Na Vyšehradskou dvoranu
se hrnul zástup Pšovanů,
veselý zástup zemanů.
Podkovy břinkaly po cestě tvrdé,
haleny leskly se i péro hrdé,
a smích se družný rozléhal;
ba také sokol – divná věc!
jak chlubný, živý praporec
nad nimi jasně polétal,
sám Bůh ví, kde se vzal.
A hostmi hemžil se už hrad:
líc mužných plno, sivých brad,
junáckých jisker, dívčích vnad.
Pozdravů, poptávek, vítání, všude –
„Brzo-li tomu pak konec už bude?“
se mnohý nedočkavě ptal,
a ještě duněl hradní most,
a ještě vcházel pozdní host –
„Toť celý svět se vidět dal!“
hlas ženský zašeptal.
A byli hosté se všech stran.
Ti z blízka byli, z pražských bran,
ti od hor, kde má hody káň.
Od Ohře nesoucí taj hory rudné,
od Labe mladého, Jizery svůdné,
břeh Cidliny kde samý květ,
i Vltava kde Otavu
objímá s šepty pozdravů,
a stráží hor rek Labe klet
se dere v dálný svět.
A ve smích tu, tam v rozhovor
se míhal starý Slavibor,
dnes nejšťastnější světa tvor.
Na rámě udeří šedivci lechu,
zemanům pravicí potřásá v spěchu:
„Hle, bujny jsou mé šediny!
Již o celý jsem omlád věk,
co stal se ze mne dědoušek.
Nu, zdrávi přišli z dědiny!
Vás vítám na křtiny!“
„Ten kluk vám hledí jako výr,“
zas jinde dí, „ba jako výr.
Nu, bude z něho bohatýr!“ –
„Ej, starý medvídku, jakou to hudeš?
Ty věru hýčkavou chůvou mu budeš!“
o bok se opřel Lutobor.
On moh to říci jediný.
Měl stejně ctné už šediny,
a druhem byl mu Slavibor;
smích znali jen a spor.
„A jaké u vás noviny?“ –
„É, ďas vem všecky noviny
a zloděje, ty zlosyny!
Pomysli! Naléčím na srnčí kousek,
odnes i s léčkou jej – nezbyl ni vousek.
A kdyby aspoň byl mi znám!“
V tom Lutobor se obrátil:
„Což ani růžků nevrátil?
Toť, věru, lotr byl by sám!“ –
„Ba věru, lotr sám!“
Však utichá již ruch a hluk.
„Již jdou! jdou!“ ševelí se zvuk,
jen Slavibor kdes: „Je to kluk!“
„Zdráv budiž Bořivoj! Zdráva buď kněžna!“
„Jaká je spanilá!“... „Kterak je něžna!“
muž mnohý vzdych tu zahořev,
jat pohledem a rozjařen;
i ženám dral se z útrob sten,
když Ludmilin zazářil zjev
jak jarní květ a zpěv.
„Ne boj sem vyzval hrdiny,
než radost naší rodiny;
náš krb vás vítá hostinný.
Přišlo k nám nedávno slunečko svěží,
v kolébce u nás jak v blankytě leží.
Nám všem jak Bůh je milý host;
i vystrojili jsme mu kvas
a pozvali hned také vás.
Kéž všem nám je to na radost!“
I bylo chvály dost.
I bylo řečí, pochvaly,
že sivé hlavy kývaly,
a oči všem jen zpívaly.
V tom dudák zadudal, v píšťaly pěli,
za stoly kníže už prosí a velí
tam v nádvoří, kde kyprý drn.
Tam na rožních už jeleni
a tuční srni pečeni,
stůl každý medoviny pln;
byl zapit mnohý srn.
Pil každý, co jen chtěl a zmoh,
domácím druhem byl tu roh,
a písně pěli starých sloh.
„Ale přec přiveďte, vy staré mámy,
to zlaté slunečko – host ať je s námi!“
kmet obořil se Lutobor.
