Hlas vlastence
při radostném vítání Jeho c. kr. Majestátu Ferdinanda I. do Čech ke korunovací.
Vzhůru, vy města a vy tiché dědiny!
Již je tu mezi námi náš Otec jediný!
Stavte máje, metejte palmy v cestu,
A vonné věste věnce od města k městu,
Ať všecko plesá, že On tu je,
A ozvěna ať zpěvy naše opětuje,
Aby hlas náš slyšely i cizí krajiny:
„Již jest mezi námi náš Otec jediný!
Krleš! Krleš! Krleš!”
Hle! jak se sbíhá náš národ stále,
Aby v koruně své viděl svého krále!
„Viz, Pane náš, staré Čechovo plémě,
K nebi zdvihá prst – naše celá země!
My všickni za Tě, dokud nás jen bude;
My pro Tě všickni vždycky a všude!
Krleš! Krleš! Krleš!”
[141]
Láska naše k Tobě, čistá jako zoře,
Jest tiché, ale – bezedné moře!
Král náš nejdražší v moři perla jest,
On náš klénot, sláva a čest!
A strašnější než vlnobitné zjevy
Jsou naše meče a naše hněvy!
Třeste se, rouhači! před králem naším. –
My pohrdáme jměním i životem dražším!
Když za krále bojuje český lev,
Tenkrát jako řeky proudí krev!
My našimi těly pomrvíme všecky naše země,
Abyste poznali, že jsme věrné a statné plémě!
Krleš! Krleš! Krleš!
Ejhle! Bohdaneč, to místo malé –
Málo nás je tu, všickni věrní ale!
I my svůj život ve zlé době
Za obět rádi přineseme Tobě do boje; –
Bůh však račiž přáti pokoje,
Abychom se mohli modlit stále
Za našeho otce, za Českého krále!
Krleš! Krleš! Krleš!”
142