Bohdanecký rukopis.
Věrně v původním jazyku i pravopisu, též pro snadnější
vyrozumění s připojenými poznamenáními.
Ke starobylým skládaním přídavek obzvláštní.
Vydání druhé.
[5]
Věda dobře, „editionem secundam semper esse prima meliorem“ – to jest: že druhé poopravené vydání bývá často horší než první, uznal jsem za dobré, dříve druhé vydání pánům vlastencům podati, potom a teprv, až by toto vyprodáno bylo, vydání první, jakožto dokonalejší; takéť jsem se, upřímně řečeno, obával, žebych se jinak druhého vydání nedočkal.
[6]
Proslov.
Chtěje v literním světě spisovatelské si dobyti slávy, po nížto nás za dnů těchto celé stádo dychtí, přemýšlel jsem, dlouho jsa na rozpaku, kterak bych to nastrojiti měl, abych se slávy té, sice ve dosti veliké míře, avšak bez velikého namáhání učinil oučastna: nebo náprstek ctižádosti – a proč bych se za žádosti styděl mírné? – jsem již po dědech svojich zdědil, a vždy mne to mrzívalo, když druhové moji, okolo kněhkupců mne vodíce a za sklem jmenům svým se obdivujíce: „totoť jsem já“ a „toto jest moje“ hlasitě jsou mi šeptávali. I toužil jsem nalezti nejkratší a spolu nejpohodlnější cestu do jasného nesmrtelnosti chrámu; avšak, ačkoli jsem celého světa mapy prohledal, nikde jsem ji vypátrati nemohl. I nemálo mě to soužilo a trápilo; přemýšlím dlouho, ale nadarmo. Aj,
[7]
tuť jako jiskra proletí myšlénka ducha mého – „Rukopis!“... Neměl jsem více stání. Pomnění na náš svatý Kralodvorský Rukopis rozplameňovalo mne. Jak – pravil k sobě duch můj – aby se i tobě poštěstilo, cos naleznouti podobného?
Si hic, si ille, cur tu non, Augustine?
„Půjdu hledat!“ zvolám oplývaje předchutí. Dictum – factum, a v tu chvíli opustil jsem Prahu a spěchal jsem na venkov.
Věda však, že Rukopis Kralodvorský ve věžním byl nalezen sklepě, zdálo se mi velmi radno, abych ponavštívil takováto a těmto podobná, tmavá a ne každému přístupná místa, jako jsou komůrky a sklepy a t. d. A věru, nebylo pivovárku, nebylo sklípku, do něhož by mne zvědavost byla nezavedla, kudykoli jsem učenou tuto konal pouť. Konečně přijdu do městečka Bohdanče, kteréž leží asi 3000 mil vzdálí od Ameriky a dvě hodiny od Přelouče; a to je to místo, vlastencové a bratrové moji! kdežto se mi tak poštěstilo.
O Bohdanči, Bohdanči! – tys ovšem velmi malé město, ale sláva tvá se někdy vznášeti bude
8
až nad oblaky, jako se nade tvými komíny kouř a voňavá pára vznášela do výše o letošním posvícení!... Abych tedy pověděl, když jsem do milého Bohdanče přišel a se svými se potěšil v této své rodné krajině, byla první cesta moje k panu starému, a i hned ponavštívili jsme sklep jeho. Bylotě to právě v červenci letošního roku po polednách, a parno bylo nesmírné. Natočili jsme si. Posadili jsme se tam a pili jsme po slovansku jak sluší a patří. Připíjíme sobě, dopíjíme a korbel byl prázdný. I chtěl jsem již odejíti, pozapomenuv na všecko učené hledání a zpytování, a odcházeje, obrátím ještě jednou na sud, jako na důkaz lásky a vděčnosti, svůj pohled; a vida tu, že se bělá něco za sudem, obrátím kroky, vezmu a prohlížím to. Moje srdce okřívalo – i vejskám radostí, an vidím nález, po němžto duch můj tak dlouho bažil. „Ichuchu!“ zvolám plyna v rozkoši, „victoria in Slavia!“ zvolám opět a poznovu, a echo dřímajíc ve prázdných sudech, probudilo se mým pokřikem a volalo po mně, tak že se po celém sklepě slavné „Ichuhu!“ rozléhalo.
9
Bylatě to báseň mravokárná, již tuto kladu od slova k slovu, i se všemi chybami, jak se na učazeném pargameně nacházejí; ba ani pravopis v náš obyčejný proměniti jsem se neosmělil. Do kterého času náleží, těžko souditi; náš slovutný pan Franta myslí podle liter a pravopisu, že náleží do XX. století; avšak se mi zdá, že skládání samo o sto let starší, a tedy z XXI. století pochází. Kdo nám nyní poví jmeno skladatelovo, kdežto historie takměř o tomto věku mlčí? –
Psáno v prosinci 1830.
Jaroslav Langer.
10
I.
Poslechňete mládencové
Poslechňete mládencové
Bohdanečťí jonáci,
Poslechňete vieci nové
Co vám povídaťi chci
O ďevčátkách našich časů,
Poslechňete mého hlasu! – 1)
II.
Mínil sem se oženiťi,
Mínil sem se oženiťi,
Hledal dívku pocťivou,
S kterou bich moh hezki žíťi:
Krásnou, viernou, počestnou; 2)
Však juž třikrát jaro zašlo
A ďevče se mi nenašlo. 3)
[11]
III.
Jest-li teď hoch dosti mravní –
Jest-li teď hoch dosti mravní –
Nepochoďí blázínek,
Tenť je za ňic za čas dávní
U těch našich fiflenek;
Tenť jest u nich smislu mdlého
Kterí ne hned **** 4)
IV.
Nevinost už pochovali
Nevinost už pochovali
Ke svatému Jiří prič,
V koutě hrob jí vikopali,
Bi jim nešla více vstříc; 5)
Mluv jí jak chceš nectná ména,
Předce žádná nezčervená.
V.
Ješťe na ňi hrozí metla – 6)
Ješťe na ňi hrozí metla – 6)
A juž šilhá po hochu;
Ješťe ani nerozkvetla –
A juž plná vrtochů,
Ba se třeští, dává hádat,
Je jen ďecko – chce se vdávat. 7)
12
VI.
Teď se nemáš obávaťi
Teď se nemáš obávaťi
Že dostaneš košiček;
Teď je radost milovaťi
Máme na zbit hubiček;
Neb teď každá chce mít čtiri –
Neiraďei však ** iri. 8)
VII.
Jaká pro nás nepříhoda –
Jaká pro nás nepříhoda –
Sami za holkou si jít!
Teď je pro nás hezká moda!
Teď nám třeba doma bít;
Neb už každá za svím chodí,
Ba i maminka ji vodí. 9)
VIII.
Hledáš pannu? to je chiba;
Hledáš pannu? to je chiba;
Málo jich v tom stoleťí; 10)
Jestli která nekolíbá,
Může více umieťi,
Nebo, jak osika v lese
Každá na hocha se třese. 11)
13
IX.
Ovšem! – hloupí všecko koupí
Ovšem! – hloupí všecko koupí
Však se přece podvede;
Pozďe říká že bil hloupí,
Nebo s ní nic nezvede;
Kdo má ale rozum zdraví,
Hledá u ďevčete mravi. 12)
X.
Adie, Bohdanecké panni!
Adie, Bohdanecké panni!
Adie, kráso ve vienci!
Zazvoňte jí smutné hrani,
Žeňichové, mládenci!
Ti pak odpusť, dívko milá,
Kterábis sem nepatřila. 13)
14
Poznamenání.
1) Vyznávám věrně, že pravopis v rukopisu tomto, ač dosti dobrý a snad všech nynějších dokonalejší, málo mému oku lahodí; zdá se mu scházeti – sličnost. Avšak může-li člověk nemocný, dle slov Kantových, uzdraviti sebe často pouhým myšlením, že nemocen není: soudím, že kdyby každý toto čtoucí jenom pevně myslil, že jest dosti sličný, po krátké době by každého za nepřítele svého považoval, kdoby pravopisu tomuto sličnosti odpíral. Z orthografie ale této také vysvítá, že píseň ta není ze zlatého věku; já aspoň jsem v celé básni ani jediného Ypsilon nenašel; avšak ani našemu po novotách bažícímu věku nepřináleží, nebo v něm po c s z ani jednou jota nestojí; – což pěkný důkaz, nevyvratitelný důkaz její starožitnosti.
2) V onom věku, do něhož píseň tato padá, požadovali ženichové, jak z toho místa může se viděti, tři nejhlavnější vlastnosti ode svých nevěst, totiž: aby byly krásné, věrné a počestné. Toť se arci s naším nesrovnává časem, kdežto k těmto třem ještě čtvrtou přidáváme, totiž aby byly bo-
15
haté. Budou-li pořád, jako dosaváde – což ale Bůh nedopusť! – tak ourodná léta na ženské, nevím, co všecko se bude ještě požadovati od panen, které by se rády vdávaly. Jáť se všemi rodičemi, jenž se nějakých potomků nadějí, svoji každodenní prosbu spojuji, aby nás nebe takovýmto trestem nenavštěvovalo; – to by byla pravá morová rána, anebo à la mode: Cholera morbus.
Příležitě činím povědomo všem slečinkám, že se mi poštěstilo vynalezti líčidlo nové, kteréžto pod názvem: „české líčidlo“ co nejdříve u všech kupců na prodej bude. Abych ale našim p. (pl. tit.) chemikům zbytečného lámání hlavy a rozumu uspořil, chci jim z lásky k dobré věci a ke člověčenstvu zdarma pověděti, z čeho a jak se to líčidlo zhotovuje.
Rec. 1/4 lotu květu z hyacinth; NB. co z jara květou, což pro uvarování všeho zlého tuto připomínám, aby se nevzaly tak nazvané „Vl****ovy hyacinthy“, kteréž se v zimničních nemocech s prospěchem užívati mohou pro vrhnutí.
1 lot jarých fialek; avšak vyber moudře; neb ty, kteréž se dlouho dusily pod sněhem, anebo
které jsou podpařeny, mohly by snadno naopak oučinkovati.
2 kvítky z květných květene Kubelkových; raději méně než více; bylinať to odporná, a ve větší míře jsouc užívána, škodí.
16
1/2 lotu Trnkových růžinek; NB. trní se musí z lupení růžového vybrati, sice by potom líčidlo nehladilo líce, ale zdrsnatilo.
1/3 lotu bazaliček; vyber ale ty, které němčinou nezapáchají.
3 loty kvítí s Musejní zahrádky; kvete tuším v hexametrech; a konečně lot konvalinek, ale toliko takové, které vykvětly ve chládku hájů českých – a dvě špetky rýmovaných kopřiv. Všecky tyto byliny prodávají se každodenně v Pospíšilovské lékárně. Kup sobě ty byliny, vlož je na rendlíček, nalej čisté vody a vyper to ze špíny, jako když vaříváme jahelník. Potom, když se špína sleje, naleje se na to distillovaná voda z laskavce; neopomiň nyní také vhoditi tam kořen věrnosti a dvě hrsti srdečníku, a dej to vařiti nad plamenem milosti, to jest: vezma všecka zamilovaná psaní (jen ne od nejmilejšího), udělej z nich oheň pod rendlíčkem. Když již hustnouti počne, vezmi a vlej to do Frantových zastaralých forem; zde to nech vychladnouti. Za několik minut, když to již asi jako led sestydne, nadělej z toho kuliček, a líčidlo máš hotovo.
3) Tři roky ji hledal, a nadarmo! Tenť se dojista učil trpělivosti a lásce z Plautovy komedie,
kdežto stojí:
17
Neque ulla mihi obstabit amnis, neque mons,
neque adeo mare;
Nec calorem, nec frigus metuo; neque ven-
tum, neque grandinem.
Imbrem perpetiar, laborem sufferam, solem,
sitim.
Non concedam, neque conquiescam usquam
noctu, neque dius,
Prius profecte, quam aut amicam, aut mor-
tem investigavero.
(Plaut. in Mercatore.)
Přinucena se vidím, ač mi to dosti nemilo, veřejně tuto vyznati, že je latina moje nejslabší strana, a že jsem toto, ač jak tak tomu místem rozumím, bez slovníku přeložiti nestačil. I vzal jsem tedy k ruce jakýsi starožitný latinsko-český slovář (tenkrát ještě poslední archy slovníku p. Chmelova vytlačeny nebyly), kterýž mi ochotnost p. kněhárníkova v Museum okázala, a dle toho lexikonu to místo na slovo přeložil takto:
„Och, já nešťastný kocourek! co se tě nahledám, potěšení moje! každou dírku prolízám, ale žel! nikde tě vypátrati nemohu. Avšak nepopustím, ani zeď, ani dvéře, ani nalíčená pasť, ani tma, ani pes mne neodstraší; okýnkem já do komůrky vlezu, a po všech koutečkách hledati budu, a neustanu, dokavad nenajdu buďto tebe, moje myško, anebo – smrt!“
18
4) Tuto jest rukopis porušený, a protož to jest nejtmavější místo v celé básni. V takovýchto a těmto podobných pozatmělých místech jsem navěšel hvězdiček, aby temnost tu poněkud osvěcovaly. Snad se tu naráží na dívky, kteréž by se rády dočekaly – ne staročeských, ale starořeckých časů, o nichžto takto dí:
In der heroischen Zeit, da Götter und Göttinen liebten,
Folgte Begierbe dem Blick, folgte Genuß der Begier.
(Göthe.)
Takové fiflenky, kteréby po tomto pohanském času toužily, zasloužily by, aby do nejdelší smrti žádnou z nich mládenec nepolíbil – dosti pěkné peklo pro ně.
5) Asi čtvrt hodiny od Bohdanče leží pahorek, na němžto hřbitov s malým kulatým kostelíčkem a s hrobárnou. V dávnějším věku stál prý na místě tom dřevěný čtverohraný chrámek. Nalezna rukopis tento, putoval jsem tam, a chodě po hřbitově, hledal jsem hrob, do něhož v Pánu zesnulá tato položena byla; i přijdu do jednoho kouta, a tu jsem našel mnoho starých a paměti hodných náhrobků, ale žádný, kterýby mi zvěstoval hrob Nevinnosti; kus prastarého, otlučeného a mechem zarostlého kamene nejzáz bylo, a to myslím, že je místo, o němž se tu zmínka děje. Z toho ale vysvítá, že rok smrti její do starožitných sahá věků, kdežto náhrobkové ostatní, ačkoli
19
též dle podoby staří, ve stavu mnohem lepším se nacházejí. I viděl jsem tu také kámen s pouhým toliko nápisem: „Zde odpočívá Věrnost, očekávajíc slavného z mrtvých vstání,“ a jiný zase: „Tuto dřímá Láska“ a ještě jiných více, jako Spravedlnost, Lítost, Víra, Moudrost a t. d.Podivení ale hodno jest, že kromě zde položených nápisů ničeho se na těchto kamenech nenachází,co by nám povědělo: v jakém stáří, ve kterém roku aneb aspoň století, a na jakou nemoc onyno jsou zemřely. Kdož nám nyní poví: kdo je pochovával, kdo je doprovázel, zdali předc někdo a kdo pro ně slzel? Kdož nám jmena vypočítá lékařů a ranhojičů, kteří je do hrobu dohodili? jakých léků jsou jim dávali? bylo-li to chybou jejich anebo nic? a mnoho-li zemřelé tyto sirotků jsou po sobě zůstavily?... Dosti se natouživ, něco aspoň vysvětliti, nalezl jsem konečně dokument v Musejním časopise (viz IV. roční běh, svaz. 4. str. 443), kdežto na rok 1611 starý spisovatel takto zmínku o nich činí: „Bože nesmrtelný! jakých jsme nebezpečných časův, jakého neřádu, jakých zlých věcí dočkali? Přibývá hříchův, příbývá i pokut, stydne láska, hyne spravedlnost, a tím klesají všecky věci; není milosrdenství, není věrnosti, není lítosti, ale nemilostivost, nevěra, faleš a zrada!“
20
Z toho vidíme, že Láska, Milosrdenství a t. d. již okolo roku 1611 život svůj dokonaly; Nevinnost ale mnohem dříve, protože se tu o ní ani zmínky neděje.
Jakou ale nemocí sešly? Láska bezpochyby zmrzla, protože roku 1611, jak vidíme z Musejníka, stydla. A kde? Dosti možná, že na ledě, byla-li tak horlivá milovnice klouzání, jako její kněžky, jež navštěvují v zimě Vltavu. Milosrdenství? toto malé robátko? toto žebrácké sirotčátko? To nejspíše v oné kruté zimě roku 1600 a několikátého někde za plotem hladové a žíznivé zahynulo! Věrnost prý se provdala, a brzo na to zemřela; mnozí ale povídají, že byla křivopřísežnicí, a že za rok ji smrt překvapila, nebo takový prý nikdo nedočká do dne do roka. –
Z onoho spisu také vidíme, kdy Nemilostivost, Nevěra, Faleš a Zrada (bezpochyby to jedněch rodičů děti) v Čechách jsou se usadily. Kdo ale jsou byli jejich rodičové? a kde ony čtyry sestry, a snad dokonce čtverčata, na světlo boží přišly?
Já zběhal celičkou zem a více, kde jen jaký kostelíček stojí, prohledávaje matriky onoho věku,ale nikde jsem jmena jejich ani stav rodičů a kmotrů naleznouti nemohl. Bezpochyby že jsou to byly cizozemkyně; aspoň panna Faleš, tato kuplířka
21
všech nepravostí, se mi zdá, že se k nám přitoulala v onom věku ze krajin západních, nebo její jmeno je mi jaksi podezřelé. Také by možno bylo, že jsou to byly vojačky, protože tak na ně onen spisovatel, dávaje jim jakožto dámám přednost, naříká a žaluje, a potom teprva na vojáky
Pasovské, totiž na muže, milovníky a ložníky těchto pančav.
6) „Ještě na ni hrozí metla.“ Toto místo nám opět dává nový důkaz o starožitnosti písně té; nebo za našich dnů je více v užívání rákoska a bejkovec. „Šilhati“ má svůj původ v jazyku německém; snad i tento pěkný obyčej ze západních krajin pochází.
7) „Je jen děcko, chce se vdávat.“ Toto místo se mi zdá trochu podezřelé, a spíše by se to o věku našem říci mohlo; aspoň vycpávání oudův na to okazuje. I kdožby se medle opovážil takovéto dívce říci, že není ještě na vdaní, vida platnost tělesného složení? –
Odkud jsou ale naše slečny tuto modu vzaly, nevím. V oktávu svatého Mikuláše vyvěšují kramářové na Staroměstském náměstí své krámy, Mikulášky s pozlátkem, vycpané panenky a dětátka v peřinkách takové, že se každá cudná dívčina, vidouc hračky tyto, zarděti a oči sklopiti musí. Buďto tedy si vzal kramář tuto modu z na-
22
šich vycpaných dětí, anebo vzaly si ji tyto z těchto hraček.
8) Má být bez pochyby „oficiry“, a poněvadž v nejnovějším čase oficiři hvězdičky na límcích nosí, tedy nám to čas již zcela vysvětlil.
Poznamenání sazeče.
9) Verš tento nepotřebuje žádného vysvětlení; že pak se tu zmínka děje o namlouvání, neopominu něco pověděti o tom z věku našeho.
