UTONULÉ SLUNCE.

Louis Křikava

UTONULÉ SLUNCE.
Je stará bolest ta a svěží. Obdržel jsem ránu včera, dnes? Chvat roků spěl přes zoufalý ten sen, jenž v smutné dáli leží... Tu ruku bílou zřím, jak v boji s vlnami je, jak příboj sráží ji... Opět se za ní vrhám, opět mne zuřivé údery ubíjí... A s pláčem vidím ji, sám zachráněn byv stěží, jak mrtva přede mnou na mokrém písku leží a v konec dramatu jak obzor krví hoří... To slunce zapadlo, jež zval jsem kdysi svým, to slunce utonulo v moři... 21