NEŠTĚSTÍ.

Louis Křikava

NEŠTĚSTÍ.
Zvony sladce zvučely do vesnic, hájů, lesů, luk a nenadále rozpukly se s výkřikem, jenž plakal, a osamělých srdcí teď v kostelích smutných visí pluk, jenž v čekající prostory bez moci touží vydat zvuk, jímž v tiché šero kostelů by ku modlitbě zbožné lákal... Sady růží voněly do vzduchu, jenž se modrem chvěl, a nenadále opadly barvíce tiše zemi krví, a osamělých lůžek řad žlutými zraky vzhůru zřel, svých zlatých zbaven princezen, jimž slavík písně touhy pěl, jimž prvý k smrti zpívá teď, jak ve svatby den pěl jim prvý... Řeky, jež slastně šumíce rtům Země hnědým daly pít, se nenadále vsákly v hloub a přestal zurkot jejich zřídel. Řečiště vyschlá nemohou již vlahou Zemi oživit, zvěř teskní známých u břehů, jež přestaly jí brody být, a ptactvo ležíc na břehu mře v křečovitém tepu křídel... 42 Loď, jejíž plachty skvělá běl na modrém nebi zářila, se nenadálým nárazem v zátoky víru ponořila a v smrti hlučném protestu hrot stěžně z vody vztýčila, na jehož svislém lanoví se mrtvá ruka chytila, jež v tempu bije volném vln na stěžeň, jehož nepřežila... 43