Před několika lety, když jsem přišel (ponejprv to ve svém živobytí!) do Prahy, chtěl jsem odpoledne po čtyrech hodinách do českého divadla; kudy ale tam, nevěděl jsem, a ptáti jsem se ostýchal. I šel jsem v proudu lidském až k dosti nádhernému stavení. Blízko dveří byla kasa; i položím svoji zlatovku a vejdu do vnitř. Po dvou stranách byla jsou dlouhá sedadla, v nichžto nejvíce ženštin sedělo; mužská zběř však vůkol sedadel běhala. Tu tito hejskové s jedné dívky na druhou skrz brejle pokukovali, hlasitě skoro se smáli a o nich jsou hovořili; hudba počne: oni však, nedbajíce na nic, vždy hůř a hůř sobě počínali. To rejdění mne – člověka venkovského a nezkušeného – tak omámilo, že jsem se dlouho ze svého snění ani probrati nemohl. V tom cosi zazvoní – pozdvihnu oči, a..... Víte nyní, kam jsem zabloudil? –
23
Nehorlímť já na schůzky mladého lidu, neboť i pod mými žebry srdce tluče mladé; ale scházejme se na procházkách a na veselkách, a nedělejme tržiště ze chrámu Páně! Člověk je arci a zvláště ve mladém věku, stvoření křehké – to vím dobře; a dívka, když se modlí, je anděl,a snadno naše srdce zajmouti může – to vím také dobře; ale mladík, který již k tomu oučelu do chrámu kráčí, aby našel potravu pro své smilné oči, a dívka, která tam proto ráda dlívá, aby svou – často draze nakoupenou sličnost a krásu jako kramář své zboží na odiv a ku koupi vystavila..... to nejsou andělové, ale ďábel jest to, a tím více, jak říkáme, po ďábelsku vyhlíží, proto že se modliti zdá.
10) Těžko pochopiti, proč ve XX. století by tak málo panen bylo; nejspíše se jich tolik nerodilo jako teď; a byla-li tedy nouze o ženské, tudyť se snadno do jedné provdaly.
11) Povídá se, že strom, na němžto se zradný Jidáš oběsil, osyka jest byla; a proto prý se listí osykové vždycky třese. Osyka však jest odrodek topolův; za starých časů se jich ale tolik nesázelo, jako nyní, kdežto není silnice, aby podle ní topolové a osyky nasázeny nebyly; dejž Bůh, aby to něco zlého neznamenalo; jáť neznám ohyzdnější potvory nade zradu vlasti. –
24
V Polabinách se bájí, že za starodávna jakás dívka v osyku se proměnila, protože... než, o tom budoucně v Kopřivách.
12) Poněvadž tedy každý moudrý mládenec, jak tuto vidím, u děvčete svého přede vším vyhledávati má mravy, nebude zbytečno, zde aspoň něco podotknouti, jak se dívky venkovské vychovávají ve vzdělaném století našem, které vším právem školou ženských mravů by slouti mělo.
Hned jak se dívka naučí v české škole slabikovati, dá se někam do měst anebo do hor na vycvičenou, totiž aby se tam němčině naučila; po půl druhém roku vezme se domů, dají se jí loky a vypůjčí se jí několik nazdařbůh volených
Lipských románů, aby se čtením – jak říkají – v němčině utvrdila, a holka je – gébildet.
13) Vy děvy vlastenské! vy děvy počestné a věrné! vy hvězdy naše a růže slovanské! vy panny! vás já vzývám. Duch váš mne obletuj,kdykoli zpívati budu o krásné pleti, aby byla píseň moje hodna sličnosti vaší a věnce z rozmariny. Vás já vzývati budu, a ne děvy Parnaské;
vás, jenž obýváte na lučinách Polabských a březích stříbropěné Vltavy, při svatém Hostejnově a na pověstných Tatrách! Odpusťte i mně, jestli že mi z úst nehodné vyšlo slovo ve svatém hněvu!
A ty Bělo, duše moje! ty křídlo moje, když zpívám o lásce! – i ty mi odpusť, že jsem pro-
25
marnil chvílku tuto, a nezpíval raději o tvé nevinnosti a kráse, o tvé dobrotě a o milosti naší. Odpusť, že tě i tuto připomínám: tyť se přede mnou vznášíš, když psáti počínám, a kdy končím, vidím opět tebe; tyť jsi první myšlénka moje, když vstávám, a poslední myšlénka moje večerní. Dobrou noc, Bělo, dobrou noc!
26
Básně.
[139]
Hlas vlastence
při radostném vítání Jeho c. kr. Majestátu Ferdinanda I. do Čech ke korunovací.
Vzhůru, vy města a vy tiché dědiny!
Již je tu mezi námi náš Otec jediný!
Stavte máje, metejte palmy v cestu,
A vonné věste věnce od města k městu,
Ať všecko plesá, že On tu je,
A ozvěna ať zpěvy naše opětuje,
Aby hlas náš slyšely i cizí krajiny:
„Již jest mezi námi náš Otec jediný!
Krleš! Krleš! Krleš!”
Hle! jak se sbíhá náš národ stále,
Aby v koruně své viděl svého krále!
„Viz, Pane náš, staré Čechovo plémě,
K nebi zdvihá prst – naše celá země!
My všickni za Tě, dokud nás jen bude;
My pro Tě všickni vždycky a všude!
Krleš! Krleš! Krleš!”
[141]
Láska naše k Tobě, čistá jako zoře,
Jest tiché, ale – bezedné moře!
Král náš nejdražší v moři perla jest,
On náš klénot, sláva a čest!
A strašnější než vlnobitné zjevy
Jsou naše meče a naše hněvy!
Třeste se, rouhači! před králem naším. –
My pohrdáme jměním i životem dražším!
Když za krále bojuje český lev,
Tenkrát jako řeky proudí krev!
My našimi těly pomrvíme všecky naše země,
Abyste poznali, že jsme věrné a statné plémě!
Krleš! Krleš! Krleš!
Ejhle! Bohdaneč, to místo malé –
Málo nás je tu, všickni věrní ale!
I my svůj život ve zlé době
Za obět rádi přineseme Tobě do boje; –
Bůh však račiž přáti pokoje,
Abychom se mohli modlit stále
Za našeho otce, za Českého krále!
Krleš! Krleš! Krleš!”
142
Hraběnce *** na památku.
Nejen k jídlu ústa,
Také pro líbání;
Nejen k práci ruce,
Také k objímání;
Jestliže to hřích je
Milovati Tebe –
Ach, již musím hřešit,
Odpusť mi to nebe!
Když jsem ondy večer
Seděl podle Tebe,
Myslil jsem, že anděl
Padl ke mně s nebe!
Neodletuj ještě
A zůstaň radš tady,
Kde Ty bydlet budeš!
Bude nebe všady!
143
U cesty vrabeček
V konopí si sedí,
A kdo okolo jde,
Pilně na vše hledí;
Jde tamtudy párek –
„Činčiryryry!
Vás já se nebojím,
Byť jste byli čtyry!“
Kéž mám ze všech moří
Perly na Tvé šaty,
Pokryl bych Tě jimi
Od hlavy do paty!
Kéž mám všecko zlato,
Co má země v sobě,
Dal bych samých korun
Nadělati tobě! –
Kdyby Tě mé oko
Bylo nevidělo,
Byloby mé srdce
Nikdy neželelo;
144
Kde shledání není,
Není rozloučení,
Aniž kvésti může
Bez bodláků růže.
Ach, proč tu na světě
Všecko mine, hyne –
I ta skrytá rozkoš
Jako voda plyne;
Vemte koni obrok –
Však vám nezakluše,
A já nyní chodím
Jak tělo bez duše.
„Drahý kámen hledá
Mezi kamínkami!
Novou hvězdu hledá
Mezi hvězdičkami!“
Mýlí se ti lidé –
Hledě v zem i nebe,
Kámen ani hvězdu,
Já vždy hledám Tebe!
145
Když jsme při měsíčku
Ondyno si sedli,
Rozum můj a láska
Spolu vojnu vedli;
Láska se bránila
A stavěla hrady –
Ale krutý rozum
Boří všecko všady.
Šustí listí, šustí
V zahradě v ořeší:
Že mě tu na světě
Pranic už netěší!
Šustí listí, šustí
V tom povadlém chrustí:
„Kdo nedoufá více,
Tomu zhasla svíce!“
Děkuji, měsíčku!
Za tu věrnou lásku,
Že jsi dvěma srdcím
Svítil na procházku;
146
Děkuji, měsíčku!
Že jsme, kdy jsme chtěli,
Ani tebe, ani
Sebe neviděli! –
Pořád ti mráčkové
Po nebi běhají –
Zdá se, že tam něco
Věrného hledají;
Ode mne si radit
Vy, mráčkové, dejte:
Stálosti na světě
Nikdy nehledejte!
Ó, že Tě tu zas mám
Po trpké přestávce!
Pojď! tu se posaďme
Na té známé lávce –
Ach, jen blíž, jen blíže
Skloň se do náruče,
Abys ucítila,
Jak mi srdce tluče.
147
Tento důkaz přízně
Rád beru a vděčně;
S tím psaníčkem já se
Nerozloučím věčně!
To já na svém srdci
Budu nosit všude –
To mě sladce mučit
A zas křísit bude!
S Bohem, drahá dívko!
Jdi tam k svému městu;
Ach, já často skropím
Slzami tu cestu.
S Bohem, drahá dívko!
Krutý osud kyne –
Jdi již, já Tě nutím,
Ač mi srdce hyne.
Co pak je mi po vší
Kráse toho světa –
U mne jest už na vždy
Po všem všudy veta!
148
Mně snad tehdy jen zas
Vyjde hvězda jasná,
Až uslyším jednou,
Ty žes aspoň šťastna.
Setři pak tu slzu,
Dívko nejmilejší –
Pohleď na ty hvězdy
A buď veselejší! –
Co se na tom světě
Se slzou rozejde,
To se tamto jistě
Všecko zase sejde.
Nesklopuj ty oči,
Ty okýnka jasné,
Abych jima pohled,
Do Tvé duše krásné!
Sem ta žhavá ústa –
Ať se sejdou směle!
Takto duše jedna
Žije v dvojím těle.
149
Ještě jenom jednu
A to naposledy –
Pokud nám nezajde
Ten měsíček bledý;
Tisíckrát on vyjde,
Tisíckrát on zajde,
Ale nás tu spolu
Nikdy snad nenajde.
Vějte bujní větři,
Lesové se chvějte,
A vy nebesa se
Na vše strany tmějte:
Abych neuslyšel
Vzdychat srdce věrné,
Abych neuhlídal
Víc ty oči černé.
150
Jarní sen.
Na jaře to bylo; já kytaru ladě
K oslavení své milé,
Chodím sobě ráno po zahradě;
Všecko vůkol v plném květu hrálo,
Medem oplývali květové,
Lupeny jsou kryly krásy perlové,
A na modrém nebi slunce plálo;
Vše tu plno šťávy a plno bujarosti,
Jakoby se to kochalo v nesmrtelnosti.
Ve růžovém tu květu jabloň stála.
„Přisahal bych vám, vy bujní květové,
Že jsem ve zahradě rájové,
Kdyby se tu má Evička pod ní smála!“
Zvolám; ach, a na ni mysle stále,
Kráčím po zahradě dál a dále!
Slunce výše na nebesa vyletě,
[151]
Jaksi divně v uzardění plálo;
Blízko plotu – aj! tu pěkně stálo
Houští bezové ve bílém rozkvětě!
Tuť pojednou se mi jako zdálo,
Že mi oči, krásou podnapilé,
Čarovná zavírá dřímota;
Tušení mne jakés opojuje milé,
Jakás touha.... „Okusím to!”
Řku, a položím se pod bezem tímto.
„Bože! jak mi jest..? jak milo – tě..“
Šepci, libostí se rajskou koje;
Aj, a v okamžení tomto duše moje
V jiném se nachází životě.
Vůkol mne se víc a více tmělo; všecko bylo ticho, všecko mrtvo, jen zdaleka jakési hučení se ozývalo; nad horami vystupují mračna, v ňádrech bouři a hrůzu nesouce; stahují se u výše nade mnou a celé nebe čerností zahalují. I počne boj živlů divokých: hromové rachotili a bleskové se křížili, a strašně úpěla země. I zmáhá se zvuků směsice divá: hučení vody a lomoz věčných skal a soptění ohně a zvučení dešťů, ptactva zoufání a radostný řev! –
152
Vše utichne, nebe se rozjasnilo a slunéčko vystoupilo na modré hory a do dešťových krůpějí života vlilo. I zjeví se duha nevídané krásy, polovic červená jako jarní růže, a polovic bílá jako čisté lilium. Na duze této sedí angela známá, čelo její vítězověncem ozdobeno a její oči byly jasné a veselé, jenom jemný žel jakýsi vlažil je. I opustili křivanové zelený ječmen a vznášeli se v oblacích vůkol ní a zpívali velebně slávu její.
Já se ve prachu kořím; – oko její hledí
Na mne, ona mne vidí, ještě klidně sedí,
Zdvihnu ruce proti ní – ach! a ňádra moje
V klokotavém dychtění velké vedou boje;
Ona s duhy stupuje, ku zemi se níží,
Zdaleka se usmívá, teď se ke mně blíží...
Políbí mne!.... procitnu, a v zeleném lůně
Svou libostí bezová pozdraví mne vůně.
153
České lesy.
Och, vy hory, hory,
Naše české hory!
Proč se zelenátezelenáte,
Naše milé bory?
Vždy se zelenáte,
Ale nikdy květem
Se neosýpáte;
Och, vy naše hory,
Vy zelené bory!
V jarmu naše dědina –
Předce si nezoufá,
K Bohu prosby posílá,
Oupí jen a doufá;
Ve tajemném žalování
Volá z nebe smilování,
154
Ach, a vždy jen doufá;
Doufá a ve bídě své
Předce si nezoufá.
Jen se, milé lesiny,
Jen se zelenejte,
A to naše oudolí
Věncem ovívejte!
Hle, vítr od východu
Mračno k nám dohání
A nese nám, nese juž
Z nebe smilování;
Nechvějte se, milé stromy!
Ve mračnu tom nejsou hromy,
Ale požehnání;
V rosných kapkách ze mraků
Deštík dolů splyne,
A vše život dostane,
Co teď schne a hyne.
I protož, vy lesiny,
Jen se zelenejte,
155
A vy, milí bratrové!
Jenom nezoufejte;
Vždyť pak nám i zázrakem
Bůh pomoci může,
A na jedlích porostou
Lilie a růže.
156
Řevnivost.
V dávném, uplynulém věku,
Brzo po stvoření světa,
Čas a Věčnost porodily Mladá leta;
A když se ponejprv louka rozlistila,
Když se první rozevíral růže květ,
Tenkráte se Láska narodila,
Dcera jemná mladých let.
Tajná Láska porodila Řevnivost,
A po blahu lidském bylo veta!
Nebo tato, ještě dítko, ježto Láska kojí,
Vraždí – ukrutnice! – vlastní matku svoji.
Tak to bylo, hle, již od počátku světa;
Tak to jest; a lidským osudem
Tak to bude, až tu více nebudem.
[157]
Slavie ve snu.
Hajej milostně ve spanilém chladu libých stromečků! na květinách si tu polež, mladičká! spi, po bouři ve chládku libém se to spí pokojně.
Uzavři ústa! neklokotej nyní zpěvný slavíčku! ať mi ji nezbudíš, tu dívku! je to děva pěkná, a spanilé děvy pěkné mívají sny.
Potůčku můj, co rákosovým břehem proudíš pokojně, vlnky lehoučké pozastav; ach, utichni rychlo, bys mi ji neprobudil šumáním!
Větérkové! své šepty dovádivé umírnětež; pryč leťte se větviček, které v oblouky tu s posvátné lípy klenou se milostně nad ní!
Tak, má milenko – pěkně hajej si tu! Neboj se; nikdo tobě neuškodí; vždyť jsem tu já, a velmi dobře hlídati dívky umím spící.
158
Až zajde mrak, z hor povstane růžových slunéčko, pak i já probudím tebe! – píseň zazpívám, tak se pěkně ze sna budí děvy bez lekání.
Tuť se otevrou tvé oči modravé, jež ve snu rozkoš mokrem ojasnila; a všecko, májový co sen ti kouzlil, uzíráš ve skutečnosti.
159
Touha dívčí.
Co to pláče na zeleném břehu,
Na břehu pod růžonosným keřem?
To nepláče lyska, ani labuť,
Labuť bílá s pěkným táhlým hrdlem,
Ale Běla je to, dívka mladá.
Na druhou stranu se mutno dívá,
Kdežto mládenec kosí palouček,
A hned k němu posílá poslíčka,
Aby přišel, že zde touhou prahne.
I letí přes řeku mladý posel,
Mladý posel, jarní to větýrek,
A když přiletí na druhou stranu,
Ptá se ho tu jinoch zlatovlasý:
„Odekud letíš, větýrku šumný?
Odekud neseš pochotnou vůni?
Takto luční květ jenom vonívá,
[160]
Luční květ, nebo rozkošná růže!“
Odpoví mu posel slov milosti:
„Za potokem pod růžovým keřem
Modrooká děva nyje láskou;
Tam pojeď, a já poženu člunek!”
I odváže junoch loďku malou,
Do lodi si lípové hned sedne,
Na druhou stranu se řekou plaví,
A své dívce s tváře porosené
Slíbá touhu pod růžovým keřem.
161
Antonii Štěpánkově
při věnování zábavníku Čechoslava.
Přijmi, dívko, do ochrany
Tuto knížku jako věno;
Nic Ti nebuď zatajeno,
Bojíme se hany.
Ale Ty-li přijmeš mílo
Naše skromné dílo,
Ať si potom kdokoli
Za terč knížku vyvolí;
Ať si míří svými hněvy
Na ty naše zpěvy –
Chybí; – co tak svítí, co tak plane
Oko jeho rozhněvané,
Vida dívku, vida její jmeno,
Divem bude oslepeno;
Nebo, kdo je pod ochranou děvy,
Toho samých bohů hynou hněvy!
[162]
Můj holoubek.
Pověz, milý holoubku,
K čemuž křidélka bílá
Vesele vždy tak napínáš?
A z místa proč na místo
Po boudě mé si lítáš?
„Věneček hledám po boudě
Pletený z fijal milostných;
I až jenom jej najdu,
Tu vezma jej do zobáčku
A napna svá perútka,
Poletím – poletím – –
Větérkové služební
Zanesou mě k tvé rybářce,
A já věneček vypustím
Na klín rybářce krásné,
[163]
A zacukrujuť radostně:
„Já jsem živý holoubek
Ze zahrady, z té budky,
A pán mě sem posílá
S fijalovým věnečkem.“
O, pusť mě, ať nemeškám.
Poletím – poletím – –
Známť já dušičku dívčí,
A vím, co ráda mívá.
Zacukruju slovíčko,
Na raménko sednu bílé,
A kolem úst růžových budu
Hráti zobáčkem.“
ZůstaňZůstaň, holoubkuholoubku, u mne,
Nedám ti vínek nésti;
Ve laskavém kochání
Zapomněl bys na pána,
Anižby ses mi vrátil
Do budky mé kamenné;
Z ruky mé nechtěl bys více
Chlebové drobečky jídat;
Zůstaň, holoubku můj!
164
Lašťovička.
Má lašťovičko dobrá,
Proč tak pěješ žalostně?
S vysokosti proč nebeské
Spouštíš se až do země,
A nad hlavou točíš se,
Pějíc mi písně smutné?
„Ach, od tebeť musím dnes,
Od pána tak milého!
Do země nám neznámé
Osud letět poroučí –
Do země teplé ovšem;
Však dříve než na růži
Se malé rozevře poupě,
A dříve než pod oknem
Obroste listím réva,
Buduť tu zas u pána!“
[165]
O lašťovičko věrná!
