Vidění noční.

Vidění noční.
Já jsem jak živ nevěříval v duchy, A všeliké sny a noční vidění Jsem držíval jen za pouhé mámení. A protož vám pravím – bůhtěživ! – Nevěřil bych ani tento div, Kdyby se to bylo snad jinému stalo, Co mé vlastní oko včera uhlídalo. – Bylo právě večer po klekání, Když jsem kráčel po zahájské stráni, A myslil jsem sobě brzo na to, a zas na to, Jakby na mne – já řku, kdybych našel zlato – Hezké holky braly, A mne i se zlatem věrně milovaly, A tak dále – – Až jsem přišel k skále. [290] Dobře tedy; ale co se nestalo? Strašidlo jakés mne potkalo, A tu, kam bych šel? se optalo. Já pak: „Nevím ani sám!“ V odpověd mu dám; Neboť hrůza tak mne pojala, Že mi na odpověd ani myslit nedala. A vidouc to noční podoba, Za ruku mne vzala, A jak následuje mluviti se jala: „Neboj se mne; já jsem osoba K tobě slána přímo s nebe, Abych na osudné místo vedla tebe. Vidíš tamhle u černého boru Tu vysokou horu? As hodinka, dál tam není ode města, Tam jde naše cesta!“ Šli jsme; všecko jakby pode námi plynulo – Neboť sotva sedum okamžení minulo, Byli jsme již tam. Teď pomysletež jen sobě, 291 Co tu v této noční době Oko moje nevidělo! Moje, nevím čím, oslablé tělo Jen se třáslo, jen se chvělo – ..... Byla vám tu štvanice, Kol a kolem černé plémě sedělo, A s kyselým smíchem hledělo, Kterak si tu počínati bude Statných lvů celičká rodina. Pršela dvanáctá hodina – A mé ucho neslyšelo nic než řev, A mé oko nevidělo nic než krev. I řku: „Odkud jsou ti lvové, Že na rod svůj nedbají, A své vlastní krutě sápají?“ – „Ti své vůle nemají; Jimi pouze vládnou osudové!“ Odpověděl mi průvodčí můj. Pryč jsem chtěl; tuť on mi: „Stůj!“ Přísným hlasem povídal, 292 A na nos mi jakés brejle dal, Skrz něž já když pohleděl, Hrůzou o sobě jsem nevěděl, Neboť místo – běda bědy! Místo lvů jsem viděl vlastní dědy! „Bože!“ – zvolám – „sedmnácté století!“ A v tom všecko mému zraku odletí; Nic – jen omlžená skála Přede mnou tu stála. – I spěchal jsem potom domů Mladým lesem břekovým; Co jsem ale cestou cítil – To vám, bratří, nepovím. 293