Sněm a bitva u Jezerky.

Sněm a bitva u Jezerky.
Za zeleným sadem Pode svatým Vyšehradem, Tamo, kdež se v starožitném věku Scházívalo tisícero českých reků, Aby se tam dobře uradilo, Coby hrůzoplodné jich nepřátel toky V prudkém valu zastavilo, A v století jakby proměnilo roky; Tam, kde druhdy naši dědové, Dověříce udatnému ramenu, Ve divoké seče Na posvátném onom kamenu Sáhodlouhé brousívali meče; Tam kdež osudnému ptákovi, Jenž hubíval úrodné jich dědiny, Jenž jim svaté ptáky vyhnal z lesiny, [305] Který klasoplnou prázdnil stodolu, Z černých křídel brky vyrubali A z nich pěkných potom chocholů Na své helmy sobě nadělali; Zkrátka: „u Jezerky“ jest to bylo, Tamť se kdesi mnoho reků shromáždilo Z dobré staré krve, zaječího rodu. Dřív se každý na své zadní nohy, Stříhaje ušima, stojmo pozdvihoval, Aby sněmům nepříznivé bohy Kouzlem sluchu svého vyzpytoval. Kolkol ticho: – dobré jim to znamení; S jedné strany plot a s druhé kamení, Před sebou zde vodu, vzadu křoví měli. Oni v zahradě a k tomu – v prostřed zelí, Slovem: tak to měli, jak to míti chtěli. Neboť dobře zůstalo jim v paměti, Rekové že druhdy, u šedivém století, Když tu hodovali vůkol svaté vody, Sněm že spojovali s národními hody; Kvas pro dědy naše žádnéť neměl vnady Bez líbezných zpěvů a bez moudré rady: 306 Touto mysl obmezili rozjařenou hněvem, Své pak srdce v žebrách opájeli zpěvem. Avšak, aby po starém vždy nebylo, Těmto rekům naopak se líbilo: Nebo zaječímu tomu rodu Sněm nebýval sněmem bez těch zelných hodů. Toto budiž ale ku pochvale řečeno, Že se v sněmu zaječí to plemeno, Anož o společném dobru rokovalo, Svárů všech a hádek varovalo, Kdežto – ne teď, ale v starém času – V radnicích se užívalo silných hlasů A co rozumem a jazykem se řezat nedalo, To se křepkých mečů rázem přeťalo. Abych tedy nezapomněl, co se dále dělo: Povstane tu z těchto hrdin vážné tělo; Jakož se mi zdálo, podle vznešeného zrostu, Držel bych ho ne za krále, ale za starostu. Neboť, nevím dobře, proč a v jaké době Zajícové králů znelíbili sobě; Králů prý těch příliš mnoho měli, Kteří nade nimi panovati chtěli, 307 Z čehož mnohé různice jsou povstaly; Aby pak to hašteření stálé Skončili a pokoj svatý zdělali, Zajícové z polí všecky krále I s královským titulem pryč vyhnali: A od času toho bývali ti králíkové Pod žlabem jsou živi – v děrách zemanové. To však proto jsem jen povídal, Aby každý přítel pravdy uhlídal, Proč jsem řek’, že ten co v prostřed stál, Spíše byl starosta nežli král: Neb vím dobře, že zní osmé „nelži!“ A proto vždy mluvím pravdu ve lži. Dobře tedy; když tak pěkně stál, Aby radu svému rodu dal, Takto mluviti se ten starosta jal: „Nebudiž vás, bratří, tajno, Z jakých příčin jste se sněchu...“*) *) Má státi sněli, nebo sněste, protož zde chybeno; ale – Tak zajíci mluvívachu, Než Frantovy formy znachu.
308 Chtěl mluviti dále; zajícové ale Překonáni tužbou, u velikém spěchu Se vší udatností do boje se dali, Aniž na hlas jeho více dbali, Všady vraždili, a zraňovali všady, Tento zuřil tam, a onen tady; Ach, jak řídly nepřátelské řady! Morana tu kojila svůj hněv; Svodotokem zelená se valí krev – Tamto leží kus – a hrůzo! kousek tady zelné hlavy! – Ale slyšte! – „hav!“ a opět „hav!“ „„Dav!““ a zase: „„Dav je, dav!““ Hoj! tu každý ze zajíců: „Stůjte!“ – „Braňte se!“ volati chtěl, Ale dnes „mlčet“ za dobré mněl; Prr! tu všecko na útěk se dalo, Jeden do klusu a druhý do skoku, A tak celé vojsko utíkalo V časoměrném poskoku. 309 Na neštěstí ale – Zmužilost svou zapomněli Na bojišti – v prostřed zelí. Ach! jak často po ní potom truchlívali, A do prostřed zelí hledat si ji chodívali! Ale – posud jí nenašli; veta po ní, veta! Hledat ji budou v zelí až do skonání světa. 310