„Vždyť lekne ho tvůj křik a zpěv!“
jal Slavibora strach i hněv.
„Hle, taký maličký to tvor,
a ty tu řveš jak z hor!“
„I jdi ty, chůvo broukavá!“
Lutobor družně zahrává,
houf žen zas děda zastává.
Však sama Ludmila s blaženou tváří
kynula děvám a rozkoší září –
a hle, už béře na svůj klín
to slunečko, svůj květ a svět –
„Teď, Lutobore, mlč!“ děl děd.
Byl samo štěstí matčin klín,
v dál prchl všechen stín.
„Ej, toť je cvalík jako buk!“
„Toť celá máma!“ volá hluk.
A Slavibor: „Co? Je to kluk!“
Vděčně máť spanilá ke chvále vzhlíží,
rdí se, tak přesladkou chovajíc tíži.
A lípa nad ní šepotá.
„Vám mužům hned je divná věc!
To dítě není silné přec!“
houf žen tam stranou štěbotá.
„Však dost v něm života.“
„A jak se voláš, ty malý?“
„Vratislav,“ děd si přichválí.
„Nu – jméno zvuk má troufalý.“
„Vratislav?“ Lutobor dí hledě vůkol,
„nu, to máš, junáče, veliký úkol!
Tož přisámbůh, mu věren buď!
Až nás už tady nebude,
ať silný kdos nás přebude!“
A dědova se pyšní hruď:
„Nu, jen se nekormuť!“
A sivá jedna zemanka
z kněžniny župy, Pšovanka,
však duchem věrná pohanka:
„Kněžno, být matkou – to od bohů štěstí!
Ale to štěstí jen půlka. By kvésti
a v plod ti mělo uzráti,
já přeju: Nejen matičkou,
buď šťastnou také babičkou!
Pak teprv všecka tíha ti
se ve slast obrátí.
Máť děcku život zasvětí,
co bába žiješ po třetí,
smrt lehká vnuků v objetí.
Vidíš, tvůj život plod nevydal planý,
rod tvůj se rozrůstá na všecky strany.
Ač povolána Sudičkou,
v něm dále žiješ, neseš květ,
jak lípa, kterou sadil děd.
Já přeju: Nejen matičkou,
buď šťastnou babičkou!“
A v modrém oku kněžnině
cos zalesklo se nevinně
jak rosa v polní květině.
Byl to vzlet duše – to modlitba teskná –
byl to dík stařeně – touhy zář bleskná –
byl obavy to stín a lek.
A mlčky jen se rozhledla
a mlčky dítko pozvedla
a mlčky zdlouha do líček
mu vtiskla polibek.
V tom zatřepetal rohů hlas.
„Hle, poslové v ten přišli čas!“
dí stráž, a roh zní zas a zas.
Hlaholí malebně ve vzdušném tichu,
do dálky ozvěna nese jej v smíchu –
„Že vítáni jsou – “ káže kněz,
a jasný vchází poslů sbor,
je každý jako jedle, bor,
a ruce k prsům každý vznes,
však ve prach nepokles.
„Od břehů šumné Moravy
ti přinášíme pozdravy,
z královské Velké Moravy.
S námi tu pán náš sám, Svatopluk, přišel,
by jeho řeč věrnou Vyšehrad slyšel:
Je zlatým orlem Bořivoj;
buď zlatoorlím jeho rod,
měj každá větev slunný plod,
vrať s vítězstvím se jeho voj
i snů všech zlatý roj!“
A již se zvedal křik a hluk,
jejž pozdravů těch budil zvuk,
a v srdcích rostl teplý tluk.
Poslové nehnou se, dál vůdce hlásá,
zrak touží k stolci, kde kněžnina krása:
„Je zlatým orlem Bořivoj,
však nebem milozářných hvězd
Ludmila spásodechá jest,
ta rajská rosa v zemský znoj,
dech míru v ryčný boj.
