Za zeleným sadem
Pode svatým Vyšehradem,
Tamo, kdež se v starožitném věku
Scházívalo tisícero českých reků,
Aby se tam dobře uradilo,
Coby hrůzoplodné jich nepřátel toky
V prudkém valu zastavilo,
A v století jakby proměnilo roky;
Tam, kde druhdy naši dědové,
Dověříce udatnému ramenu,
Ve divoké seče
Na posvátném onom kamenu
Sáhodlouhé brousívali meče;
Tam kdež osudnému ptákovi,
Jenž hubíval úrodné jich dědiny,
Jenž jim svaté ptáky vyhnal z lesiny,
Který klasoplnou prázdnil stodolu,
Z černých křídel brky vyrubali
A z nich pěkných potom chocholů
Na své helmy sobě nadělali;
Zkrátka: „u Jezerky“ jest to bylo,
Tamť se kdesi mnoho reků shromáždilo
Z dobré staré krve, zaječího rodu.
Dřív se každý na své zadní nohy,
Stříhaje ušima, stojmo pozdvihoval,
Aby sněmům nepříznivé bohy
Kouzlem sluchu svého vyzpytoval.
Kolkol ticho: – dobré jim to znamení;
S jedné strany plot a s druhé kamení,
Před sebou zde vodu, vzadu křoví měli.
Oni v zahradě a k tomu – v prostřed zelí,
Slovem: tak to měli, jak to míti chtěli.
Neboť dobře zůstalo jim v paměti,
Rekové že druhdy, u šedivém století,
Když tu hodovali vůkol svaté vody,
Sněm že spojovali s národními hody;
Kvas pro dědy naše žádnéť neměl vnady
Bez líbezných zpěvů a bez moudré rady:
Touto mysl obmezili rozjařenou hněvem,
Své pak srdce v žebrách opájeli zpěvem.
Avšak, aby po starém vždy nebylo,
Těmto rekům naopak se líbilo:
Nebo zaječímu tomu rodu
Sněm nebýval sněmem bez těch zelných
hodů.
Toto budiž ale ku pochvale řečeno,
Že se v sněmu zaječí to plemeno,
Anož o společném dobru rokovalo,
Svárů všech a hádek varovalo,
Kdežto – ne teď, ale v starém času –
V radnicích se užívalo silných hlasů
A co rozumem a jazykem se řezat nedalo,
To se křepkých mečů rázem přeťalo.
Abych tedy nezapomněl, co se dále dělo:
Povstane tu z těchto hrdin vážné tělo;
Jakož se mi zdálo, podle vznešeného zrostu,
Držel bych ho ne za krále, ale za starostu.
Neboť, nevím dobře, proč a v jaké době
Zajícové králů znelíbili sobě;
Králů prý těch příliš mnoho měli,
Kteří nade nimi panovati chtěli,
Z čehož mnohé různice jsou povstaly;
Aby pak to hašteření stálé
Skončili a pokoj svatý zdělali,
Zajícové z polí všecky krále
I s královským titulem pryč vyhnali:
A od času toho bývali ti králíkové
Pod žlabem jsou živi – v děrách zemanové.
To však proto jsem jen povídal,
Aby každý přítel pravdy uhlídal,
Proč jsem řek’, že ten co v prostřed stál,
Spíše byl starosta nežli král:
Neb vím dobře, že zní osmé „nelži!“
A proto vždy mluvím pravdu ve lži.
Dobře tedy; když tak pěkně stál,
Aby radu svému rodu dal,
Takto mluviti se ten starosta jal:
„Nebudiž vás, bratří, tajno,
Z jakých příčin jste se sněchu...“*)
Chtěl mluviti dále; zajícové ale
Překonáni tužbou, u velikém spěchu
Se vší udatností do boje se dali,
Aniž na hlas jeho více dbali,
Všady vraždili, a zraňovali všady,
Tento zuřil tam, a onen tady;
Ach, jak řídly nepřátelské řady!
Morana tu kojila svůj hněv;
Svodotokem zelená se valí krev –
Tamto leží kus – a hrůzo! kousek tady
zelné hlavy! –
Ale slyšte! – „hav!“ a opět „hav!“
„„Dav!““ a zase: „„Dav je, dav!““
Hoj! tu každý ze zajíců:
„Stůjte!“ – „Braňte se!“ volati chtěl,
Ale dnes „mlčet“ za dobré mněl;
Prr! tu všecko na útěk se dalo,
Jeden do klusu a druhý do skoku,
A tak celé vojsko utíkalo
V časoměrném poskoku.
Na neštěstí ale –
Zmužilost svou zapomněli
Na bojišti – v prostřed zelí.
Ach! jak často po ní potom truchlívali,
A do prostřed zelí hledat si ji chodívali!
Ale – posud jí nenašli; veta po ní, veta!
Hledat ji budou v zelí až do skonání světa.