Leť, leť s Bohem, miloučká! –
Ach, tak mi řekla dívka:
„Dřív než se růže zardí,
A dříve než pod oknem
Obroste listím réva,
Buduť tu zas, miláčku.“
Pětkráte již opadla
Růžička v mé zahrádce;
Pětkrát se již okázal
Zelený lupen pod okny,
A milenka ještě nejde.
Leť, leť s Bohem, miloučká!
Leť, lašťovičko dobrá!
Dřív než se růže zardí,
Pod mou budeš ty stříškou;
Leť, lašťovičko věrná! –
166
Odplata.
Počkej, dívko, počkej jen,
Přijde, věř mi, přijde den:
Jako bylo srdci mému,
Bude žalno srdci Tvému,
Přijde, věř, ten přijde den,
Dívko plachá, počkej jen!
Věděla jsi lásku mou,
Jsoutě toho svědci, jsou:
Prosily Tě zhaslé zraky,
Prosilať má slza taky,
Mé i líce blednoucí,
Moje rty se třesoucí.
Prosilo mé srdce víc,
Nepohnulo Tebou nic;
Neoutrpně semnou’s hrála,
Bolu mému jsi se smála,
[167]
Svobodnost vynášela,
Srdcem věrným zhrzela.
Buď plachá si dívčina,
Tvá i bude hodina,
O nedá s sebou tak hráti,
Své Milek se moci smáti;
Dříve nežli pomyslíš,
Střelu jeho ucítíš.
Rozhoří se touha v Tvých
Milkem ňádrech raněných,
Bude po Tvé mysli bodré,
Líce zhasnou, oči modré,
Budeš prchat družkám svým,
Aby lkala soukromím.
Budeš hledat upřímné
Budeš hledat srdce mé,
Pykajíc tu zdoru svého
Pozdě zvíš Ty cenu jeho:
V ten mě Milek pomstí den...
Počkej, dívko, počkej jen.
168
Odprošení.
O, znám-li srdci Tvému
Bol rozeloučení,
Že zavinilo, mému
Rač dát odpuštění!
U noh se vinout
U Tvých mne zhynout
Nech za proviněnou,
Pro lásku zmíněnou.
Jen očko Tvoje,
Jež nebe moje –
O, té milosti přej,
Spočít mu na mne dej!
Ze růžových
Ze rtů Tvojích –
[169]
K té prosbě kyň!
Jen ještě jedno,
Milovné jedno
Mně zdráv buď zplyň!
Vždyť od Tebe, od mého
Již od blaha je všeho,
Ach! jest mi odespět,
Je spěti v dálno mhlošedé,
Kamž, ach! mne hvězdy jen bledé,
Tvůj neprovází hled –
Kam luna jen zavítá
A slz necitná čítá,
Jež srdce pláče Ti moje;
Chladných kde jen skalin stěně,
Jen drv tichounkých ozvěně,
Proč hruď mi teskná – slyšno jest.
Ach u Tebe, Tyť víš, vždy jen,
Zlatý i svůj kdy skrývá
I rozestírá svit kdy den,
Vždy duše má přebývá.
Když Tvé mi oko kyne,
Má všecka mizí strast,
170
S Tvým úsměchem mi plyne
Rajská ve ňádra slast.
Ty mého jedinou
Jsi ducha útěchou;
A trvalo to mile,
Odloučení, až chvíle
Plamen bolů v hruď uvrhla:
Tu, Tvé to srdce ždálo,
V té bouři mé by stálo,
Pečeť by ústa nestrhla? –
Ach, znám-li srdci Tvému
Bol rozeloučení,
Že zavinilo, mému
Rač dát odpuštění.
U noh se vinout,
U Tvých mne zhynout
Nech za proviněnou,
Pro lásku zmíněnou.
Jen očko Tvoje,
Jež nebe moje –
O, té milosti přej,
Spočít mu na mne dej!
171
Ze růžových
Ze rtů Tvojích –
K té prosbě kyň!
Jen ještě jedno,
Milovné jedno
Mně zdráv buď zplyň!
172
Bázeň vzdáleného.
Ach, což se tak, o duše má, ty smoušíš,
Naráz do zármutku takého hroužíš
A hloub se vždy, a tíž ti nést,
Zatemněna jsouc k pláči,
Jímž líce bol nesmáčí,
Kdy nejtrpčejší jest?
Tak smutno nikdy ještě, teskno posud,
Ti hrozno nikdy, jako jišťby osud,
Věčná, hrozil ti zničením:
Jakým to tvůj trnoucí
Zmráká se hled vidoucí
Strašným předcítěním?
V jakém je bludu mé se noze másti?
Temnem jakýmtě nebe jasné skrásti
Hrozí osudný snad mně los?
[173]
Či od srdce tu mého
Nyníčko se drahého
Snad odlučuje cos?
Ach, snad hodinka lásce mé zaznívá,
A zdráv buď od TéTé, ke mně sem zaznívá,
Jež poslední mně zkazuje,
Jíž mé se srdce koří,
Již k tomuto až hoři
Má duše miluje?
A zrušila jest smlouvu v této době,
Již naše spřísahala srdce sobě,
Ne mým blahá již objetím;
Studem zahal si líce
Jiného stiskajíce
K ňadrům si k nevěrným?
Myšlénko, o jen usmrť, tvůrce hrobu,
Své všecky shluknouc hrůzy v jednu dobu,
Usmrť mě v jednom zahřmění!
Ach, proto tak jsi lkala
A svého víc se bála,
O duše zničení!
174
Žití, v tom uplyň jen ty varu vřelém,
O, plyň, ach, uplyniž mi s tímto želem!
V tak zdrceném to životě?
Po vymřelém hle týně
Tu bloudit v síň ze síně
Sám, sám ve pustotě? –
Než ty, s nebeskou jenž milostivostí
Upěnlivou pohnut jsi mou žádostí
Mne žehnati se zdál! o teď –
Kdež ona, ach, novému
V náruč klesá milému,
Tam vznes se, tam ty hleď;
Jejž zapomněla brzo, jej ve zdání,
O lásky genie, o slyš mé lkání,
Před ní přiveď, tu křivdu jak
Hled jeho, an zhasíná,
Jí tiše připomíná,
I promiňuje pak.
Jak třesoucích svých páží k ní zvedna
A klesaje tu vrávorá zpět, bledna,
Štkáním umírá an mu hlas:
175
Snad předc se pozachvěje,
Za ním tu popospěje,
V náruč ho sevře zas.
A slzu, jenž po tváři se mu line,
Slíbá vřelou, ke srdci zas ho vine,
Hled prosebný pozdvihši svůj,
Ret ke rtu stiskne svému –
O kéž tak objatému
Odvál by život můj!
176
Nářek.
K tobě tam do náručí tvých stínů,
K tobě, drahý, smutný háji můj,
Utíkám se, svěřit tvému klínu,
Stesknout, důvěrníčku, žal ti svůj!
Tišej’ mlčením svatým ozývá
Tvým se hoře mého teskné ach,
V třesoucích se vrcholích zavívá,
Zdrojem odšumí zde v skalinách.
Volněj’ slza, můj kdy krok tu bloudí,
Kane do mchu Tvého zelena,
Neodpláče, ach, co duši rmoutí:
Radost má jest těcha ztracená.
V lidstva truchlím blízku beze stání,
Stín plachý nemůž co žije snést,
[177]
Z hrobu puchem zefír mně zavání,
Peleší zem hadů, draků jest.
Zhaslo slunce, kolkol smutek nosí
Příroda, dům pustý, vymřelý;
Drkot smrti v mých i kostech hrozí,
V hrůzu zírá, v noc zrak zmrtvělý.
Jak jináč, ach, všemu, Bůh milosti
Žehnaje když po boku mně stál,
Plápol pudů rovné toužebnosti
Proti mým z drahých i prsou vál.
Tu i jarní mně se slunce smálo,
Nadezemské blaho jevilo,
Vznešenější cítění rozhřálo,
Dmulo prsa, zrak rozjařilo.
Milostenky, Žerty kol mne děly
V tanci lehkém věnce růžové;
Nebes kruhů souzvuky mi zněly,
Zračili se leskní bohové.
178
Kouzlo sladké! Země zrozen v lůně
Před Kocytem blaha zráti mníš?
Záštný bůh kdos shlídne s svého trůnu:
Objetím si nebe zatratíš.
O poznání drahé! – Vyšší vlna
Jako v hlubší propast uplyne;
Nebes brána krásných barev plná
Jako v slzný zdroj se rozline;
Pálí slunce, ježto má zajíti
Hory vroubě tokem ohnivým:
Takž mně rozplynuly těchy žití
Lásky se snem zlatě setkaným. –
Než, hle, Najas zase zhůru zplyne,
Fébus líbá zas luh třpytící,
V život přírody nový i skyne
Hled Aurořin v rose perlicí:
Tě jen, zlaté snění, darmo vzývám,
Tebe růžná doby tvářnosti!
Na tě, jarní jitro, darmo kývám,
Na tě, první lásky blahosti!
179
Již my, přeludy, se nevrátíte,
Sladkým zplozené snem mládcovým,
Již vy, souzvuky, mně nezavzníte
Hlasem vyvolány Milkovým!
Těchto prsou tužba nevyhoří,
Víc nevejde poklid v srdce mé,
Nikdy trudnost má slz nevymoří,
Věčně s láskou trvá hoře mé!
180
Přání malého strejčka k tetiččinu
svátku.
Leť, leť, o srdečné přání,
Leť po zefírkově vání
K mé upřímné tetince;
Znám ji dobře, tak jak sebe,
Vím, laskavě přijme tebe,
Neb jdeš k srdci od srdce.
Nes se, nes k ní na okénko
A mluv k Ní: „Zlatá tetinko,
Otevři! neb přicházím
Ze světa ze širokého
(K Tobě z Hradce Králového),
Od strejčka Tobě malého
Pozdravení přináším.
[181]
Mluv, jaké jsou city mého
Srdce, srdce upřímného,
Jak si na ni vzpomínám;
Jak mnoho já Jí dobrého
Žádám od Boha věčného,
Kdykoliv se modlívám.
Řekni, také dne dnešního
Zdraví že Jí květoucího
Přeji i spokojnosti,
By Jí život osladila,
Blahou v prs útěchu lila,
Štěstí pak též v hojnosti!
182
Přání synáčka k matčinu svátku.
Pověz, milá matinko,
Co mám Tobě přáti?
Co bych k Tvému svátku měl
Milého Ti dáti?
Nebe posud nedalo
Zlata mi žádného,
Žádné drahé kamení,
Aniž cos jiného.
Předc co jen hezkého mám,
Přináším Ti všecko:
Přináším Ti laskavě
Své vděčné srdéčko.
[183]
Přání syna otci ke dnu narození
jeho.
Slunce nad hory se vzneslo
A zlatým leskem přineslo
Krásný, radostný mi den
Narození otce ctného,
Jenž vlil radosti do mého
Srdce co májový sen.
O jak bych dnes vesel býti
Neměl a se potěšiti
Při pohledu na otce,
Na otce tak laskavého,
Jenžto mi tolik dobrého
K blahu vštípil do srdce.
Bože, rač Mu odplatiti
Vše, a čelo vyjasniti
Péčí o mne zmračené!
Dopřejž Mu věku dlouhého,
Šťastného, spokojeného,
I slasti neskončené!
[184]
Vesely buďte, o dítky.
Vesely buďte, o dítky, a jděte
Růžičku trhati, dokud vám květe;
Vypuďte z outlého srdéčka starosti,
Raděj se v nevinné kochejte radosti.
Vesely buďte, o dítky, a jděte
Růžičku trhati, dokud vám květe;
Radostně zpívejte a hezky si hrejte,
Všecku pak rozkoš vždy mírně požívejte.
Vesely buďte, o dítky, a jděte
Růžičku trhati, dokud vám květe;
Brzyčko uprchá růžičce krásota,
Brzyčko života zmizí i jarota.
[185]
Jitro.
Slunce v rouše purpurovém
Po stropě po oblakovém
V slávě kráčí nebeské,
Zahání mlhavou temnost,
Rozsívá přeblahou světlost,
Zlatí vrcholky horské.
Vše stvoření se raduje,
Skřivan v letu prozpěvuje
Tvůrci svému pochvalu;
Stříbrným leskem rosička
Krášlí strakatá kvítečka,
Vydává chladnou vláhu.
Veselá se stáda ženou
Skokem na pastvu zelenou
Libovonných trávníčků;
[186]
Ženci radostně zpívají,
S ostrým srpem pospíchají
Žíti zlatou pšeničku.
Člověk z stavení jak vyjde,
Do blahé svatyně přijde
Krásné přirozenosti;
Vše jej libě obklopuje,
Vděčné city v něm vzbuzuje
K božské dobrotivosti.
187
Večer.
Jasný měsíček již vyšel,
Tichý večer zas nám přišel
Do našeho oudolí;
Něžná mlha z lučin vstává,
Libou vůni květ vydává,
Tichost v celém vůkolí.
Listí libě šustí v lese,
Osyka se jemně třese,
Chladný věje větříček;
Potůček skrz luka hrčí,
Drůbež zobáčkem si crčí
V rákosový keříček.
[188]
Hvězdy v rozsáhlé temnosti
Osvěcují svou jasností
Sídlo Tvůrce mocného;
Tam hleď, duchu nesmrtelný,
Tam život neskonatelný,
Tam dojdeš bytu svého.
189
Nápisy.
Památní tabulka.
Povolný osudu pán jeden výhost dává
I lásce k jazyku, i slávě otců svých;
Na čekan zavěsiv tu štít a meč jejich,
Sám sednul na kozlík, a bičem pošlehává.
Čehož my bychom neměli!
O Corneillu a Racinu
Chlubná ve Francouzích zmínka:
Avšak my Čechové také
Máme – Vránu a Kořínka.
Nový Abderitismus.
Či ten měl pradupravdu, v oslavě kdo stínu ležel?
Či onen, komu osel přináležel?
[190]
Tak spor druhdy Abderité vedli,
Až zlostí rděli se a bledli.
Či lépe v kozých brad psáti,
Než u kozích? již račte o to dbáti,
By nevznikaly v obci rozbroj, zrady
Pro stín kozí brady.
Na pana Nadutého.
Pan Nadutý že co živ neviděl prý blázna plného;
Což pak ještě co živ v zrcadlo nikdy nekouk’?
Na pana Mlachubu.
Náš pan Mlachuba prý, co do města vešel, sobě fouká;
Proč mu to máte za zlé, vždyť mu z bot sláma, hle, kouká.
Na malíře.
Jiné hezky malovati,
Jest ti již na obyčej;
Což ti svůj přemalovati,
Není dáno, obličej?
191
Na řezbáře.
Lidé ze dřeva řezati
Věru dobře znáš;
Ducha nemůžeš jim dáti,
Neb ho sám nemáš.
Nevinná žena.
Muž se ženou po celinký den nevinnou se vadívá,
Svůj že nemůže jazyk trošku držet za zuby;
Není-li ukrutný? Aj, jak toho žádati může,
Když žena dávno nemá jednoho zoubku ani?
192
Bouřka.
Smutná, hle! zastřela oblaka nebe,
Stvoření zalézá celé bez sebe,
Déšť se jen valí a zuřící hrom
Poráží skály i stoletý strom.
Vichr tu osykou hrozně si třese,
Tamto zas vyvrací jedloví v lese,
Všecko, ach, všecko, co přijde jen v stříc,
Strhá a valí si s hrkotem pryč.
Moře se nadýmá, vlny se věží,
Korábu kus tu, tam lan – mrtvol leží;
Daleko slyšeti vichru jest jek,
V oblacích rozléhá živlů se vztek.
[193]
Ach, kde jsi, oudolí, kterés mi v máji
Bylo co Adamu obydlí v ráji;
Není tě, běda! ach není tě víc,
Bouře tě změnila v prvotní nic.
Ha, tak pak přestaň již, ukrutný čase!
Přestaň, a libé vrať slunéčko zase;
Či-li chceš krásný nám přírody dar
Zkaziti, celý svět uvesti v zmar?
Přestaň, o! jednou již káceti stromy,
Přestaň nám bořiti chatrče, domy,
Vzdal se již, vzdal se, o hrůzo! – ha sic...
Nebude na světě radosti víc!
194
Náboženství.
Plápol nebeský mocně drtí mraky,
Klín rozvijí svůj říše lepá nebes,
Aj, a v pozemský luh bohů plod
Z nadvětrných zapolítne ze hájů.
Roucho skvělé lpí na spanilém těle
Krásno ruměnců osvěcuje světy,
Jasnost leje slast v prs vzhledů, a
Bláha lineť se rtoma svatýma.
Pod svým jarým, hle! skálu drží stupem,
Vichrům jesut se jitřiti! – Vazbami
Let viže vášně zlé; ctnotě však
K sídlu nebeska vynest se káže.
[195]
Četná provází věrně bohyň tlupa
Ji: krasolicá odměřeným chodem
Mírnost, milých Vlídnost citů; a
Srp si držíc v ruce pevně Pilnost,
A Příjemnost a křídloruká Štědrost;
Moudrost v budoucí osvětu zírajíc
I v střed předešlosti překlamné....
O, v jakém to těkám tajemství!
Dej, ať jen záblesk stolce mi zírati
Jest přáno tvého! – ó by mi kráčeti
Možno k svatosti tvé! O mluv jen
Jmeno jaké tobě? – „Náboženství!“
196
Violinka.
(Na N.)
Mračna již ladné nebe mijí a
Vesna krásné zas pootevře lůno –
Příroda plésá, stromoví pučí a
Kvítky peřesté,
Růže rozkošná netěší mě více;
V chládku pod listem spanilém ve rouchu,
V prostotě sličné oko mé baví jen
Ctná violinka.
Tak Ty se rdíš ve spanilosti božské
Vzdálena světské nadutosti! Zrak Tvůj
Srdce mé sladkou naplnil, hle! touhou,
Dívko milostná!
O, by mi vždy jen bylo přáno zírat
V očko modrounké, vždy by kol vanul mne
Vzduch, který z úst Tvých medových line přes
Purpurové rty!
197
Trud.
Jak slavíček když veselém ve háji,
Skákaje s větví zelených na větve,
V plesu vábném své klokotá milostně
Písně radosti:
Takť i já druhdy spanilém ve chrámu
Přírody krásné vesele jsem kráčel,
Ústa má zvučně plodilať jen vezdy
Hlásky radostné.
Zdaž jsi slýchal kdy, bělavý měsíčku,
V temno noční zdech vyvinout se žalný?
Tvou, potůčku, kdy smutila hladinku
Stesku slzinka?
[198]
Však co jsem krásná Tě zočilzočil, děvinko,
Příroda sličná neblaží mě více,
Toužebností můj opojen těká teď
Duch ve budoucnu!
O tvrdá Pinko, trudy mé množí se,
Slabne dech, touhou srdce mé krvácí,
Ó by mně vzhled byl za to jen jedinký
Tvého očinka!
199
Bol můj.
Příjemný souzvuk bublavého proudu,
Ni klidem chladným zefírečka vání
V srdce mé touhou zpěněné nevrátí
Bláhu mu více!
Síla léků všech zvětšujeť bolesti,
Ránu, nešťastný Telefe! zhojí tvou,
Jejž vlučil ti v oud udatný Achilleus,
Hrot jedový jen!
Dívko! Ty’s v ňádra vryla bol žalostný,
Tvé očinko klid vyňaloť z prsou mých!
„Zloupené navrať!“ nebo toť, hle, zákon
Jest Mesiáše!
[200]
Lavelína.
Po břehu květném samoten kdy kráčím,
Kdež zahustlých ve křovinách slavíčkův
Zpěv se rozléhá: tu se slouchati zdám
Jen: Lavelína!
Z lůna temnosti zelených lesíčků
Příjemné vání těkavých větérků
V údolí jméno blažené zanáší
Tvé, Lavelíno!