Nuž pro dne toho lesk a jas
náš pán, hle, s darem poslal nás,
by okrášlil tvůj hod a kvas.
Dumal, než vydumal – um jeho včelkou –
,Nic nemám pro její duši tak velkou!‘
a pohár vzal, by zapil trud.
A víno jen se zakmitlo,
už ve hlavě mu zasvitlo:
,Aj, víno lepší zlatých rud –
já pošlu vína sud!‘
Nuž přijmi v dar ten malý sud!
Na pohled jest on bled a chud,
však vyvětrává trud a blud.
Mdlou hlavu rozjaří, hruď chorou vzpruží,
zrak chabý vyjasní, starobu vzmuží –
je pravda, divná vám to zvěst?
Však víc on ještě dokáže:
on jazyk hravě rozváže,
že vyzradí vám, na mou čest:
To pravda je – to lest!“
„Aj, aj!“ zní na všech stranách div,
„toť neslyšel jsem jaktěživ!“
„Buď slov těch, brachu, pamětliv!“
Lutobor sousedu do řeči vpadl.
Posel však soudek už před kněžnu kladl
a mžikem vznesl nový dar,
dar přeumělý, zlatý roh,
jenž mistrův hlásal vkus a sloh,
a již v něj leje rudý žár
knížeti v čest a zdar.
„Ke slunci vznes se Velehrad!“
kněz do bojarských volá řad.
„Ku hvězdám vznes se Vyšehrad!“
od poslů královských ozvěna letí –
kníže už pije – už po druhé, třetí:
„V tom moku věru dravá chuť!
Žár sluneční je, věřte, v něm –
Já roztávám jak jarní zem.
Již oheň zalévá mi hruď –
jen každý pij a suď!“
A od kněžny roh koluje,
a každý stejnou notuje,
vše diví se a schvaluje.
„Ale ten maličký též líznout musí!
Ať si jen přivyká! Ať také zkusí!“
na ženy mrknul Lutobor.
„Co jen ti vlezlo do lebky?
Přec nevzbudíš ho z kolébky!“
staříček volá Slavibor,
a smíchem hlučí sbor.
A pijí dál a stále víc,
až všem se rozhořela líc,
a Lutobor děl jak by nic:
„Rád bych jen zvěděl,“ a zrak se mu kmitl,
„kdo to jen pod nosem srna ti chytl?
To přemilá je kratochvíl!“
„Ba aby ďas mu do žil vlít!“ –
„Snad nechtěl by ses rozvzteklit?“ –
„S tím lotrem nejradš bych se bil!“ –
„Já mok ten raděj pil!“
„A tys mi ho snad přebral sám?“
dí soused k těmto úvahám.
„Já že bych srna přebral sám?“
Lutobor zasmál se, pustil roj hromů:
„V léčce jsem našel ho – vzal jsem ho domů.“ –
„Tys tedy chyt se do mých ok?“ –
„A vždyť srn řval, jak do nich vlez,
by lovce takého vzal pes!“
A vůkol hlučí smíchu tok:
„Hle, pravdu dí ten mok!“
A pili hlučně, pili dál,
na lících kněžně ruměn hrál,
a Bořivoj jej duší ssál.
Zlatý roh uchopil, zvedl jej k výši:
„Blahem dnes srdečným prsa má dýší.
Nuž pro dne toho památku
k nám nasadíme kořeny,
jež pro radost jsou stvořeny,
nám na zdraví i robátku –
zdar budiž počátku!
Chci jas a smělý vzlet – nač rmut?
Chci zpěv a síly žár – nač trud?
Chci srdce plná zlatých hrud.
Pravdu chci přítelem, vítězem, hostem;
lež nechať nepřejde naším kdy mostem!
Tu zvěst nechť Svatopluk zví král!
Chci z našich srdcí pevný hrad,
tu Vyšehrad, tam Velehrad.
Tu, poslové, zvěst neste dál!
Zdráv Svatopluk buď král!“
„Všem věrným pijem na zdraví!
Všem dobrým pijem na zdraví!
I maličkým těm – na zdraví!“
V tom dudák zadudal, v píšťaly pěli,
ve staré lípě se skřítkové chvěli
v ten hovor veselý a smích,
jenž hučel jak práh Vltavin
a nedbal, jak už do peřin
uléhá slunce prachových,
tak zlatých, nachových.
„A strýčku, co váš slib?“ se ptá
tlum dívek, očka zářivá.
A Lutobor se usmívá.
„Pohádku!“ – „O čem pak? Kohoutím mlíčku?“ –
„Ne, ne, ne! O zlatém Dědu! No, strýčku!“ – –
„O zlatém Dědu – že jsem řek?“
„O zlatém Dědu-Vševědu!
Nekažte, strýčku, besedu!“
„Nu povím, povím, jak jsem řek,
až vyjde měsíček.“
„Už zas, až vyjde měsíček!
Tož myslete si, že jste řek,
že já – že já jsem měsíček!“
z hubičky dívčí to švitoří, svítí.
„Hleďme tu šelmičku! Už mě má v síti!
Nuž, nuž – byl jednou jeden král.
Šel na hon, lesy prochodil,
a přišla noc, král zabloudil.
Však uhlíř králi nocleh dal,
nevěda, že to král.
Král na seně spal-nespal. Zří:
syn narodil se uhlíři,
Sudičky kmotry přišly tři.
Dí jedna: ,Já chlapci dceru dám krále,
co tady v seně spí.‘ – ,Dám ti já krále!‘
král v seně zaklel, plán už tká;
uhlíři synka odkoupil,
dal sluze, by ho utopil.
Koš rybář chyt a z synáčka
vychoval Plaváčka.
Čas letí. Z hocha – krásný rek.
Král jel tu žízniv – áh, ten vztek!
Řek rybář mu, kdo Plaváček.
,To sám už čert chce mi dohodit zetě!...
List tento dodej mé paní – a v letě!‘
List zněl: ,Hned posla zabít dej!‘
Však Sudička jej promění
Plaváčku na list svatební:
,Hned s dcerou posla oddat dej!‘
I byla svatba hej!
Král zuřil, běda, přeběda!
Svět myslil, že se rozvést dá.
,Tři vlasy Děda-Vševěda,
chceš-li mým zetěm být, doneseš jistě!‘
Myslil si: ,Tak se ho zbudu já čistě.‘
I šel Plaváček, šel a šel,
šel lesem, polem nepolem,
šel lučinou a koukolem;
co viděl a jak se tam měl,
jsem dosud nezvěděl.“
„I zanechte všech vytáček!
Zda přines vlasy Plaváček?“ –
„Ach, chudák, chyt se na háček!
Děd-Vševěd churav byl, potratil vlasy;
i čeká Plaváček, čeká tam asi – “
doložil vážně Lutobor.
A ženy výskly ve smíchu:
„I hleďte toho pletichu!“
Zněl smích, kdy tma už lezla z hor
a hvězd vycházel sbor – –
Ten starý příběh, smích a vtip
mi v srdci zněl – však mnohem líp –
když jel jsem krajem, kde ční Říp.
Duši mi schvátila země té krása,
v úkrytu hlubokém srdce mi jásá:
„Ať nebesa tě oslaví,
i v ponížení čarovná!
Ať volná jsi a rekovná!
Tvým věrným piju na zdraví!
Všem dobrým na zdraví!
Buď půvab sám, jas zářící
jak duchem, vzrůstem, na líci,
ať krása tvá je velící!
Nechť z tvého objetí s blankytem slunným
rodí se plémě ti se srdcem junným,
jímž síla se ti dostaví,
že z oken všech, i malých chat,
se bude tichá radost smát.
Tvým rekům piju na zdraví!
Všem statným na zdraví!“