 Dav bledých19 Utonulé slunce21 Tys vyhnula se...22 Proč v dáli nesvítá?23 Notturno25 Smrt illusí26 Stesk lesa27 Zoufalství28 Pusť vlády otěžeotěže...30 Červánky mizí31 Smrt ve zvonici32 Fantomy34 V krčmě mládí35 Pyrrhova vítězství37 Ubozí39 Po slavnostech40 Neštěstí42 Výčitka44
E: jf; 2004 [47]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František
(Praha - F. Šimáček - 1899)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 48

Věnování: Křikavová, [?]; Křikava, [?]
(Památce ušlechtilé ženy, mé matky, a dobrotivému svému otci připisuji tyto květy svého zármutku. Spisovatel. Ve Vídni, dne 17. června 1899.)