Sbor mraků strašných v oblacích vlní se,
Mrákotné hrůzy se lejí z nebeska,
Ohnivým bleskem ryje hrom tu jméno
Tvé, Lavelíno!
[201]
Stromeček.
Přemilý ty můj stromečku,
Jako libě ty jsi žil,
Spanilou tobě snětečku
Zelený lupen kdy kryl!
Z chládku tichého
Spánku libého
Vůkolím kdy ty jsi lil!
Filoméla ve květostné
Koruně kdy sedla si,
A hrdélka proud radostné
Klokotem valil hlasy:
Tvé letorosti
Slouchati hosti
Ruče jsem spěchal, libostné.
[202]
Vznešená uprchla Vesna
Ze tichého údolí;
Brunatý i plod hle! Jesna,
Co krasil libých holí,
Vítr uklátil;
Mráz tě zachvátil,
Šedinou na snítky klesna!
Tako sladce žádám si žíti,
Jako tys, stromečku, žil!
Tako klidně ždám i mříti,
Veselý duch můj by byl,
Jak tobě dáno,
By mně i přáno
Bylo někdy čestně hníti.
203
Nářek.
Jak to dlouho mám zde ještě dlíti,
Kdežto jen nesnáze traplivé
Naději kladou se klamlivé,
V strasti veždy jen kde jest mi žíti?
Věčně sudba má mi káže sníti,
Věčně sníti ve tmě truchlivé!
Ó, kde medle soužení divé
Konce žádaného má dojíti?
Výše hleď! do věčna vzdálenosti,
Tam konec kde vezme trápení,
Nám kde víc není již mámení;
Tam kde zlost i lesť i šidba pojde,
Tam kde jen kynou duchům radosti,
Tvá i ctnost tam odměny hle dojde.
[204]
Večer.
Spíle noc tichá, hle, jmeť se krýti,
Klidně veškerosti mrákotou,
Přírody spité jsouc sladkotou,
Spánku tu spěchá vše líbo-sníti.
Já ve toužebnosti mám tu dlíti?
Válčiti vždy s lásky tesknotou?
Rmut jen má mi býti vlastnotou?
Věčně, věčně mám jenom zde nýti?
Ó, kdy zhasne plápol útroby?
Smrt kdy as mne přijme ve mdloby?
Naděje kdy počne se mně dníti? –
Všecka bez tebeť mi lepota,
Dívko! jen drzá je práznota,
Tě jsem neměl nikdy, Pinko! zříti!!
[205]
Plavec na zelenou žabku.
Ty, co tak jako slečinka
V vysokých stěnách hradů,
Nebo tam v tmavém sadu
Spanilá opět děvinka,
V snětinách sedíc pěješ!
V modravém nebe praménku
Zelenou, hbitou nožinku
Bělavým tokem meješ!
Při kteréžto písni hlasné
Ve lesíku olšovém
Po drnečku bláhovém
Prohoní se nymfy krásné!
Přelibá ty pěvkyně
Večerečka májového!
Sprchu veždy dešťového
Umělá ty věštkyně!
[206]
Zavolej, volej z nebeska,
Ty, o žabko, lijavec,
Děkovat ti má plavec,
Uvidí-li slunka dneska!
V břehu rákosném k tomu
Jmu se s svou lodí ukrýti,
Bych moh’ děvinku uzříti,
Ruče vésti brav domů.
207
Ctnost.
Kdož mně bezpečně v světě může dosti
Schrány přáti? kdož osudné krutosti
Zkázu, jenž se, ach! nade mnou vynáší,
Kdož ji zaplaší?
Trápení kdož mé potěchou kojiti
Může? kdož k sídlům blažených voditi –
Tam, kde věčně jen trvají radosti?
Ty jsi to, ctnosti!
Byť i hrůza hrůz nade mnou se shlukla,
Byť i zhoubného tlama orka pukla
Po stupem: v každém přeje ctnost ve místě
Schrány mi jistě.
Tvého přátelství kdo činí se, ctnosti!
Hodna, šťastné ten zakusí blahosti!
Může, byť i zřel strašlivé se díti,
V poklidu sníti!
[208]
Obsah mého zpěvu.
Ach, dokud to nezkusil jsem vínka,
Z úst slova mně ploula váhavá;
V srdci pusto mém – duše tmavá –
Když byla mně, ach! neznáma Pinka.
Šťávu já co poznal jest hrozínka:
Z úst lehounko slůvko vyplavá;
Srdce mé plné – duše zdravá –
Dívce té co jsem hleděl v očinka.
Vínko, vínko, vínko jen zpomůže
Lípavý jazyk rozvázati!
Láska – slovce libo vázati!
Bez těch – ach, kdo básniti, kdo může?
Mé varytko má, dokud mi žít –
K slávě dívky mé a vínka znít.
[209]
Změna.
Tvé kdy srdce mé, o dívko, hřálo:
Jak to jsem libostně ještě žil!
Věk zlatý tenkráte můj, hle, byl,
Tvé když očko na mne jasně plálo.
Všecko rozkoše mi věrně přálo;
Růže květla libě – chlad blažil,
Vzduch fialky med ve srdce lil –
Všecko, všecko jen se na mne smálo!
Ach! nyní to není takto více!
Zdá se teď mne být vše pustlivo –
Všecko černo, trudno, tesklivo.
Ó, pones sem růžové své líce,
Dívko! – ach! sic na břeh půjdu sobě,
A skočím – do loktů, Lenko, tobě.
[210]
Obraz dívky mé.
Ach, všudevšude, lepá děvinko!
Zřím Tebe! – Kam jen napínám
Kroky: kras Tvých vidím tu
Obrázek.
Kdyžto ve blankyt nebeský
Své zraky vznáším: tu mním se
Zírat nyjící modro
Očinka!
Krásnobarevnou kdy zírám
Růži: přede mnou se vznáší
Tvá k celování povabná
Hubinka.
[211]
Medotoký zpěv slavíka
Opětuje mně pění Tvé
Sladkolinoucí z hrdélka
O lásce!
Čílko labutné v měsíci
Zřím Tvoje; ve sněhobílém
Ach lilium ňádra, ňádra
Panenská.
Před vyjetím když slunéčka
Obloha zardí se ráno:
Tuť na Tě nejvíc zpomínám,
Milenko!
Neb rděly tak Tvé se líce,
Ach, kdy prvotní slovínko
Rtů zjevilo Tvou mi lásku
Nevinnou!
212
Já jsem král.
Řekněte! nejsem-li já král?
Trůn drnová jest besídka
Můj a palácem rudá mi
Chaloupka.
Zahrada panství celéť mé!
Ač je malé – předc těší mne
Více hle než Kresusa vše
Bohatství.
Mé poddané – jsou květinky;
Jestli se křivne která z nich,
Připnu ji lýčím na hůlku
Hebounkým.
Když zapadává slunéčko:
Rychle běžím tu květinky
Své stříbrnou zas vodinkou
Zalívat.
[213]
Pak, kdy puká poupě růže
Sčervenalé, když napíná
V chládku modrounkou hlavičku
Violka:
Tu provodím svou děvenku
Skrz květy po stezce drné:
Očko její tuť těká po
Zahrádce.
„Jak jsi to kráslivě srovnal!“
Dívky zašeptnou rtové mně;
„Odměny hodnať to práce
Je krásné!“
Modro zajiskří očinka
Dívce, a já – já obejmu
Dívku a na rty vtlačím jí
Hubinku!
Řekněte! nejsem-li král? – Hle,
Já panuji ve své zahrádce,
Já panuji v srdci Lenky
Milostné!
214
Příteli R.
Kamto těkáš?! kamto, kamto,
Příteli můj? Věř mi, darmo
Tvé je prchání! Nadarmo
Utíkáš!
Byť jsi došel v pustopusté
Ve sněhotížné země, kdež
Mráz divoký hrozně, krutě
Moří vše:
Což Ti to medle zpomůže?
Věř, že i v Zemlu v Novaju
Doprovodí věrně plápol
Tě lásky!
Kam tedy, kam mníš utíkat?
Lásce horoucí? nadarmo
Rumle milý! Darmo, darmo
Utíkáš!
[215]
Jaro.
Patřte! ó jak tam lahodně
Růže puká! jakto třešně
Tu přemilostná květem se
Zapýří!
Všecko radost nám plodí! vše
Libo kyneť nám, a zove
Nás k požívání času, hle,
Jarého!
V háji slavíček, slyšíte,
Jaktě libostně zpívá si,
Houpaje na snítce tam se
Radostně?
[216]
Věřte, že jen v máji sličném
On pěje, pak nám utichne!
Ach! oprchá též brzinko
I růže!
Vesna milostná když ujde
A spanilost léta: ach, pak
Sníh sinavý všecko, všecko
Uzastře!
Ještě proudí v žíle krev se
Nám klokotem! ještě, bratří,
V srdci oheň plápolá hle
Mladistvý!
Kvapně hynou slasti zemské!
Brzko i nám věk podivně
Mlékobarevným sněhem vlas
Obílí!
Svůj požívejme mladý věk!
Pějme, milujmež nevinně!
Růže trhejme, dokuďto
Květou nám!
217
Příteli H.
Vzhůru, napínej peruť svou!
Můj Hruši! kvap tam na Parnas!
Věnči čelo své nevadlým
Si bobkem!
Ach! i takou já myslil jsem
Kráčeti cestou; co jsem však
Zřel děvu svou, nechci! nechci!
Nemožno!
Mé stepilé ach varytko,
Lásku jenom, zpěv slavíka,
A prchavý tok pramínků
Milčiných,
[218]
A bělavého měsíčku
Lesk a milounkých palouků
Kvítky, a sladkou domácnost
Slavit chce.
Vnes, Hruši, se vnes na Parnas!
Roztřepetej pouta nízká!
Všecky nesnáze splatí ti
Potomstvo!
Ach, i také mně, hle, kývá
Odměna! Krátká – sladičká
Však! spanilé mé děvinky
Hubinka!
219
Všetečný.
Jednou jakés děťátko
Skokem přiběhlo ke mně.
Tuším, že byl Milek to;
Neboť zavázaná měl
Očinka ten chlapeček,
A toul se šípy zádu,
I též bílá perútka. –
Sepalť ručinky vzhůru,
A takto na mne ňoukal:
„Prosím, prosím tě, mládku,
Okaž mi Linku krásnou!
Mnohoť mi má matinka
O kráse Linky šeptla:
„O dítě mé! z děvin všech
Děvinka, věř mi! jen ta
Podobě mé se blíží.“
[220]
Takto mně řekla jednou.
Ukaž! prosím tě, mládku,
Ukaž mi Linku krásnou!“
Hm, ještě tak malinký –
A již šilháš po holkách –?
(Pravím tomu chlapečku)
Klučínku, po bradě vždyť
Ti ještě mléko proudí!? –
Budiž však! Linku tobě
Ukáži ještě dneska.
Vidíš-li ji pak? Tamto
Fialkovém na lůžku
Líninka má spočívá!
Vidíš-li pak? – Vidíš ji?
„Nemožno! ach nemožno!“
Praví Milek zlehounka,
„Vždyť mám zavázaná, hle,
Očinka! Prosím tě,
Drobátko šat mi odvaž,
Abych viděl děvinku!“
221
S očí když jsem mu šátek
Strhl: chlapečka vezmu
Do loktů, mou by Linku
Viděl čtverák malinký.
Řku pak: „Vidíš-li ji, tu
Děvinku krasolícou?“
Načež Milek mi šepce:
„Vidím! – vidím, vidím! – však –
O mládku, dej dolů mne –
Prosím tě, rychle – ach – a
Zavaž mi očka šátkem;
O – sic děvinky krásou
Zajisté – ach – oslepnu!!“
222
Neznámá.
Spánek lahodný zaletí
Ke mně; ranní sen blažil mne
Obrazotvorný; kratičký –
Libý předc!
Zdálo se mi, své varytko
Tiskna na prs, že jsem sladce
Zpíval; o čem? jak to vezdy –
O lásce.
V tom se poblíží divenka
Ke mně; její líce růžné,
Čílko bělé; vlásky hebké
Vlají přes
[223]
Nádra labutí; očinka
Jí modravá; ústka se rdí
V červenu pěstovaném
Nyjící.
Mysle, že anděl s nebeska
Ke mně tu kráčí – mlčel jsem,
Hrůza posvátná neboť mne
Obešla.
Postava sličná popojde
Dále, a modré očinko
Na mne se dívá; jak milo
Se dívá!
Tu položím své varytko
A jmu se zírat u krásu –
Však je mi neznáma dívka
Milostná.
V útrobě mi vznikla jiskra
Lásky nesmírné – nedlouho –
Plápolaloť mé tu srdce
Horoucí.
224
Pojmu tu bílou ručičku
Dívce a na rty tlačím ji
Své, a rosím ji plynoucí
Slzinkou.
Spíle lahodná se šíří
Dívce malé kol huběnky,
A zmodralé očko více
Se jasní.
Já – na ladný sníh ramínek
Svou ruku dám, ach, třesoucí,
Pak se medošťávu ssáti
Jmu ústek!
V tom ale – o té blahosti!
Ze snu milého procitnu –
Pryč je radost – pryč neznámá
Milenka!
V srdci jenom dívčí obraz
Ach mně pozůstal! a touha
Věčnověká, touha lásky
Neznámé.
225
Zda kdy Tě ach ještě uzřím? –
V hrobě-li snícímu je vždy
Sen takový – ještě dnes bych
Volal smrt.
226
Krása dívky.
Krouži želízkem si vlásky!
Líce zasyp sobě barvou!
Lej po celém tílku masti
Olejné!
Krčku kolem toč řetízky
Si zlatolesklé a perle!
Kyčle podivně šnorou si
Stahuj své!
Aj, k čemu to všecko? Dívko,
Věř, že rozumného nikdy,
Nikdy ve své nepřilákáš
Ve pouta!
[227]
Jdi spanilé mé ku Nance!
Uč se, hrdá! uč se od ní,
Jímati čím má milence
Děvenka!
Z konvalin aj vlásky krášlí
Vínek, a růžinka sličná
Ňádra bělounké milostně
Zdobí ji.
Stříbro a démant netíží
Tílko militké; svobodně
V rouchu lehyčkém pohrává
Raménko.
Kdyžto si z okna hledívá,
Neb klenutém líp ve loubí
Nožka prchá Nanky mé po
Drnečku:
Zrak jinochů ji provází
Všech; nebo všem tu se líbí
V tílku bělounkém povabná
Nevinnost!
228
Touha po Lince.
Linko milá i ukrutná ty!
Kde jsi? o kdež, řekni rychle,
Modrooká, kdež Tě najdunajdu,
Milenko?
Žel prsa má úzce svírá,
Mé oko jasné mutí se;
Ó, pověziž, kde tě, Linko,
Naleznu?!
Bez Tě mi jest všecko trudno,
Jestli neuzřím Tě – umru! –
Ach, neuviděl jsem Tě již den
Celinký!!
[229]
Pospolitá.
BratříBratří, píme,
Ať tak zvíme,
Zdaž-li pivkem péče zahladíme.
Kdož Čechem chce býti,
Má po česku píti!
Mysl česká veselá
Zlého prej nic nedělá.
Čech za krále
V bitvu stále
K jihu – k západu jde, ba i dále.
Krev kdo svou vylévá,
Ať ji zas dolévá!
Rusi, když se napijou –
O jak statně se bijou!
[230]
Ctnost milujme!
V víře stujme!
Děvče, české děvče jen celujme!
České je vždy hezké –
Hezké je vždy české –
Přísloví nám takové
Dali slavní předkové!
Nuže pějme!
Ctnostně hrejme!
Jestli hrdlo ráčí – prolévejme!
České děvče míti –
České pivko píti –
Hoj! radosti takové
Nemají andělové!!
231
Lípa lásky.
Aj, ty lípo zelená,
Tys mně věčně milená,
Sem mne každé vábilo ráno –
Ve tvém stínu jen milováno –
Aj, ty lípo milená,
Buď mi věčně zelená!
Kol tě, lípo milená,
Roste tráva zelená;
Zdeť mé děvče pásalo stádo –
Zdeť mi řeklo: „Mám tě rádo!“
Zde, v mém chládku, milená!
Lípo! buď vždy zelená!
Tak drahá’s mně, milená,
Vždycky, lípo zelená!
Zdeť mne nejprv objala děvka –
Zdeť mne krásná líbala Pěvka –
Ty’s mé lásce svěcená!
Lípo! buď vždy zelená!!
[232]
Smrt kanárka.
Ach! – přemilé juž nedýchá
Ptáče! miláček Leninky
Modrooké juž hle více
Nedýchá! –
Ó proč oko, proč mutíš své
Děvče? – neplač! viz, kanárka
Neprobudí více dívky
Slzinka. –
Lenko, neplač nad kanárkem!
Ach – – nebo plač, plač, děvenko,
Nebť ubohé ptáče hodno
Slzí Tvých! –
[233]
O, jak milostný život měl!
Ráno, jenom jak procitnul –
Nesla mu juž Lenka cukru,
V ručince.
Pak pootevřevši klec mu,
Jej vyvolá; on vylétne
Jí na labutné ramínko
A Lence
Cukru lahodnost zobá si
Z ručky bělounké; medem pak
Ust si hrdélko přesladkým
Napájí.
Pak vyletí zas na ňádra,
A třepetá jí perútkem
Chládku libost, a zpívá si
Radostně. –
Juž ale – ach, víc nedýchá
Ptáče! – o plač, plač, děvenko!
Aj ubohé ptáče hodno
Slzí Tvých. –
234
Ještě hle dnes ráno sobě
Smutně vylétnul kanárek
Lence na rámě, a trudně
Žalostnil;
Tuť vzala jej Lenka k ústům –
Ptáček malý dá zobáček
Lence milé v růžové rty –
A zalká!
Pak si perútkem zahýbá
Slabě – a juž hasne očko
Ptáčeti – juž stydne na rtech
Kanárek! – –
Pláčeš? – o neplač, Leninko!
Zavři si mne v klícku, dívko!
Žíti budu v tom žaláři
Pokojně!
Čiň toto! – o té blahosti!
Žíti na ňádrech labutných – !
Sladce na Tvých růžových rtech
Stydnouti!!
235
Jaro.
Zelená se trávka jarní,
Puká na louce kvítko,
A tok, ledů jsa prázen,
Klokotá křovím zahustlým,
A na břehu slavíček
Zpěvá milostně sobě
U večer i ráno každé,
Na Lenku patře sličnou
Jara krásu vítající,
Neb, kdožby nepěl medle?
Kdyby mně volno zírat
Bylo růžové na líce,
A na ňádra sněžnobílá,
A ve modro očka charpí,
A na purpur úst sladinký –
Sladší zpěval bych píseň,
Než dnes zpěvám, Lenince
U večer i ráno každé!
Sladší zpěval bych píseň
Než ty, slavíčku něžný!!
[236]
Elegie na hrázi Rozkoše.
Zdrávas vodko tichá! Zdrávas ty, hrázko pokojná,
Ježto leješ sílu třistaletým zde dubům!
Vlej i živosti do ňáder mých – nebo prahnu.
Zemdlen duch jest můj – oudy na zem klesají.
Ach vy větve u výšce v oblouky jaré se klenoucí!
Vy jste poslouchaly mých kypěti nářky ze úst:
Když to po hrázi chodě z nebe jsem jen pomoc volával,
Vždyť jsem pomstu volal na vraha Vlasty to své!
O ty trávko, po hrázi co tu zelenavě polízáš,
Tys vřelosti slzí často pocítila mých,
[237]
Jež se z oka proudem řinuly v tvé stonky zarostlé,
A spojivše se pak, moutily vodku tuto!
