DAV BLEDÝCH.

Louis Křikava

DAV BLEDÝCH. – Václavu Hromádkovi. –
Před černou branou čekali jsme. Dav byl nás celý... Všichni bledí... Dí jeden, jenž se smutkem hledí na moji skráň: „Kulatá dirka!... Vždy jsem pravil, když rámě moje život znavil: Eh – tolik síly mám, bych zkazil já sám jej, nůž mu v tepny vrazil a šlápl naň...“ Dí dívka s chaluhami v šatu: „Mne vábil luzný šumot vlny a lákal její tajuplný zurčivý hlas: Jen pomsti se! Až život hrubý v zápasu svém Ti lásku zhubí, pak silna buď, na břeh se nahni, na jeho šíj zoufale sáhni, jej dolů sraz!“ 19 I podal jsem jí chladné ruce. Děl třetí, přejet vlakem v půli: „Ať jed, ať reku volils, kuli, – na mne vlak křik – „vše jedno!“ Syklo černé tělo a písklo, dunělo a hřmělo, svým sokem uhodil jsem mocí a tichou rozlehl se nocí zoufalý vzkřik...“ Zní z davu vzlykot staré ženy: „Proč muka byla víry větší? Mně děla číše v svůdné řeči: Jen sílu měj, nedej se strašnou ničit mukou, do vrásčitých svých jmi mne rukou a s vědomím, že marnou víra Tvá byla v Tvůrce všehomíra, ukonči děj...“ Vzlyk zoufalý a sykot viny od stínu k stínu se tu šířil, prostranstvím šerým v pláči vířil, hrot ostrý v rudé rány hřížil, se k bráně táh... 20

Básně v knize V nocích bezhvězdných: