KŘTINY.

KŘTINY.
Na Vyšehradskou dvoranu se hrnul zástup Pšovanů, veselý zástup zemanů. Podkovy břinkaly po cestě tvrdé, haleny leskly se i péro hrdé, a smích se družný rozléhal; ba také sokol – divná věc! jak chlubný, živý praporec nad nimi jasně polétal, sám Bůh ví, kde se vzal. A hostmi hemžil se už hrad: líc mužných plno, sivých brad, junáckých jisker, dívčích vnad. Pozdravů, poptávek, vítání, všude – „Brzo-li tomu pak konec už bude?“ se mnohý nedočkavě ptal, a ještě duněl hradní most, a ještě vcházel pozdní host – „Toť celý svět se vidět dal!“ hlas ženský zašeptal. 25 A byli hosté se všech stran. Ti z blízka byli, z pražských bran, ti od hor, kde má hody káň. Od Ohře nesoucí taj hory rudné, od Labe mladého, Jizery svůdné, břeh Cidliny kde samý květ, i Vltava kde Otavu objímá s šepty pozdravů, a stráží hor rek Labe klet se dere v dálný svět. A ve smích tu, tam v rozhovor se míhal starý Slavibor, dnes nejšťastnější světa tvor. Na rámě udeří šedivci lechu, zemanům pravicí potřásá v spěchu: „Hle, bujny jsou mé šediny! Již o celý jsem omlád věk, co stal se ze mne dědoušek. Nu, zdrávi přišli z dědiny! Vás vítám na křtiny!“ „Ten kluk vám hledí jako výr,“ zas jinde dí, „ba jako výr. Nu, bude z něho bohatýr!“ – „Ej, starý medvídku, jakou to hudeš? Ty věru hýčkavou chůvou mu budeš!“ 26 o bok se opřel Lutobor. On moh to říci jediný. Měl stejně ctné už šediny.šediny, a druhem byl mu Slavibor; smích znali jen a spor. „A jaké u vás noviny?“ – „É, ďas vem všecky noviny a zloděje, ty zlosyny! Pomysli! Naléčím na srnčí kousek, odnes i s léčkou jej – nezbyl ni vousek. A kdyby aspoň byl mi znám!“ V tom Lutobor se obrátil: „Což ani růžků nevrátil? Toť, věru, lotr byl by sám!“ – „Ba věru, lotr sám!“ Však utichá již ruch a hluk. „Již jdou! jdou!“ ševelí se zvuk, jen Slavibor kdes: „Je to kluk!“ „„Zdráv„Zdráv budiž Bořivoj! Zdráva buď kněžna!““kněžna!“ „Jaká je spanilá!“... „Kterak je něžna!“ muž mnohý vzdych tu zahořev, jat pohledem a rozjařen; i ženám dral se z útrob sten, když Ludmilin zazářil zjev jak jarní květ a zpěv. 27 „Ne boj sem vyzval hrdiny, než radost naší rodiny; náš krb vás vítá hostinný. Přišlo k nám nedávno slunečko svěží, v kolébce u nás jak v blankytě leží. Nám všem jak Bůh je milý host; i vystrojili jsme mu kvas a pozvali hned také vás. Kéž všem nám je to na radost!“ I bylo chvály dost. I bylo řečí, pochvaly, že sivé hlavy kývaly, a oči všem jen zpívaly. V tom dudák zadudal, v píšťaly pěli, za stoly kníže už prosí a velí tam v nádvoří, kde kyprý drn. Tam na rožních už jeleni a tuční srni pečeni, stůl každý medoviny pln; byl zapit mnohý srn. Pil každý, co jen chtěl a zmoh, domácím druhem byl tu roh, a písně pěli starých sloh. „Ale přec přiveďte, vy staré mámy, to zlaté slunečko – host ať je s námi!“ 28 kmet obořil se Lutobor. „Vždyť lekne ho tvůj křik a zpěv!“ jal Slavibora strach i hněv. „Hle, taký maličký to tvor, a ty tu řveš jak z hor!“ „I jdi ty, chůvo broukavá!“ Lutobor družně zahrává, houf žen zas děda zastává. Však sama Ludmila s blaženou tváří kynula děvám a rozkoší září – a hle, už béře na svůj klín to slunečko, svůj květ a svět – „Teď, Lutobore, mlč!“ děl děd. Byl samo štěstí matčin klín, v dál prchl všechen stín. „Ej, toť je cvalík jako buk!“ „Toť celá máma!“ volá hluk. A Slavibor: „Co? Je to kluk!“ Vděčně máť spanilá ke chvále vzhlíží, rdí se, tak přesladkou chovajíc tíži. A lípa nad ní šepotá. „Vám mužům hned je divná věc! To dítě není silné přec!“ houf žen tam stranou štěbotá. „Však dost v něm života.“ 29 „A jak se voláš, ty malý?“ „Vratislav,“ děd si přichválí. „Nu – jméno zvuk má troufalý.“ „Vratislav?“ Lutobor dí hledě vůkol, „nu, to máš, junáče, veliký úkol! Tož přisámbůh, mu věren buď! Až nás už tady nebude, ať silný kdos nás přebude!“ A dědova se pyšní hruď: „Nu, jen se nekormuť!“ A sivá jedna zemanka z kněžniny župy, Pšovanka, však duchem věrná pohanka: „Kněžno, být matkou – to od bohů štěstí! Ale to štěstí jen půlka. By kvésti a v plod ti mělo uzráti, já přeju: Nejen matičkou, buď šťastnou také babičkou! Pak teprv všecka tíha ti se ve slast obrátí. Máť děcku život zasvětí, co bába žiješ po třetí, smrt lehká vnuků v objetí. Vidíš, tvůj život plod nevydal planý, rod tvůj se rozrůstá na všecky strany. 30 Ač povolána Sudičkou, v něm dále žiješ, neseš květ, jak lípa, kterou sadil děd. Já přeju: Nejen matičkou, buď šťastnou babičkou!“ A v modrém oku kněžnině cos zalesklo se nevinně jak rosa v polní květině. Byl to vzlet duše – to modlitba teskná – byl to dík stařeně – touhy zář bleskná – byl obavy to stín a lek. A mlčky jen se rozhledla a mlčky dítko pozvedla a mlčky zdlouha do líček mu vtiskla polibek. V tom zatřepetal rohů hlas. „Hle, poslové v ten přišli čas!“ dí stráž, a roh zní zas a zas. Hlaholí malebně ve vzdušném tichu, do dálky ozvěna nese jej v smíchu – „Že vítáni jsou – “ káže kněz, a jasný vchází poslů sbor, je každý jako jedle, bor, a ruce k prsům každý vznes, však ve prach nepokles. 31 „Od břehů šumné Moravy ti přinášíme pozdravy, z královské Velké Moravy. S námi tu pán náš sám, Svatopluk, přišel, by jeho řeč věrnou Vyšehrad slyšel: Je zlatým orlem Bořivoj; buď zlatoorlím jeho rod, měj každá větev slunný plod, vrať s vítězstvím se jeho voj i snů všech zlatý roj!“ A již se zvedal křik a hluk, jejž pozdravů těch budil zvuk, a v srdcích rostl teplý tluk. Poslové nehnou se, dál vůdce hlásá, zrak touží k stolci, kde kněžnina krása: „Je zlatým orlem Bořivoj, však nebem milozářných hvězd Ludmila spásodechá jest, ta rajská rosa v zemský znoj, dech míru v ryčný boj. Nuž pro dne toho lesk a jas náš pán, hle, s darem poslal nás, by okrášlil tvůj hod a kvas. Dumal, než vydumal – um jeho včelkou – „Nic,Nic nemám pro její duši tak velkou!“velkou!‘ 32 a pohár vzal, by zapil trud. A víno jen se zakmitlo, už ve hlavě mu zasvitlo: „Aj,Aj, víno lepší zlatých rud – já pošlu vína sud!sud!‘ Nuž přijmi v dar ten malý sud! Na pohled jest on bled a chud, však vyvětrává trud a blud. Mdlou hlavu rozjaří, hruď chorou vzpruží, zrak chabý vyjasní, starobu vzmuží – je pravda, divná vám to zvěst? Však víc on ještě dokáže: on jazyk hravě rozváže, že vyzradí vám, na mou čest: To pravda je – to lest!“ „Aj, aj!“ zní na všech stranách div, „toť neslyšel jsem jaktěživ!“ „Buď slov těch, brachu, pamětliv!“ Lutobor sousedu do řeči vpadl. Posel však soudek už před kněžnu kladl a mžikem vznesl nový dar, dar přeumělý, zlatý roh, jenž mistrův hlásal vkus a sloh, a již v něj leje rudý žár knížeti v čest a zdar. 33 „Ke slunci vznes se Velehrad!