Více neúpím však; žel ňádra sevřel mi ukrutně.
O jaková ouzkost hrůzy divé tu rodí,
Kdyžto ve nitru žluč se vaří, nemohouci nalézti
Průchodu, jímž by valem divě vyproudila ven!
Vlasty mé více není! Aj, vítám tě, smrti! dej mi
Svou ruku: tvá sinavá tvář neleká mě nyní!
238
Varytko mé.
Dávnověkých zář hrdinství
Mhlou šedivou zastřených vy-
Nášeti můj mdlý nemá zpěv
Potomstvu!
Srdce jenom plápolání
Mého ku sličné milence
Zábava má; jí jen mé zní
Varytko!
Vím, že malé písně mé mi
Kol čela vínek Lumírův
Nepřivinou; laurový nač
Věnec mi?
Dosti na tom, když na vás, mé
Písně, milé Linky očko
Modrobarevné milostně
Pohledne!
[239]
Noah.
Slávu sluší zda vzdát Noachu, zdali
Almysu? víc se ptáti nevol, Čechu! –
Hromemť a bleskem heslo dáno
Jest mi, jevit Noacha zpěvem ti. –
Neb náležíš jen východu Evoe! –
MnouMnou, národa praotčepraotče, buď oslaven,
Noe! – – Vidím ve dřímotě ještě tu
Řípu ho podle paty spočívat.
Všeptne zefírek
Sen přelahodný
Letmo NoemuNoemu,
Jakto v Noéle
Pravnuci chválí
Jej děda svého, a
Vlidně potůček
[240]
Šemře čisťounký;
Dýchá voňavou
Ambrou lípa naň,
Květem ho osívajíc,
Ptactvo nebeské
Zde pěje o závod,
Aby ukonejšilo
Průvodčích jeho.
Ptáci krotincí
K hroznům přiletí
Zrnka pourvat,
Zrnka lahodná,
Kolkolem zelená
Se směje réva
Hrozny potěžna.
Aj, těkavými
Juž probuzen jest
Noah větérky!
Hlasně pozazní
Oslava všechněch. – –
Takto děloť se tu,
241
Když jím Noély se zděsilas vidět
Stavět s Noékou, o spanilá zemi!– –
Svým návratem český žehnaltě
Kraj. „Z kmene zasvěceného, vezdy
Ať zem obývá plod Jafetův tuto!
Vnukův rozléhej kol se hovor tudy
Zpěvný, slavící otce svého,
Síly nabyl kde Noah spaním své! –“
Síly nabyl své! –
Potřeba síly
Jest mně i rovně;
Perly ode dna
Víno ať hází,
Hrdlo to ráčí!
K slávě Noachu,
Zavzněte číše
Zvučno kolem mne!
Rychle napěňte,
Děvčata, koflík
Mělničinou mi;
Věnčete kvítím
242
Skráně milenců,
Růže majíce
Zapletené své
Vlásky kadeřné
Věnci ve ladném!
Slávu Noachu
VzdejteVzdejte, děvunky,
SlávuSlávu, mladíci!
Réva posvátná
V hrozny nalévá
Šťávu sladinkou,
Ústa by sprahlá,
Zavlažena jsouc
Jí, pookřála!
Vzhůru! – oviňte
Skráně mi věncem
Rév z letorostí! –
Nad okeány
Hvězdoplanoucí
Juž se vynáším! –
Světstvu jevím Noe
V svém zpěvu ryčném!
ŽasniŽasni, ty zeměsynu!
243
Aj, nadvětrnou
V spolku konám pouť
Svou se děvunkou!
Vzhór mne vynáší
Oblačná peruť
K stanku Noachovu!
Slávu vydej jemu
Mrak hromozvučný!
Oslavujte ho země!
Stavte ho větrové
Vy mrakotroucí!
Stavte pahorci ho
Révoporostlí!
Zavzněte hvězdy!
Zavzněte světové!
Slávu vydejtevydejte,
Slávu Noachovi!
244
Milkova prosba.
„Ach, milá matinko!
Dej, prosím srdečně,
Dej mi, dej mi brejle!“
Tak mluvil Milek jest
K své matince Ládě.
Milku pak matinka:
„Rozmilé děťátko!
Nač, o nač ti brejlí?
Vždycky šíp raní tvůj,
Bys třeba měl roušku
Zastřená očinka;
Nač ti medle brejlí?“ –
„Ach, zlatá matinko,“
Plačtivě rce dítko,
„Svět ten na mne buble,
Mně slepých nadává
A kluků holých, a –
Ach! – – i bezrozumných!
[245]
Dívka růžolící,
Jak labuť bělounká,
Ctnostlivá, pobožná,
Dívka, jížto krása
Všech bohyň v Olympu –
Kromě tvé, matinko –
Kráslivost převýší:
Víc není nových těch
Juž světův želání.
„Hm! – k čemuž mi krása?
Nač ručinky něžné?
Nač mi očko charpí?
Nač mi líce růžné?
Nač čelinko bílé?
Ňádra nač labutí?
Vlásky nač rusé? – aj,
Brzko líce blednou,
Modro očka – vadne;
Čelko – vrásky hyzdí;
Stříbro a zlato však
Vždycky se, vždy leskne!
Nikdy nezbělí mně
Můj zlatý penízek
246
Jak děvence vlásky! –“
Tak volá mi každý
Muž světa z nového,
A vždy na mne buble
A slepých nadává.
Dej mi, dej mi brejle,
Má zlatá matinko,
Se sklemi dvanácti,
Bych viděl penízky
Ty žluté a bílé! –
Dám tomu, který se
Na mne bublati jme,
Dívku tu, která má
Moc takých penízků.
Nechce svět libosti,
Nechce kráslivosti,
Nechce víry, ctnosti,
Jen peněz chce dosti!
Dej mně tehdy, dej mně,
Má matinko, brejle,
Bych mohl hlupáku
Na nosík přivázat
Rohatého hejla!“
247
Kráska.
Proč oko modré mutíš své,
Krásko milostná? Naříkáš,
Lépotě žeť neklaní tvé
Se nikdo? –
Krásu, děvo, zdob ctnotou si!
Jistě že – Bůh ví! junů sbor
Krásomilovných potom vždy
Polítne
Tam za tebou, kam kročíš jen –
Byť i o vaz hnedky tu šlo!
Pak – snad i já nezdržím se
Za kamny!
[248]
Zjevení Jupiterovo.
Osvěcená hlava ve vsi malé, ve chýžce nizounké
Někdy že jest ukryta, zkušenost mi dokázala často. –
Chtě v krásných krajinách se projíti vlasti velebné,
Přijdu ve Němcoloves; tu slyším hrozné jekotání
Z jedné chýžky. I šel jsem blíže, a – jen si považte!
Byltě to pramudřec, ký strašlivo tak si počínal
Nad ubohými tu žáky; on otvíral jako vrátně
Ústa – slova proudem z chřtánu spěněného mu prudko
Kypěla ven – zuby drnčely – nos se mu pískaje hýbal –
Pot se valil potokem – vlas vzhůru se pnul do ježka –
[249]
Strašno se dívati naň! – Nu – pravím sám k sobě potajmo:
Jak veliký toto muž! – Kdyby své přiřezal uši tento,
A v široké čelo své rohy dal vrýpnouti volovské:
Jistě by svět myslil, Jupiter že na zem se s nebeska
Spustil v podstatě zas, jako někdy jarého buvolce,
By Európu nosil? – eh! jej Európa by nesla!
250
České krakováčky.
[251]
„Kto nie umie vzdychać, miłość go nauczy.“
Tak jako vítr brzy od západní a jižní strany, brzy pak od východu a severu k nám zavívá, tak věru také moda z rozličných krajin, cizích i příbuzných, do vlastí našich se tlačí, a mračna, příchozí odkudkoli, buďto ourodu a vznik, anebo zkázu národnosti naší v klínu svém přinášejí. Nahlédněme do letopisův našeho milého národučeskoslovanského – i hle! kteraké proměny tu vůbec, a jaké již změny v národních ctnostech a způsobích, obyčejích i mravech! A jakýžto rozdíl již uvidíme, jen trochu pozorněji nahlédnouce, kterak se veselívávali dobří Staročechové, a jak se opět veselíme my. Dědové a praotcové naši rádi jsou bývali pohromadě a veselí, rozkošné zpívajíce písně; i aby zpěvu a radostem svým větší dodali živosti, provázeli písně své souměrnými kroky a skoky; tito jejich
[251]
zpěvové, plody nenuceného vtipu a citu přirozeného, vyjasnili čela a zahřívali srdce jejich. My pak – hanbíme se takměř všickni za zpěvy taneční, kdežto bychom se spíše měli styděti za to, že naše srdce nejsou tak čista, jako onano dědův našich, abychom plesajíce jako oni před světem okázati směli, jaké tu city námi pohybují a vládnou. Domnívámeť se, že takto přinášíme vzdělanému století žádoucí a milou obět; ale vzdělanost nežádá nikoli, abychom radosti své zahrabali, ale spíše je pěstovali a rozumně šlechtili. Když se směje milostná píseň na rtech dívčích – to již nám sedlské; ale když nám dívka nemilosrdně utažena – ubohá! – v prudkém tanečním letu pěkně do taktu a fortissimo – as jako před smrtí, chrčí – to již panské, a dobře to sluší. –
Ale kde jsou, kde je máme ty zpěvy a jako duši našich národních plesů? Jen málo památek nám ostalo, a to naprosto ne k naší chloubě – avšak předce dosti, abychom z nich viděli, že jsme cosi takového mívali jednou, tak jako každý skoro národ ve světě, i abychom – promění-li se
254
opět někdy vkus a chuť nynějšího pokolení – aspoň cosi jako pro základ měli, na čemž bychom znovu stavěti mohli. Nevydávám se věru za žádného proroka; to ale beze všeho nadpřirozeného nadání snadno předpovídati se dá, že tito naši divocí, na křídlách svých nás přímo do hrobu nesoucí tancové, dříve či později také ke hrobu svému doskákají – anebo aspoň s jinými krotšími se zasnoubí – sice bych jinak všecku důvěru v sobě udusiti musil, kterou chovám ke člověku jakožto tvoru rozumnému; a pak vítejtež nám plesy pradědův našich! vítejtež nám zpěvy zašlé a k národu lásko stará! –
Že u nás ještě všecka chuť k tancům se zpěvy udušena není, a proto také že možno jest, opět cosi našeho národního a spolu dobrého v městech i dědinách zavesti a učiniti oblíbeným, slouží nám za důkaz to, že sám náš lid po tom se ohlíží, a již – ovšem bez rozpaků, ale dobře svým přirozeným pudem veden – některé taneční písně od Jinoslovanů přijal a zdomácniti je hledí. Nahlédnutí do sbírky českých písní od pana Rittersbeka (vydání I. Svazek I. Číslo 30) přesvědčí
255
nás o tom snadno, kdež tak nazvaného „krakováčka“ nápěv i zpěv najdeme. Lid náš, seznámiv se později s krakováčky, kteréž nám pan Čelakovský ve sbírce slovanských písní (v dílu III. na str. 224) podal, počal je hned tancovati a znárodňovati, to pak asi takto: Tanečníci – každý se svou – postaví se do řadu; zpěvák před muzikanty, a ostatní za ním; když přezpívá půl krakováčka, opakují všickni půli tu; pak se druhá polovice zpívá i pospolitě opakuje. Nyní to jde do kola – tancují buď střasáka, břitvu anebo kalup, a po jednom přehrání zastaví se opět všickni, a někdo zpívá, a t. d. Na Hradecku kdesi prý to jinak tancují, a jmenují to „polkou“; snad trochu podobněji pravému krakoviaku.
Místy již s takovou chutí krakováčka českého tancují a zpívají, že málo vody uplyne, a stane se to zajisté věcí obecnou, k nemalému prospěchu zdraví lidského; neboť my již tak jsme navykli na tance prudké, že bychom toho velmi těžce nesli, kdybychom se s nimi rozžehnati museli; – takto ale my chvílku zpívati, a zas bez uškození chvílku prudce krepčiti můžeme.
256
Nezapíraje ani v tanci vlastence, sám jsem se a to rád do řadu veselých stavěl, i znamenaje, že těchto několik krakováčků z polského přeložených brzo nestačí, a hově citu okamžitému, zpíval jsem krakováčky nové. V krátkém čase viděl jsem mile, že písně ty maličké v celém okolí v na sta ústech oživují, a vida spolu, že – jak si to kdo pamatoval – buď chybně, buď i dobře zpívá, a boje se také, aby jmeno mé při tom netrpělo, jelikož spolu mnozí jiní své nápady mým písním přimísily a často nechvalnými přísadami rozmnožili, což by mé pověsti snadno škoditi mohlo – uznal jsem za dobré, k svému se přihlásiti a veřejně obecenstvu podati, dokud by pozdě nebylo. – Prvních šest od pana Čelakovského z polského přeložených kladu zde ve spojenosti takové, jak je v okolí zpívají; snad se jimi i zpěvákům vyhoví, kteříž se oustním podáním již pokažených dopídili.
Již z toho všeho každý viděti může, jakou asi cenu krakováčkům těmto svým přikládám. Co pak se jich formy týče, tu vymluví poněkud to, že jsou to pouze – a tím mají také vším
257
právem býti – plody libého okamžení, a já je za nic jiného nemám ani nevydávám. Konečně, jaké ceny má do sebe krakováček vůbec – nechci rozsuzovati, avšak dím pouze to, že krakováček nic velikého není, ale – že opět i malá věc, je-li dokonalá, zalíbiti se může, a že je mi věru milejší zdařilý třeba krakováček, než nezdařilý foliant v hexametrech.
258
1.
Z křoví do křovíčka
Z křoví do křovíčka
Honí ptáček ptáčka –
A já vám začínám
Zpívat krakováčka.
Milá mi ta strana,
Kde slunečko vzchodí,
Ale ta mílejší,
Kde má milá chodí.
2.
Oči, moje oči!
Oči, moje oči!
K čemuž pohledáte
V tu stranu, kde žádné
Naděje nemáte?
Běží voda, běží,
Po kamínkách hučí:
„Kdo vzdychat neumí,
Láska ho naučí!“
259
3.
Žádný neví, neví,
Žádný neví, neví,
Aniž vědět může,
Co mé srdce trápí,
Jenom ty, můj Bože!
Není každý vesel,
Kdo zpívá a skáče,
Někdy si v koutečku
Po tichu zapláče.
4.
Darmo lásku chovám,
Darmo lásku chovám,
Bez naděje vzdychám,
Ledva jsem rozkvetl,
Žalostí usychám.
Letí včela spěšně,
Kde jsou sladké třešně,
A mé srdce prahne,
Kam mě láska táhne.
5.
Oči, mladé oči,
Oči, mladé oči,
Jakou moc vy máte,
260
Že vy srdci mému
Pokoje nedáte?
V šírém poli sádek
Trním otrněný-
Miluj mě, panenko,
Neboť nemám ženy.
6.
Jedna mě nechtěla,
Jedna mě nechtěla,
Druhá mě odbývá –
Ale třetí děvče
Samo na mne kývá.
Tři věci na světě
Hojí všecky rány:
Vínečko, panenka
A sáček nacpaný.
((
(
(Národní.)
7.
Och, vy hory, hory,
Och, vy hory, hory,
Vůkol Chotěboře!
Jak na vás pomyslím,
Sladké cítím hoře;
261
Kdybych já měl křídla,
K vám bych se podíval
A vás hory, hory,
Celé bych zulíbal.
8.
Povězte, lidičky,
Povězte, lidičky,
Co se semnou dělo?
Duši mám v cizině
A doma jen tělo.
Ach ten – – zámek
Na kopečku stojí,
Tam roste bylinka,
Co mé srdce zhojí.
9.
Okolo Bohdánče
Okolo Bohdánče
Hrázka podle hrázky,
Chládek za chládečkem
A samé procházky:
Překrásné děvčátko
Často si tu chodí
A mnoho mládenců
Chytře za nos vodí. – –
262
10.
Ten lásku nepoznej,
Ten lásku nepoznej,
Kdo se za ni stydí,
A ten chraň se dívky,
Kdo se bojí lidí;
Když kdo nemiluje,
Vy se mu smějete,
A jestli miluje,
Zas mu nepřejete.
11.
Kam slunečko svítí,
Kam slunečko svítí,
To jsou blahé kraje!
Ale v skrytém chladu
Pranic nedozraje –
Nuž! ať to každému
Vyzradí mé oko,
Co srdce skrývalo
Dlouho a hluboko.
12.
Rybářko, rybářko,
Rybářko, rybářko,
Co to máš za ruce?
263
Jak jsem se jich dotknul,
Zahořel jsem prudce;
Rybářko, rybářko,
Co to máš za tváře?
Brzy jako měsíc,
Brzy jako záře.
13.
Pověz mi, děvičko,
Pověz mi, děvičko,
Co to máš za čelo?
Jak jsem je políbil,
Hnedky se zardělo!
Pověz mi, ach pověz,
Co to máš za oči?
Jak do nich pohlednu,
Svět se semnou točí!
14.
Žežulička smutně
Žežulička smutně
Na buku kukala:
Abych si dal pozor,
Bys se mi nevdala.
264
Kukukú kukúku –
Ach kukú kukúku –
Komu dáš srdéčko,
Tomu též dej ruku.
15.
Někdo raděj přede,
Někdo raděj přede,
Někdo peří dere –
A bujná vodička
Ta prej břehy bere:
Ach voda, vodička,
Břehy nám pobrala,
A jen dvě kvítečka
U břehu nechala.
16.
Ach, lidé, zlí lidé!
Ach, lidé, zlí lidé!
Odpusť vám to nebe,
Že jste dvě srdéčka
Odtrhli od sebe;
Již na ni nemyslím,
Již si jí nevšímám –
Ale ve snu, ve snu
Předce ji objímám.
265
17.
Co pak to ten ptáček,
Co pak to ten ptáček,
Na dubě povídá?
Že prej se hoch směje,
Jak děvče uhlídá;
Ach ty, ptáčku, ty lžeš,
My se dnes potkali,
A ty moje oči
Div že neplakaly.
18.
Slzy, moje slzy,
Slzy, moje slzy,
Nekalte mi oko,
Raděj se ukrejte
V srdci přehluboko!
Hluboko se skrejte
Před lidskými hněvy,
Rád trpím pro lásku,
Jen když žádný neví.
19.
Všecko se sužuje,
Všecko se sužuje,
Všecko na mne sočí,
266
Že se mně líbějí
Tvoje pěkné oči –
Zdaž-li mé nebohé
Srdce za to může,
Žes dobrá jak anděl
A krásná jak růže.
20.
Komu tě Pánbůh dá,
Komu tě Pánbůh dá,
Ať si tě dostane,
Mé srdce milovat
Předc tě nepřestane;
A až budu dřímat
V svém tichoučkém hrobě,
Bude se mně ještě
Zdávat jen o tobě.
21.
Žádný dobře neví
Žádný dobře neví
A uhodne stěží,
Kde asi to nebe
A kde peklo leží;
267
Pro mne peklo všude,
Kde nevidím tebe –
A kde tě uhlídám,
Tam je všude nebe.
22.
Ten svět v plné kráse
Ten svět v plné kráse
V dešti zelená se –
Ach tak též naděje
Slzičkou okřeje;
Nic vy, milí páni,
Na slzy nedbejte,
A jen vy mi ještě
Vesele zahrejte!
23.
Ach zle je, zle je to,
Ach zle je, zle je to,
Milí kamarádi!
Když mají tři, čtyři
Jedno děvče rádi;
Jeden s ní tancuje,
Druhý se jen dívá,
Třetí v koutku kouří
A čtvrtý si zívá.
268
24.
Když jsme byli mladší
Když jsme byli mladší
A menší trošičku,
Vytlapali jsme si
Od nás k vám cestičku;
Já jsem již vyrostl,
A děvče dorostá,
Ale ta cestička
Ta nám teď zarostá.
25.
Ach vy oči, oči,
Ach vy oči, oči,
Vy hvězdičky žhavé!
Okažte mi cestu
V této noci tmavé;
Vám já jenom věřím,
Oči, mladé oči,
Kam vy zasvítíte,
Ráda noha kročí.
26.
Když slunéčko zašlo
Když slunéčko zašlo
Jednou v jarní době,
269
Vyhledal jsem v háji
Tajnou skrýšku sobě;
Vřezal jsem do kůry
Tvoje drahé jmeno,
A to je ode mne
Jako modla ctěno.
27.
Dosti já znám panen
Dosti já znám panen
V plné jarní kráse,
Ale tvému srdci
Žádné nerovná se;
S jinou nechci žíti,
Kde se zlato svítí,
S tebou dívko ale
Ve chaloupce malé.
28.
Leť, o leťleť, větérku
Leť, o leťleť, větérku
Až do udýchání,
Přes ty všecky lesy
K té vysoké báni;
270
Vyzraď ty, co studu
Jevit možno není,
A dones jí, dones
První políbení.
29.
Nic nedbám, že ten svět
Nic nedbám, že ten svět
Lásce pouta kove,
A každý den strasti
Vymysluje nové;
„Trp, trp, trp!“ tak radí
Koníček na poli,
„Kdo pro lásku trpí,
Toho nic nebolí!“
30.
Ach, již já vím dobře,
Ach, již já vím dobře,
Že nebude moje,
A že podstupuji
Marně všecky boje;
A předc po ní toužit
Srdce neustane,
Má-li býti nesmí,
Tvá buď vůle, Pane!
271
31.
Láska v mojím srdci
Láska v mojím srdci
Hnízdečko své měla,
A mnoho žalosti
Si v něm vyseděla;
Ty žalosti malé
Denně rostou více,
Ach, a rozkoš moje
Jest jich denní píce.
32.
Ach vy tmavé háje
Ach vy tmavé háje
A vy hory doly!
Kamkoli zalezu,
Všude srdce bolí;
Zjev pak se mi, zjev se,
Pro mou velkou lásku!
Zdráv jsem, jak tě spatřím,
Podivný obrázku.
33.
Nebudu se soužit
Nebudu se soužit
Navzdor tomu světu,
272
A to že mě chtějí
Zmařiti v mém květu;
Často mluví voda,
Co se houštím pění,
Že ta naše mladost
Tuze stálá není.
34.
Vím já, že v tom světě
Vím já, že v tom světě
Moc dobrého není,
Ach, ach! nejtrpčejší
Je to rozloučení;
Necítím, nemyslím
Na nic vůkol sebe,
Jen že každým krokem
Dále jsem od tebe.
35.
Huj! koníčku vraný,
Huj! koníčku vraný,
Řehci na vše strany,
Aby neslyšeli
Moje tajné žely;
Dupej podkůvkami
273
A utíkej ruče,
Aby neslyšeli,
Jak mi srdce tluče.
36.
Za tím hustým hájem
Za tím hustým hájem
Pořád se tam blejská,
Ach, kdybys věděla,
Jak se mi tu stejská!
I ať pak si blejská
Třeba týden asi,
Jen jestli to srdci
Prorokuje časy.
37.
Často jsem si myslil
Často jsem si myslil
V tiché, jasné noci,
Co bych asi dělal,
Maje ten svět v moci;
Rozdal bych já všecko,
Celý svět i nebe –
Jenom bych si nechal
Tebe, jenom tebe.
274
38.
Mohu-li já za to,
Mohu-li já za to,
Že očima svítí,
A ty její líce
Že jsou jako kvítí?
Ach vy lidé, lidé!
Proč mě sužujete,
A co přeje Pánbůh,
Proč vy nepřejete?
39.
Mějme my se rádi,
Mějme my se rádi,
Vždyť jsme jedno plémě –
Otec náš je Pánbůh,
A matička země;
Až si dost pohrajem,
U ní se sejdeme,
A v jejím klínu si
Společně zdřímneme.
40.
A kdybych i trpké
A kdybych i trpké
Podniknout měl boje,
275
Předce musíš jednou,
Musíš býti moje!
Zdá se každá žíla
Že mluví v mém těle:
„Vítězstvím se chlubí
Jenom srdce směle!“
41.
Huj! vy milí páni,
Huj! vy milí páni,
Trubte na vše strany,
Ať jsme veselejší
Mládenci i panny;
Nešťastný ten člověk –
Ať mi každý věří!
Kdo hodiny čítá
A radosti měří.
42.
Smutno je tu, smutno,
Smutno je tu, smutno,
Na tom pustém světě,
Kde ta závist roste
V zimě jako v letě;
276
Měj se dobře, dívko!
Naděje nás mámí,
A trní, bodláčí
Vzrůstá mezi námi.
43.
Když se moje milá
Když se moje milá
Odtud ubírala,
Smutnou mi památku
Po sobě nechala:
Jednou ranou sťaté,
Spojené dva klásky
A v modlicí knížce
Zvěnčené své vlásky.
44.
Letěla husička
Letěla husička
Přes hlavu vysoko.
„Pověz mi, jak je už
Má milá daleko?“
Již za pátým lesem
A za třetí řekou,
A z těch mladých očí
Dvě slzičky tekou.
277
45.
Vezmou-li nám tady
Vezmou-li nám tady
Všecko ti zlí lidé,
Nermuť ty se, vždyť nám
Předce něco zbyde:
Čtyry smutné oči
Někdy k stěžování,
A ty věrné ruce
Zase k objímání.
46.
Ach, vždyť naše mysl
Ach, vždyť naše mysl
Ten svět nepřevrátí!
A co chcem mít delší,
Ještě se nám krátí;
Kdybych já tě, kdybychkdybych,
SlunéčkoSlunéčko, měl v moci,
Bylyby večery
Delší nežli noci.
47.
Pozdrav tě tam Pánbůh
Pozdrav tě tam Pánbůh
Za tím tmavým lesem!
278
Ještě si zazpívám,
Bys věděla, kde jsem;
Slyšte mne, ptáčkové,
Všickni co vás je tu,
A co o ní zpívám,
Pějte všemu světu!
48.
Ó, jak je tu hezky,
Ó, jak je tu hezky,
V této skryté poušti!
Tu jezírko napřed,
A besídka v houšti;
Všecko mě tu kouzlí
Na té tiché hrázi,
Ach, jenom to jedno,
To tu ještě schází!
49.
ZhasniZhasni, milé slunce,
ZhasniZhasni, milé slunce,
Pozatmi sese, nebe –
A já v tiché spaní
Ukonejším sebe!
279
Nebo po ní ve dne
Marně oko slídí,
Ale ve snu, ve snu,
Tu ji pořád vidí!
50.
Každý by rád o mně
Každý by rád o mně
Zvěděl mermomocí,
Proč si nejradš chodím
Večer nebo v noci;
Řeknu já vám, řeknu,
Odkud to pochází:
Mé slunéčko vyjde,
Když vaše zachází.
51.
Žežulička smutně
Žežulička smutně
Na buku kukala,
Že se mně, ach že se
Má milá provdala;
Provdala, provdala,
Smutnou svatbu měla,
V chladné ruce křížek,
Růže vůkol čela.
280
52.
Ach, ty kostelíčku
Ach, ty kostelíčku
S tou mechatou věží –
Vůkol tebe mnoho
Skrytých domků leží;
Vystavte pak mi tu
Také tichou skrýšku
Z osmi prkýneček,
A drnovou stříšku.
53.
Těšívali jsme se
Těšívali jsme se
Na to mnohá léta,
Že půjdeme někdy
Spolu z toho světa;
Kéžby bylo možno
Tebe strhnout s nebe,
Anebo tam vletět,
A zůstat u tebe!
54.
Udělal jsem skrovnou
Udělal jsem skrovnou
Zahrádečku sobě,
281
A to, má nevěsto,
Na tvém smutném hrobě;
Tu si při měsíčku
U tvé hlavy sedím,
A jako památník
Nepohnutě hledím.
55.
Písně, moje písně,
Písně, moje písně,
Smutné lásky hrany!
Těšte dlouho ještě
Mládence a panny;
Písně, moje písně,
Srdce mého hlasy!
Pozdravte ode mne
Také pozdní časy!
56.
Kdo maličko solí,
Kdo maličko solí,
Ten se nedosolí,
A kdo tuze solí,
Zase prej přesolí;
282
Protož krakováčka
Svého již zavírám,
Mé poslední slova:
„Po tobě umírám!“
Prosím snažně, aby nikdo v 56 verších těchto pojenosti jakési nehledal, aniž pak jaké opravdivosti, jelikož oni více než od jednoho předmětu, a nejvíce z několika veselých a smutných snů původ svůj vzaly. Také za žádné pravé krakováčky je nevydávám, ačkoli již tak pro podobnost a z nedostatku jiného názvu jsem je pojmenoval.
283
Kopřivy.
[285]
Dřevěný pták.
Ani nevím, kdy to bylo:
Dávno – ve šedivém věku,
Když byl v stavu básník zastaviti řeku,
A libým slov skladem
Pohýbati Vyšehradem!
Jak jenom čas tento pojmenuji?
Ano, již se pamatuji:
Tenkráte to bylo,
Když se po vší vlasti proudem lilo
Ve dojemném liboznění
Lumírovo pění,
A k pověčným činům popudilo
Mocných knížat mocný pluk;
Takový byl pěvce toho libozvuk!
Abych tedy pověděl, co povídati chci!
Božský Lumír (neboť básníci
[287]
Jsou prý tvorní bůžkové, což každý okusí,
Kdo se o básničku dobrou pokusí)
Smutně jednou sedě, pozoruje,
Že hodina života mu dopršuje.
I vzal do své ruky javorové dřevo
A vyřezal dost pěkného ptáčka;
Jedno křídlo v pravo, jedno v levo,
Nohy dvě, a do útlého pak zobáčka
Kluzkou dírku, a volátko volné
S velkou umělostí udělal,
A pak, dechna v něj, svůj život
I tvorného ducha jemu dal,
Aby zveleboval háje dolné;
Předvídaje, žeby zpíval k nechuti
Bez božského nadchnutí. –
Potom ještě malá chvíle minula,
A Morana Lumírovi kynula;
Neboť stanovily božské sudby,
Aby on byl v nebi učitelem hudby.
I obživnul slavíček –
Mladý tento básníček
Letěl na olš, ježto klenula se nad potokem
288
A zde pak hlubokým pěvotokem
Klokotával písně Lumírovy. –
A protož, hle, blízko vod
Tak lahodně zpívá teď slavičí rod.
O kdy vrátíte se, blazí dnové!
Uskutečnětež se balšamoví snové!
Pěvče bohu rovný! děde Lumíre!
Nadělej nám, nadělej nám slavíků –
Ze dřevěných básníků!
289
Vidění noční.
Já jsem jak živ nevěříval v duchy,
A všeliké sny a noční vidění
Jsem držíval jen za pouhé mámení.
A protož vám pravím – bůhtěživ! –
Nevěřil bych ani tento div,
Kdyby se to bylo snad jinému stalo,
Co mé vlastní oko včera uhlídalo. –
Bylo právě večer po klekání,
Když jsem kráčel po zahájské stráni,
A myslil jsem sobě brzo na to, a zas na to,
Jakby na mne – já řku, kdybych našel zlato –
Hezké holky braly,
A mne i se zlatem věrně milovaly,
A tak dále – –
Až jsem přišel k skále.
[290]
Dobře tedy; ale co se nestalo?
Strašidlo jakés mne potkalo,
A tu, kam bych šel? se optalo.
Já pak: „Nevím ani sám!“
V odpověd mu dám;
Neboť hrůza tak mne pojala,
Že mi na odpověd ani myslit nedala.
A vidouc to noční podoba,
Za ruku mne vzala,
A jak následuje mluviti se jala:
„Neboj se mne; já jsem osoba
K tobě slána přímo s nebe,
Abych na osudné místo vedla tebe.
Vidíš tamhle u černého boru
Tu vysokou horu?
As hodinka, dál tam není ode města,
Tam jde naše cesta!“
Šli jsme; všecko jakby pode námi plynulo –
Neboť sotva sedum okamžení minulo,
Byli jsme již tam.
Teď pomysletež jen sobě,
291
Co tu v této noční době
Oko moje nevidělo!
Moje, nevím čím, oslablé tělo
Jen se třáslo, jen se chvělo –
.....
Byla vám tu štvanice,
Kol a kolem černé plémě sedělo,
A s kyselým smíchem hledělo,
Kterak si tu počínati bude
Statných lvů celičká rodina.
Pršela dvanáctá hodina –
A mé ucho neslyšelo nic než řev,
A mé oko nevidělo nic než krev.
I řku: „Odkud jsou ti lvové,
Že na rod svůj nedbají,
A své vlastní krutě sápají?“ –
„Ti své vůle nemají;
Jimi pouze vládnou osudové!“
Odpověděl mi průvodčí můj.
Pryč jsem chtěl; tuť on mi: „Stůj!“
Přísným hlasem povídal,
292
A na nos mi jakés brejle dal,
Skrz něž já když pohleděl,
Hrůzou o sobě jsem nevěděl,
Neboť místo – běda bědy!
Místo lvů jsem viděl vlastní dědy!
„Bože!“ – zvolám – „sedmnácté století!“
A v tom všecko mému zraku odletí;
Nic – jen omlžená skála
Přede mnou tu stála. –
I spěchal jsem potom domů
Mladým lesem břekovým;
Co jsem ale cestou cítil –
To vám, bratří, nepovím.
293
Vlastní proměna.
Jednou o půlnoční době
Věčnost nad světy se vznášela;
Přísně vůkol sebe hleděla
A pak sama k sobě,
Jako tázajecí, promluvila:
„Kde jsi, již jsem sobě vyvolila,
Statných roditelko reků?
Kde jsi, již jsem opustila
V blahu svatém, u květoucím věku?“
To když česká země uslyšela,
Takto sobě stěžovala:
„Ach, Věčnosti, rodná matko moje!
Pryč je cokoliv jsem zrodila;
Kletba Černobohů zhubila
Mé udatné syny, vnuky tvoje;
[294]
A kde královský hlaholil řev,
Tam teď zuří božský hněv.“
Země česká bědovati přestala,
Věčnost začala:
„O ty země, pěkné dítě moje,
Hodných myšlenek mých předměte!
Když se modlíš, větry ztichněte,
Ať uslyším svaté tužby tvoje!
Chrabrost nepřejí ti božské sudby:
Budiž tedy slavnou kouzlem hudby,
Ať tě mine, moci mé se boje,
Čas i diví živlů proudové,
Aby uviděli světové,
Že jsi vyvolené dítě moje!“
Byť i v podobě to změnu vzalo,
Předc, co božské je, to božsky vykvěte;
A tak ze lvů statných doupěte –
Aby slavno nové slávě vzniku dalo –
Slavičí se hnízdo udělalo!
295
Učený pes.
Jakýs kramář kdesi
Našel psíka pobludníka,
A schopnosti jeho vida,
Chytil pana větroslida,
Potom ale –
Dav mu holí „pí a jez!“
Uvázal ho k svému vozu
– na řetěz.
Brzo na to přijeli jsou mezi lesy;
Kramář pustiv koně ve dolinu
na lučinu,
Psovi, aby naučil jej po dvou skákati,
Počal na píšťalku pískati.
Psíkovi se na počátku nechtělo,
Neboť žádné to proň vnady nemělo;
[296]
A však nešlo-li to chtíčem,
Napomahal učitel svým bičem.
Potom, po nedlouhém čase,
Počal kramář učiti ho zase;
A tak se to veždy dělo,
Kdykoliv se kramářovi chtělo;
Dřív pak, než ten velký opustili les,
Z toho psíka pobludníka
Přeučený udělal se pes;
A každý, kdo ho jen uhlídal,
Velkou kramářovi chválu dal,
Nemoha se nadiviti dosti
Nadepsovské umělosti.
Prvním rokem
Pán byl toho psíka sokem,
A sotva že druhé leto odplovalo,
Zvíře lépe nežli kramář tancovalo.
Jednou je přivedla silnice
Do bohaté vesnice;
Kramář zabubnoval,
A produkcí se psem oznamoval.
297
Všecko vůkol poslouchalo,
A ty divy slyšíc, uši huby otvíralo.
Počne se;
Ani vlas na lidech nehne se.
Kramář se jme pískati –
„Hojda! psíku – hop, hop, hop!“
Pes se nehnul, pán ho kop;
Začne znovu pískati:
Pes se ale nechce jaksi hýbati,
Neboť dlouhým cvikem
Bylo mu to jako zvykem,
Že když se měl dáti do skoku,
Musel vidět pána křepčit po boku.
Kramář toto znamenal,
A hned křepčiti se jal:
Ale vše, co vůkol stálo,
Hlasitě se smálo,
Kterak mile uhlídalo,
Že to zvíře líp než kramář tancovalo.
I dí on: „Vy páni hosti!
Nedivtež se jeho umělosti;
Dost jsem já se namučil,
298
Než jsem ho to naučil,
A zdrtit jsem jeho musel kosti,
Než jsem přivedl ho k vzdělanosti!“
To řka, pohladil psa karabáčem. –
Ale slyšte divy:
Pes ten černě sivý
Na kramáře hledí;
Zaškaredí –
Oheň pouští zrakoma,
Zlobou se i rozvzteká
A zapěněnýma ústoma
Slova jako lidská vyštěká:
„Dokonav
Svůj osudný stav,
Žádám tebe, duchu můj,
Okovů mne zbav!“
Všecko vůkol trne;
Vše se odtud strachem hrne.
Řetěz se psa upadne –
Pes ho zubem popadne,
A kramářovi ho na krk hodí,
299
A po světě za řetěz ho vodí;
Vodí ho již tisíc a dvě léta,
A vodit ho má až do skonání světa;
To pak na výstrahu těm, jenž chybně
Boží tvory nutí k umělostem,
A to krutě, proti jejich přírodnostem.
300
Krokodil a člověk.
Rákosnými bažinami
Krokodil semtam se vláčel,
Když pocestný těmi krajinami
Zbloudiv s cesty kráčel.
Obluda ta blíž se brala,
A podivno kvičeti se jala;
Časem vyla, jako poraněné zvíře,
Když se k smrti chystá u své díře;
Ba zas, by ho blíž přilákala,
Jako dítě plakat počala.
To když člověk uslyšel,
V rákosí po hlase kvapně šel,
Vece: „Povinnost je přispěti,
Buďto zvěři, nebo dítěti!“
Však – nastojte! spatřiv krokodila,
„Bože!“ – zvolal, a již krev se proudem lila.
[301]
Dobře činí ten, kdo slovu nevěří;
Lépe, kdo přemýšlí, dřív než uvěří.
Skoumej; dočkej, jako husa klasu;
Nevěř hlasu!
Nebť i ve přátelském hovoru
Viděl jsem již mnohou potvoru.
302
Nevděční synové.
(Pravdivá povídka.)
Byla někdy jedna matka
A ta měla synů mnoho;
Jemnostpána udělala z toho,
A z jiného půl hrabátka.
Dobrá vdova tato
Rozdala jim celé jmění, všecko zlato,
Myslíc: že co dobrým synům dá,
To že nejlépe schováno má.
Ale slávou oslepení synové
Brzo na svou matku zapomněli;
Jiným dávali, a jí jen dáti chtěli;
Ach, a dobrá matka, aby synům hanby nedělala,
Pod večer na Pražském mostě žebrávala.
[303]
Mnohý cizinec tu kráčel okolo,
Vida ženu oškubanou na holo;
Ale žádný jí nic nedaroval,
Než, že tolik možných synů má, jí předhazoval.
Matka zemřela hladem;
Pohřbenatě pod Vyšehradem.
A synové, když smrt její uslyšali,
Nákladný jí na hrob kámen dali.
Poznamenání. Aby se odstranilo všeliké nedorozumění, připomenouti zde slušno, že se tento příběh, ovšem truchlivý, skutečně stal; proto že by někdo snadno, ale neprávě mysliti mohl, že se tu naráží na českou literaturu.
304
Sněm a bitva u Jezerky.
Za zeleným sadem
Pode svatým Vyšehradem,
Tamo, kdež se v starožitném věku
Scházívalo tisícero českých reků,
Aby se tam dobře uradilo,
Coby hrůzoplodné jich nepřátel toky
V prudkém valu zastavilo,
A v století jakby proměnilo roky;
Tam, kde druhdy naši dědové,
Dověříce udatnému ramenu,
Ve divoké seče
Na posvátném onom kamenu
Sáhodlouhé brousívali meče;
Tam kdež osudnému ptákovi,
Jenž hubíval úrodné jich dědiny,
Jenž jim svaté ptáky vyhnal z lesiny,
[305]
Který klasoplnou prázdnil stodolu,
Z černých křídel brky vyrubali
A z nich pěkných potom chocholů
Na své helmy sobě nadělali;
Zkrátka: „u Jezerky“ jest to bylo,
Tamť se kdesi mnoho reků shromáždilo
Z dobré staré krve, zaječího rodu.
Dřív se každý na své zadní nohy,
Stříhaje ušima, stojmo pozdvihoval,
Aby sněmům nepříznivé bohy
Kouzlem sluchu svého vyzpytoval.
Kolkol ticho: – dobré jim to znamení;
S jedné strany plot a s druhé kamení,
Před sebou zde vodu, vzadu křoví měli.
Oni v zahradě a k tomu – v prostřed zelí,
Slovem: tak to měli, jak to míti chtěli.
Neboť dobře zůstalo jim v paměti,
Rekové že druhdy, u šedivém století,
Když tu hodovali vůkol svaté vody,
Sněm že spojovali s národními hody;
Kvas pro dědy naše žádnéť neměl vnady
Bez líbezných zpěvů a bez moudré rady:
306
Touto mysl obmezili rozjařenou hněvem,
Své pak srdce v žebrách opájeli zpěvem.
Avšak, aby po starém vždy nebylo,
Těmto rekům naopak se líbilo:
Nebo zaječímu tomu rodu
Sněm nebýval sněmem bez těch zelných
hodů.
Toto budiž ale ku pochvale řečeno,
Že se v sněmu zaječí to plemeno,
Anož o společném dobru rokovalo,
Svárů všech a hádek varovalo,
Kdežto – ne teď, ale v starém času –
V radnicích se užívalo silných hlasů
A co rozumem a jazykem se řezat nedalo,
To se křepkých mečů rázem přeťalo.
Abych tedy nezapomněl, co se dále dělo:
Povstane tu z těchto hrdin vážné tělo;
Jakož se mi zdálo, podle vznešeného zrostu,
Držel bych ho ne za krále, ale za starostu.
Neboť, nevím dobře, proč a v jaké době
Zajícové králů znelíbili sobě;
Králů prý těch příliš mnoho měli,
Kteří nade nimi panovati chtěli,
307
Z čehož mnohé různice jsou povstaly;
Aby pak to hašteření stálé
Skončili a pokoj svatý zdělali,
Zajícové z polí všecky krále
I s královským titulem pryč vyhnali:
A od času toho bývali ti králíkové
Pod žlabem jsou živi – v děrách zemanové.
To však proto jsem jen povídal,
Aby každý přítel pravdy uhlídal,
Proč jsem řek’, že ten co v prostřed stál,
Spíše byl starosta nežli král:
Neb vím dobře, že zní osmé „nelži!“
A proto vždy mluvím pravdu ve lži.
Dobře tedy; když tak pěkně stál,
Aby radu svému rodu dal,
Takto mluviti se ten starosta jal:
„Nebudiž vás, bratří, tajno,
Z jakých příčin jste se sněchu...“*)
*) Má státi sněli, nebo sněste, protož zde chybeno;
ale –
Tak zajíci mluvívachu,
Než Frantovy formy znachu.
308
Chtěl mluviti dále; zajícové ale
Překonáni tužbou, u velikém spěchu
Se vší udatností do boje se dali,
Aniž na hlas jeho více dbali,
Všady vraždili, a zraňovali všady,
Tento zuřil tam, a onen tady;
Ach, jak řídly nepřátelské řady!
Morana tu kojila svůj hněv;
Svodotokem zelená se valí krev –
Tamto leží kus – a hrůzo! kousek tady
zelné hlavy! –
Ale slyšte! – „hav!“ a opět „hav!“
„„Dav!““ a zase: „„Dav je, dav!““
Hoj! tu každý ze zajíců:
„Stůjte!“ – „Braňte se!“ volati chtěl,
Ale dnes „mlčet“ za dobré mněl;
Prr! tu všecko na útěk se dalo,
Jeden do klusu a druhý do skoku,
A tak celé vojsko utíkalo
V časoměrném poskoku.
309
Na neštěstí ale –
Zmužilost svou zapomněli
Na bojišti – v prostřed zelí.
Ach! jak často po ní potom truchlívali,
A do prostřed zelí hledat si ji chodívali!
Ale – posud jí nenašli; veta po ní, veta!
Hledat ji budou v zelí až do skonání světa.
310
Strašidlo na hrázi.
Jednou jsme šli večer na procházku –
Já a duše moje, mladá Běla,
K rozkošnému rybníku na hrázku;
Modré oči, ústa růžová, a vůkol čela
Vlásků pramenové; věneček ze klásků
Na své zlatohlavě pěkný měla.
Něžně jsme se na tu hrázku vedli,
A na hrázi pod dubem si sedli,
A zde do zpěvu se dala moje Běla,
Já ji hladil a ona mi sladce pěla. –
Hle již slunko, již slunéčko zacházelo
Daleko tam za ty modré hory,
A svým bleskotem tu vůkol pozlacelo
Blízké pahory a vzdálené ty bory,
Ach, a duše moje, mladá Běla,
Pod dubem se u večerní kráse rděla! –
[311]
Slunce zašlo, a nebe se tmělo;
Krásně teď měsíček vychází,
Najde nás pod dubem na hrázi,
A ozáří její pěkné čelo;
I zvolám tu: „Duše moje, Bělo!“
A hladě jí ruku, líbám mladé tělo.
Ale stáláť není lásky blaženost; –
Kdyžto ji tak líbám na té divokrásné poušti,
Pojednou tu cosi šustne, a z nočního vyjde
houští....
Odpusťtež mi, páni, že teď přestanu,
A konec té básně dlužen ostanu;
Bohužel! – svíčka mi dohořuje,
A já, bychť i hned chtěl konec dáti,
Nenaučil jsem se po tmě psáti.
Nechtež nás tam na té hrázi blízko hájku,
A proměňte sobě tuto báseň – v bajku,
Jež nás moudře poučuje:
„Že jednání naše často jinak vypadne,
Než jak se nám na počátku okazuje;
A že toť i dosti často konec má,
312
Neukončeným co nám se býti zdá!“
Mně pak budiž tuto k poučení,
Že tu navždy bydlo moje není,
Abych tedy vlasti sloužil,
Dokud v žebrách mojich srdce bije,
Aby na mém hrobě někdo někdy,
Nevyvolal: „Zdráv jsa, nepracoval; tehdy –
Sit ei terra levis: – ať hnije!“ –
A protož chci konat vlasti službu,
A předcházet každou její tužbu,
Dokud ještě v žebrách srdce mladé bije;
Neb kdo matce slouží, rozkoš pije!
Přijde nečekaně J. M. paní Morana,
A zachvátíc mne snad ještě ve mladosti,
Vyrve péro z ruky, potom – já řku dosti!
Anebo snad přiloudí se tato paní
A zhasí mi svíčku – v prostřed psaní!
313
Žádost.
Kdybych o něco moh’ žádat bohy,
Nežádal bych Krésa klénoty,
Ani Šalomouna moudroty,
Neb co jelen Aesopův, dva rohy.
Nechtěl bych já stodoly a stohy,
Ani Žižkův meč, snad jako ty;
Žezlo světa myslíš? vem je ty;
A co prosím? – zdali čtyry nohy? –
Ne tak; jiná jesti žádost moje:
Patři na hvězdnatá nebesa! –
Tamť mám psané všecky tužby svoje:
Modrý kabát, a pak – hurasa! –
(Bych se líbil!) – jak ty hvězdičky,
Na kabátě zlaté knoflíčky. –
[314]
Poněvadž to v Čechách zvykem, že žádosti ve znělkách pronešené vyslyšány bývají, pokusil jsem se i já svoji sprostičkou žádůstku v této znělce podati. Ostatně má tato znělka tu, obyčejnou sice, ale pěknou vlastnost do sebe, že čím špatněji se zpívá, tím je hezčejší.
315
Žižkův dub.
Náhodou, a nebo snad již osudem
Narodil se slavný Žižka pod dubem,
A ten byl pak nazván „Žižkův dub“;
A hladový čas, co světy dáví,
Ani hromné hroty, ani bujných větrů zub
Neporušil tento dub,
Pěkný obraz síly a vítězoslávy;
To pak na památku, by pomněli potomkovépotomkové,
Že v oboře české rodili se lvové,
Před nimiž se chvěli – národové!
Uplynuloť od té doby století,
Co dub tento není více viděti;
A takož se v skutku stalo,
Jako dávno nám se povídalo
V Jiříkově vidění:
[316]
Že dříve než odletí –
Ani nevím které – století,
V naší pěkné vlasti, v zemi české,
Zajde všecko slavné, všecko hezké,
A radost se v žalost promění. –
Dobřes prorokoval, slepý děde!
Matka naše na herce si jede,
K žluči nám a jiným k posměchu;
Nebe vzalo nám i útěchu –
A kde lvů se dřív ozýval řev,
Kde jen pro pravdu, na způsob vod
V plném nadýmání valila se krev:
Tam se nyní zaječí a liščí pyšní rod;
Ba i samy řeky, Labe, naše Vltava,
Orlice okřídlená a prudká Sázava,
A co víc jich druhdy valilo se oužlabinou,
Hnijí skoro teď, a zdá se – páchnou umrlčinou!
A tak v pěkné vlasti, v zemi české,
Zašlo všecko slavné, všecko hezké;
A že Žižkův dub též slavný byl –
Osud nám ho závistivý zryl.
317
Naši dědové jsou rádi kovali
Aneb šípy, aneb ocelové meče,
Kdykoli se mužně vydali
V nepřátelské bitvy a ve kruté seče;
Aby ale stačila kovářům síla –
Takovátě byla tenkrát víra –
Vše jen ke Žižkovu dubu běhalo,
Když byl měsíc na nově, vždy o půl noci,
A tu s namaháním a velikou mocí
Třísky z toho dubu sobě sekalo;
A jak mile je do nákladívka vendalo,
Kladivo hned snáze zhůru lítalo,
A železo se dle vůle poddalo;
Ach – ubývalo vždy dubu víc a víc,
A kde stál dub Žižkův, nestojí teď nic.
Kdož by si byl pomyslil,
Že se nám navrátí zase
Onen staročeský čas?
(Och! – ty pěkný – pěkný čase!)
A co dědové jsou dělávali,
Že my dělat budem zas?
Onino si ocelové meče dělali,
Nás však – verše kovat nechali!
318
Tímto pak se písmo vyplnilo:
Že to chtěj neb nechtěj kovat musí,
Co se ve kovárně narodilo.
Avšak dobře se ti stalo, slavný dube!
Že jsi zjařil statných, českých ruk;
Slyšíš-li pak? „ťuk!“ a „ťuk ťuk ťuk!“
Teď je kováříků příliš, až bez míry,
Kašlí hymny k base, neznajíce lyry;
Každý, kdo pět prstů má, teď sedě
Kove verše z železa i z mědě,
A div divu! – nohy frašně skákají,
Ač ni žil, ni citu v sobě nemají.
I protož se dobře stalo, slavný dube!
Že si zjařil statných, českých ruk;
Teď by velký, a snad cizí zhanobil tě pluk,
Aby svému nejapnému dílu
Dal tvou slávu a tvou sílu!
I já, ačkoli jsem – (mezi námi!)
Jen kovářský kluk,
Dost bych já ti, milý dube!
Dost bych nadělal ti muk,
Chtěje nakovati ostrých veršů, místo meče
V nepřátelské bitvy a ve kruté seče.
319
Jednorožců rod.
V uplynulém času
Svolaltě lev svoji chasu
– do boje,
Pro ratolest pokoje.
A když vojsko sešikoval
Ve bojovné řady,
A všem moudře okazoval
Kam a kady –
Povstane tu v pospolnosti
U veliké nádhernosti
Jednorožců pyšný rod,
A vyžádá sobě,
Aby v této příležité době
Půtku sved samoten;
Lev to dovoluje ochoten.
I shromažďují se ptactva pronárody,
A s obou stran krvavé se počnou hody.
Vražděno tu celý den a celou noc;
Opeřencův padlo moc,
[320]
I rohaté slablo plémě,
A krev pomíchanou
Chlastala země. –
Nastane ráno, přestane boj,
Slunce nad krvavou zemí zhůru běželo,
A vítězně kloktal ptactva roj;
Než – plemeno jednorožců leželo
Do jednoho porubáno! –
A protož hle! co se toto stalo,
Oko lidské jednorožce nevídalo;
Teď učení jenom hádají se mnozí,
Zda jsou byli někdy koně jednorozí,
Tak aby se vyplnilo, jak se praví:
Že kdo zpupně čelo staví,
Jen sobecky po cti lakotě,
V síré zajde mrákotě. –
Slavní bratří pospolitém ve sboru,
Cizotě se stavme k odporu;
Tak jen slávy dosáhneme nové,
Sic památka naše v časích utone,
A budou se hádat potomkové,
Byli-li jsou Čechové kdy nebo ne.
321
Nářek zamilovaného mládence,
nebo:
Lamentace ve třech zpěvích.
Kochaný Lubomíre!
Co jsem Tobě juž ondyno v listu podotknul, a co tehdáž pouhé tušení bylo, uzralo v letošním podzimku a staloť se jistotou, totiž: „Náš Jeník není, čím se býti zdá!“ Zde Ti odesílám od něho sepsanou lamentací, pro mládence a panny na světlo vydanou a vytištěnou v Litomyšli u Jana Turečka roku tohoto. Zpívá se jako: „Amor a Kupido netrap!“ Možno-li, dej ji třeba v Praze do tisku. Doufám, že se práce jeho i Pražankám líbiti bude, neboť prý šafářovic Babetka plakala hned po prvním řádku: „Slyšte nářky moje, hory, doly!“ ale litovala velmi, že tomu sem a tam dobře ne-
[322]
rozumí, nevědouc, že je teď nesrozumitedlnost právě v módě; mně pak se zdá, že to není ta nejhorší móda – ženské by všeličemu neměly rozuměti! – Místo všech poznamenání slov a t. d. budiž pod každým zpěvem kratičký výklad, jejž mi kritický spisovatel krákonošské literatury zdarma vypracoval, a dovolil, aby i práce jeho přitištěna byla, avšak anonym.
S Bohem!
Tvůj
Kopřivárius.
323
Zpěv první.
Česnek. *)
Slyšte nářky moje, hory, doly!
Slunce hasni, a nebe se kal!
Ty pakpak, řeko – do moře se val,
A nechceš-li – ostaň státi v poli.
Já mám chleba, ale žádné soli;
Och, pěknou jsem pannu miloval!
Já ji chtěl, a jiný mi ji vzal,
A proto mne srdce moje bolí.
Ach, bolí mne, bolí srdce moje,
Měkké posud, měkké jako jíl;
Ale zkamení, jsouc v ohni dýl!
Hurra! – syp se nebes klenutí!
Ale zlehka pouštěj mraky svoje,
Neb tě nikdo k spěchu nenutí.
*) Jak pěknou vyzrazuje chuť juž volení těchto nadpisů! – Genialnost i z roztrhaného kabátu svítí!
324
Zpěv druhý.
Cibule.
Ano – zlehka pouštěj mraky svoje,
Neb tě nikdo k spěchu nenutí;
Já pak nechci, aby leknutí
Pohněvalo děvče, někdy moje! –
Jednou – veda kruté s láskou boje,
Stál jsem v prose: ona tu s chutí
Po mezi jde; – plesám, bez hnutí
Jako dřevěná tu socha stoje.
Vůkol mě létali vrabečkové
Bez bázně na klásek se klasu,
A v líbezném pěli souhlasu.
Ona přijdouc, hned se jemně lekla –
A otevrouc ústa malinové:
„I jdi!“ jaksi divně na mne hekla. *)
*) Výklad. Zde vypravuje básník, jak jednou stál v prose, a milenka jeho jdouc po mezi, jak se ho ulekla, neboť myslila, že to tam stojí strašidlo na ptáky neboli hastroš. Činíme tu pozorna čtenáře na něžnost, kterak místně básník hejno vrabečků do básně uvedl.
325
Zpěv třetí.
Křen.
Smiluj se, ať hořem nezahynu;
Jenom jednou hochu okem kyň;
Buďto pohledem tím volej: „Hyň!“
Nebo: „Pojď! ať k srdci tebe vinu.“
Marná žádost; skrze peluninu
Jenom rychle, můj živote, plyň!
Ne jak řeka, čím dál míň a míň,
Ale jako tuča ve dolinu! –
Ach, mou láskou – srdce její hrdne;
Hereš! klokotem se voda vaří –
A vajíčko na vzdor varu tvrdne.
Často naději však osud maří!
Neboť mnohé juž u velké tvrdotě
Varem vody přemoženo puklo-tě. *)
*) Výklad. Zde srovnává básník velmi pěkně srdce milenčino se slepičím anebo husím vejcem, a svoji plamennou lásku s vařící se vodou. Prosaicky by se to asi takto dalo: Tak jako vejce (slepičí nebo husí) v hrnku čím více voda se vaří, tím více tvrdne: tak srdce tvoje atd.
326
Bajky.
[327]
Svatba.
Z Krkonošských hor se Labe
Vážně vyvalilo,
Trudně sobě dráhu dlabe
Až ku prorockému dubu,
Jenž se nehrozí věčnosti zubu.
Aj, tu se mu božstvo vyjevilo.
„Řeko, stůj!
Proč točíš tak na pravo tok svůj?“
Tak se ptalo.
Labe v odpověd mu dalo:
„Abych se žádným se nepotkalo.“
To když řeknulo,
Šumotem pěnným se zedmulo.
V tom od východu
Jilovatém po schodu
Přiletěla bystrá Orlice;
[329]
A když Labe uhlídala,
Dívčím studem na levo se dala.
„Řeko, stůj!
Proč vracíš tok svůj?
Sem se viň, zde ženich tvůj!
Růžolící Labe
Cestu sobě k své nevěstě dlabe.
Tys jeho, on budiž tvůj!“
Co když mladé Labe slyšelo,
Hned studem se zardělo –
Neboť se jemu zalíbila
Nelíbaná posud mladice,
Lepá Orlice;
A když slunce zapadalo,
Tito proudové se spojili,
Barvu jen, ne jestotu svou změnili,
Potom hlučnou svatbu strojili.
Všecko ku kvasu se hnalo
Z naší vlasti zdálené: –
Všecko Češi jen a Slované! –
Já tam také byl,
S nimi jed’ a s nimi pil;
A proč bych se za to styděl?
330
Vždyť to každý viděl,
Že mne – pozvali. –
Co mně ale nejdivnější bylo,
Jest, že když se hovořilo –
Ač se zdálo, jakoby se neznali –
Všickni sobě rozuměli;
A předc jako tyto řeky
Spojiti se nehleděli,
Aby skrze věčné věky
Valili se jarně, jistě, mile –
V jedné síle! –
331
Jezero.
Přeskočil vlk mezeru,
A těkal si divým skokem
Pyšně k jezeru.
Dívá bystrýma se zrakoma
Do hladiny jezerové.
„Bohové!“ zaskřípá zuboma,
Uviděv svou hubu ve hladině
Nevinňátkem zakrvácenou,
„Mluvte, vy bozi a bohyně!
Jakové jste jmeno dali
Jezeru na této lučině?
Rcete, jakže slove toto jezero,
Jež zloběsnou hrůzotu
Sype na mou veledušnotu!“
I zahřmí hlas Černoboha z háje:
„Báje!“
[332]
S divým štěkotem
Vlk opustiv jezero,
Prudkým poskokem
Běžel do dubové temnoty,
Aby zakryl ducha děsnoty.
Opodále
Na vysoké skále
Páslo se mladé jehňátko –
Prosté nevinňátko.
A když vlka utíkati vidělo,
Dolů se mu zachtělo.
„Věru, předce bych jen rádo vědělo,
Což to lesní zvíře
Ve jezeru uhlídalo,
Že ho to tak polekalo?“
Řeklo, pak se do jezera podívalo.
Nic – jen obraz nebe,
A pak sebe,
Prosté nevinně
Uvidí ve hladině.
333
Býk.
Když neměl býk ještě rohy,
Aj tu pokořiv své nohy,
O milost Peruna prosil,
Řka: „Učiň, bych také nosil
Na silném čele rohy,
Jako jelen parohy.“
Na to slyšán hluk je hromů,
Býk s rohama chvátá domů.
Pán uviděv býka rohatého
Počne se mu diviti,
Počne rohy chváliti;
Zavolá i hnedky sluhu svého:
„Honem! provaz na rohy!“
Za roh táhne ubohý.
[334]
Sokol.
Jednou kdesi
Mezi divokým lesy
Chytil ptáčník zeleného sokola;
Ale černou krutostí jsa jatý
Oškubal mu – nestydatý!
Krásná křídla oškubal mu –
do hola!
Pak, donesa ho do svého bydla,
S havranem do jedné dal ho klece.
„I vítej mi, brachu!
Jak sem přicházíš? no povídej mi přece:
Byl jsi chycen? zakusil jsi mnoho strachu?
A co tě sem přivodilo?“
Načež jemu sokol vece:
„Náhoda.
Tam, kde dosti volno bylo,
[335]
Štěstí kvetlo, nebe blaho lilo,
Zdála se mi chybovati –
Svoboda.
Opustiv dnes
Černý les,
Černý les, svou vlast,
Byl jsem chycen, cítím strast. –
Ptáčníkovi ale pomstím já se přece;
Budu ptákům, až tu lítat budou okolo,
Okazovat svoje úzké sídlo,
Budu vystrkovat svoje křídlo
Oškubané na holo,
A svůj trudný osud vypravovat z klece.“
Nejsměšnější lidé na světě jsou blázni;
Po nich – ani nevím jak jim říkají –
Kteří, jako já, co pozdě pykají
V bajky slétajíce – básní!
336
Slunečnice.
Kopřiva velice
Jasné slunečnice
Krásu sobě libovala.
„I proč, květino ozdobná,
Jsi tako slunci podobna?“
Plna podivu se ptala. –
„Divno ti, proč tak vyhlížím?
Já se v slunci zhlížím!“
[337]
Bystřina.
Celý svět se zamračil,
Déšť se prudký s nebe lil,
Bystřina *) hromným hlukotem
S vrchu se valila,
Zpýchala hrozným jekotem,
Nadutě pravila:
„O jaká je prudkost má,
Jaké toků hučení,
Jaké vln to ječení!
Ani Dunaj, Vltava,
Ani hlučná Sázava,
Ani Labe vznešené
Semnou nesmí se měřiti!“ –
Nebe se počne jasniti,
Déšť se náhle přežene;
Bystřina se nad Labe vynášejíc,
Mžikem se obrátí ve prvotné – nic.
*) Dešťový potok v horách, velice prudký a silný.
[338]
Matka s dceruškou.
Dceruška šla s matkou v doubí
Hledat lahodné si houby.
„Matinko má! pojď sem ke mně!
O jak srdce skáče ve mně –
Viz, jak krásnou tam u doubku
Pod mechem jsem našla houbku!
Množství bělavých pupínků
Krýje červenou kůžinku!“
Matka, když tu houbu uhlídala,
Takto mluviti se jala:
„Pryč s ní, má dceruško zlatá,
Neb, ač krásně pupenatá,
Je předc houba jedovatá!“
[339]
Hrnek od medu.
Měl v sobě hrneček
Sladinký medeček;
Hejno much si naň sedalo,
Libošťávu z něho ssálo;
Když ale ho vyčistily,
Všecky hrnek opustily.
Mouchy kolem lítaly,
Jakby hrnku neznaly.
„Nyní vidím,“ vece k sobě,
Každý že jen v šťastné době
Přátel veždy dosti mívá,
V nouzi pak opuštěn bývá!“
[340]
Straka.
Hejno strak
Jako mrak
Na dvůr sletělo,
Neb tu vidělo
Mladá housata,
Mladá káčata.
Milý sedlák straky zočiv,
Zticha k nim se tu přitočiv,
Bičem po nich slídí,
Jednu pěkně sklidí.
Ach, tu počne straka prositi,
By nevinnou ráčil pustiti;
Řkouc: „Šla jsem jenom na chrastí
Hledat škodné housenky;
Nebylo mi v duchu, krásti
Housata neb kačenky.
[341]
Nejsem, věř mi, dravá ptačice,
Třeba měla peří stračice,
Třeba na tvůj dvorec vletěla:
Předce nic jsem vzíti nechtěla!“ –
„Mlč! sic rozdrtím ti kosti!
Na tom, zlobo! mám již dosti,
Že jsi se zlodějkami sem vletěla,
Jakbys zlodějkou být neměla?
Sám takový je,
S kým kdo obcuje!“
342
Perla.
V lůně moře bouřivého
V čase třesku hromového
Perla se hle počala,
Počala a zrůstala.
„Ha, jak drahá musím býti!
Jaké krásoty,
Jaké dobroty,
Musím já do sebe míti!
S takým hlukem jsem se počala!
V takém hluku jsem i zrůstala!
Jistě v koruně se třpytiti
Budu královské,
A každý se bude diviti
Perle obrovské!“
[343]
Tak se pyšná vypínala,
Hrůza hrůzy nadýmala.
Marná perlička –
Prázná kůrčička *)
*) Vědomoť, že perla v bouři počatá žádného jádra nemá.
344
Rozohnění.
Nezkušená Milinka
V uhlí kladla polínka;
Foukání tu marné bylo,
Tlusté dříví nechytilo.
Matka přijdouc, dříví odvalila,
Třísky drobné podložila.
A hle! kouř se vzhůru hnal,
Plamen se tu mžikem zňal.
Tuť teprva matinka
Kladla větší polínka;
Tak od těchto menších zase
Chytly větší v krátkém čase;
A tak matka došla cíle svého,
Že počala – od malého!
[345]
Můra.
Můra u večer se vloudila
Do příbytku lidského;
Ve tmavém se koutku ukryla.
Aj, tu vidí cosi lesklého –
„Co to?“ na mysli přemítá,
Snažně kolem toho lítá.
„Jaká to krásota!
Jaká to jasnota!“
Chvátá do lesku toho milého,
Požiti chce jasna toho přelibého –
V oheň vlítne –
Mrtva slítne.
Vězte, že co krásné nám se zdá,
Často záhubu jen v sobě má!
[346]
Páv.
Páv si v trávě vykračoval,
A stooký ocas za ním ploval.
Drůbež se mu divila,
Krásu jeho chválila.
Co když páv jest uslyšel,
Na pařez honem si povyšel,
Pyšný ocas vyzdvihoval,
A na všecky strany roztahoval,
Silně naděje se větší pochvaly;
Ale jak se mu tu všickni chechtali,
An, ocas když vyzdvihoval,
Hnusná lejtka okazoval!
[347]
Ještěrka.
Uprostřed uhlí žhavého
Ještěřice ohnižila
Vidouc nepoškvrněného,
Velice se podivila:
„Vždyť je také z krve, z masa?
Kdyby ho to tam snad bolelo,
Oč, žeby se mu tam nechtělo?“
Sama v plamen vleze –
Odtud nevyleze.
Jednomu-li co k neškodě,
Druhému bývá k nehodě.
[348]
Rolník.
Jistý rolník v Skalici
Řídko nasil pšenici.
Bylo jaro, bujně vzrůstala,
Přišlo léto, a pšenice dozrala;
Každý klas potom sto zrnek měl.
Než po množství rolník lakotě,
U veliké hloupotě
Na rok hustě zrno vhodil.
Přišlo léto: ach, jak smutně kolem chodil,
Vida, že mu nevyrostlo, než
Sněť a rež. –
Já, když okolo té role chodívám,
Vždycky sobě myslívám:
Žeby to tak v české řeči bylo,
Žeby jedno druhé udusilo,
Kdyby se snad hustě novotilo.
[349]
Jehňátko a vlk.
Vlk kraj lesa stoje
Ovčáka se boje,
Nekladl za dobré, směle
Pustiti se v stádo celé.
Tu vida jehňátko,
Jež zašlo drobátko,
Sladkými slovy,
K němu propoví:
„Ach! jak mi tě líto, jehňátko,
Že malinké jsouc nebožátko,
Pásti se na pláni musíš
A krutého parna zkusíš.
Sem ke mně bys mělo jíti,
Chladu milého požiti,
I mladinké travičky –
Ze pramene vodičky.
[350]
Sem, sem pojď v lesík bukový!“ –
Načež mu jehně odpoví:
„Nech si, nech si krásné travičky,
Zůstanu raděj u matičky:
Nechci pastvy jiné;
Slovo tvé, ač plyne
Jak lahodný med,
Jest jen samý jed!“
351
Včela.
Lítá včela po lučinách,
Po poli i po dolinách,
Usadí se na kopřivy květ;
Sladouňký med zná –
Šťávu z kvítků ssá.
Uhlídá ji Staněček.
„Otče!“ – praví chlapeček –
„Pročpak tato včelička
Vlétla na kopřivu škaredou?
Vždyť pak si popálí nožku svou!
Nemá jiná kvítička?
Tu je bez – a tu květ melounový!“
Na to moudrý otec mu odpoví:
„Škaredosti kopřivy si nevšímá,
Sladký med jen z kvítku ssá.“
[352]
Kočár a vůz.
Jel vůz zlehka po silnici,
Snopnou obtížen pšenicí:
Aj, tu skvostný hrčí kočár –
Sprostý vůz se uhne v močár.
„Jak mi tě líto,
Můj milý brachu!
Že tak lenivě
Plazíš se v prachu!
Viz! jak hbitě kola má se točí! –
Jakým hlukem přítomnost svou oznamuji!
Každý může na mně nechat oči –
Lid – zvěř – vše se stvoření mně obdivují!“
Moudrý vůz mlčí –
Zlehka se točí.
[353]
Kočár vezdy provází hluk hromový –
Až jej v lůno přejme lesík bukový.
Když vůz přijde ve kraj lesa bukového,
Zhlídne pyšného tu bracha zdrceného.
Na to vůz chlubnému praví:
„Dál dojdu s vahavou opatrností,
Nežli ty s nepředloženou čerstvostí.“
354
Kočinka.
Snědla mlsná kočinka
Kus másla v kuchyni.
Lstivě kroutíc očinka
Běží k hospodyni.
„Já jsem, věřte paničko!
Nesnědla to máslíčko!
Ani jsem nožičku
Po něm netočila,
Ani svou hubičku
V něm si nesmočila;
Ba ani jsem na ně hledět nechtěla;
Neb, že veliký to hřích, jsem věděla.“
Hospodyně kočky mlsnost
Znajíc i její oulisnost,
Kožich za to jí vyprášila,
Načež přísně k ní promluvila:
„Kdo mnoho výmluv užívá,
Nejspíše i vinen bývá.“
[355]
Holoubě a liška.
Holubinka na střeše kdy seděla,
Takto na ni lstivá liška křičela:
„Snes se ke mně níže,
Krásné něžné holoubátko,
Ach, jen o drobátko
Ke mně blíže!
Budem sobě spolu hráti!
Nu! vždyť nemusíš mi za to pranic dáti.
Pojď, nenech se dlouho prositi,
Darmo chci tě nositi
Spanilými krajinami –
Rozkošnými dolinami –
Okotěšnou lesinou –
Sadem – libou roklinou –
Všude – všude chci tě nésti,
Hleď se jenom brzy ke mně snésti!
[356]
Pojď! nenech se jen tak prositi!“ –
„Znám tě, v břichu chtělabys mě nositi,“
Holubinka mluviti se jala,
„Spíš bych, věru! víru tomu dala,
Kdybys tolik řečí nedělala!
Kdož nám mnoho mluvívá,
Zle ten s námi smýšlívá!
Tak dobrá mi matka povídala.“
357
Slavík a vrána.
Slavík libě pěl si z rána,
Aj, tu uslyší ho vrána,
Na dub hned se uhostí,
Chtíc po slavíku zpívati,
A nemajíc hlasu libosti,
Počne tu hřmotně kvákati.
Než svůj nehlas vyznati se stydí,
A k slavíku v ta se slova jíti vidí:
„Jak trpký jest osud tvůj!
V květnu jen ti zpěvu přáno,
Jindy zpívat zakázáno!
Oč, že lepší osud můj!
Z jara, v letě, v podzim, v zimě
Hlasu svého užívám,
Na dubě si zazpívám!“
[358]
Na to hlásek medový
Slavíčkův jí odpoví:
„Lepšíť kratičké zpívání,
Nežli věčné krákorání.“
359
Kočka.
Kočka s okem závistivým
Hleděla, jak s přívětivým
Psíčkem pán si zahrává,
Jej chválí a hladívá;
Chtíc mu v něčem škoditi
A se tak mu pomstiti,
Želízko nalíčené
Na myši pracně počne
Z tmavého koutku
Strkati v boudku,
V které pes, když hlídává,
Líhává.
Pasť se náhle spustila
A – kočka se chytila. –
Kdo jinému neštěstí strojívá,
Sám přitom jen nejhůř mívá.
[360]
Kocourek.
Kocourku srsť černounkou,
Krásnou, lesklou, hlaďounkou
Druhové vždy záviděli,
Sami takovou mít chtěli.
„Ach, bratrové, nechtějte
Srsť takovou, jak já, míti;
Tu se jen podívejte,
Jak já bídně musím žíti!
Chci-li vyjít jen na prah –
Jaký zakouším já strach!
Každý na mou kůži číhá...“
A hle! co to mluví, zdvihá
Hůl se nehorázného
A usmrtí – krásného.
[361]
Husička.
Tmavá noc již stan rozbila,
Když se husa v koutek skryla.
Zloděj na dvůr přelezl,
Aniž husu nalezl.
Vidouc pak ho pryč se bráti,
Počne husa štěbetati:
„Dobře jsem si smyslila,
Že jsem se tu ukryla.“
Zloděj zaslech’ husinku,
Nazpět kvapil,
Husu lapil
A – usmrtil chudinku. –
Prostořekost neblahá
Mnohému jest škodlivá.
[362]
Chroustek.
Jednou – právě horko bylo,
Až se potůčkami s čela lilo –
Sedli sobě pastouškové
Pod košaté stromy kaštanové
Do chládku.
„Jirko, povídej nám pohádku!“
Tak to všecko vůkol volalo,
A pokoje pastouškovi nedalo,
Až si předc konečně říci dal,
A jak následuje, povídal:
„Sprostý chroustek v máji
Bezpečně ve libém háji
Trávil o samotě čas.
„Věru, juž mám dosti
Této zelenosti!“
Zavzněl jeho bručný hlas.
„Mám tu věčně zaklen dlíti?
Nic viděti a neviděn býti?
[363]
Město musí jiný ples
Pro mne chrousta míti,
Nežli tento les!“
To vece, již pryč – pryč z lesiny
Chvátal přes květoucí doliny,
A v milostném bžukotu a zpěvu,
Mnohým cudným pannám k hněvu,
Nedbaje na jejich vzdechy,
Přes věžaté střechy
Bezpečně do města vletěl.
Ale, ale! – co se nestalo?
Uvidí ho hejno kluků,
A ti v posměvačném hluku
Tak ho dlouho po ulici chytali,
Až ho do klobouku dostali.
Nyní – chroustek ubohý –
Na mlejnku se točí – beznohý!“ –
„Dobře se mu, tomu chroustu stalo!“
Všecko vůkol Jirky vyvolalo,
„Že, jsa živ on v lesní svobodě,
Sám si do poroby letěl, doma žíti nerodě!“
364
Obsah.
Strana
Bohdanecký rukopis5
Den v Kocourkově27
Básně139
Hlas vlastence při radostném vítáni Jeho c kr Ma-
jestátu Ferdinanda I do Čech ke korunovací 141
Hraběnce *** na památku143
Jarní sen151
České lesy154
Řevnivost157
Slavie ve snu158
Touha dívčí160
Antonii Štěpánkové při věnování zábavníku Čecho-
slava162
Můj holoubek163
Lašťovička165
Odplata167
Odprošení169
Bázeň vzdáleného173
Nářek177
Přání malého strejčka k tetiččinu svátku181
Přání synáčka k matčinu svátku183
Přání syna otci ke dnu narozeni jeho184
Vesely buďte, o dítky185
Jitro186
[365]
Strana
Večer188
Nápisy190
Bouřka193
Náboženství195
Violinka197
Trud198
Bol můj200
Lavelína201
Stromeček202
Nářek204
Večer205
Plavec na zelenou žabku206
Ctnost208
Obsah mého zpěvu209
Změna210
Obraz dívky mé211
Já jsem král213
Příteli R215
Jaro216
Příteli H218
Všetečný220
Neznámá223
Krása dívky227
Touha po Lince229
Pospolitá230
Lípa lásky232
Smrt kanárka233
Jaro236
Elegie na hrázi Rozkoše237
Varytko mé......239
[366]
Strana
Noah240
Milkova prosba245
Kráska...248
Zjevení Jupiterovo249
České krakováčky251
Kopřivy285
Dřevěný pták287
Vidění noční290
Vlastní proměna294
Učený pes296
Krokodil a člověk301
Nevděční synové303
Sněm a bitva u Jezerky305
Strašidlo na hrázi311
Žádost314
Žižkův dub316
Jednorožců rod320
Nářek zamilovaného mládence, nebo: Lamentace ve
třech zpěvích322
Bajky327
Svatba329
Jezero332
Býk 334
Sokol335
Slunečnice337
Bystřina338
Matka s dceruškou339
Hrnek od medu340
Straka341
Perla343
[367]
Strana
Rozohnění345
Můra346
Páv347
Ještěrka348
Rolník349
Jehňátko a vlk350
Včela352
Kočár a vůz353
Kočinka355
Holoubě a liška356
Slavík a vrána358
Kočka360
Kocourek361
Husička362
Chroustek363
E: lk; 2002
[369]