“ kněz do bojarských volá řad. „Ku hvězdám vznes se Vyšehrad!“ od poslů královských ozvěna letí – kníže už pije – už po druhé, třetí: „V tom moku věru dravá chuť! Žár sluneční je, věřte, v něm – Já roztávám jak jarní zem. Již oheň zalévá mi hruď – jen každý pij a suď!“ A od kněžny roh koluje, a každý stejnou notuje, vše diví se a schvaluje. „Ale ten maličký též líznout musí! Ať si jen přivyká! Ať také zkusí!“ na ženy mrknul Lutobor. „Co jen ti vlezlo do lebky? Přec nevzbudíš ho z kolébky!“ staříček volá Slavibor, a smíchem hlučí sbor. A pijí dál a stále víc, až všem se rozhořela líc, a Lutobor děl jak by nic: „Rád bych jen zvěděl,“ a zrak se mu kmitl, „kdo to jen pod nosem srna ti chytl? 34 To přemilá je kratochvíl!“ „Ba aby ďas mu do žil vlít!“ – „Snad nechtěl by ses rozvzteklit?“ – „S tím lotrem nejradš bych se bil!“ – „Já mok ten raděj pil!“ „A tys mi ho snad přebral sám?“ dí soused k těmto úvahám. „Já že bych srna přebral sám?“ Lutobor zasmál se, pustil roj hromů: „V léčce jsem našel ho – vzal jsem ho domů.“ – „Tys tedy chyt se do mých ok?“ – „A vždyť srn řval, jak do nich vlez, by lovce takého vzal pes!“ A vůkol hlučí smíchu tok: „Hle, pravdu dí ten mok!“ A pili hlučně, pili dál, na lících kněžně ruměn hrál, a Bořivoj jej duší ssál. Zlatý roh uchopil, zvedl jej k výši: „Blahem dnes srdečným prsa má dýší. Nuž pro dne toho památku k nám nasadíme kořeny, jež pro radost jsou stvořeny, nám na zdraví i robátku – zdar budiž počátku! 35 Chci jas a smělý vzlet – nač rmut? Chci zpěv a síly žár – nač trud? Chci srdce plná zlatých hrud. Pravdu chci přítelem, vítězem, hostem; lež nechať nepřejde naším kdy mostem! Tu zvěst nechť Svatopluk zví král! Chci z našich srdcí pevný hrad, tu Vyšehrad, tam Velehrad. Tu, poslové, zvěst neste dál! Zdráv Svatopluk buď král!“ „„Všem„Všem věrným pijem na zdraví! Všem dobrým pijem na zdraví! I maličkým těm – na zdraví!““zdraví!“ V tom dudák zadudal, v píšťaly pěli, ve staré lípě se skřítkové chvěli v ten hovor veselý a smích, jenž hučel jak práh Vltavin a nedbal, jak už do peřin uléhá slunce prachových, tak zlatých, nachových. „„A„A strýčku, co váš slib?““slib?“ se ptá tlum dívek, očka zářivá. A Lutobor se usmívá. „„Pohádku!““„Pohádku!“ – „O čem pak? Kohoutím mlíčku?“ – „„Ne„Ne, ne, ne! O zlatém Dědu! No, strýčku!““strýčku!“ – – 36 „O zlatém Dědu – že jsem řek?“ „„O„O zlatém Dědu-Vševědu! Nekažte, strýčku, besedu!““besedu!“ „Nu povím, povím, jak jsem řek, až vyjde měsíček.“ „Už zas, až vyjde měsíček! Tož myslete si, že jste řek, že já – že já jsem měsíček!“ z hubičky dívčí to švitoří, svítí. „Hleďme tu šelmičku! Už mě má v síti! Nuž, nuž – byl jednou jeden král. Šel na hon, lesy prochodil, a přišla noc, král zabloudil. Však uhlíř králi nocleh dal, nevěda, že to král. Král na seně spal-nespal. Zří: syn narodil se uhlíři, Sudičky kmotry přišly tři. Dí jedna: „Já,Já chlapci dceru dám krále, co tady v seně spí.“spí.‘ – „Dám,Dám ti já krále!“krále!‘ král v seně zaklel, plán už tká; uhlíři synka odkoupil, dal sluze, by ho utopil. Koš rybář chyt a z synáčka vychoval Plaváčka. 37 Čas letí. Z hocha – krásný rek. Král jel tu žízniv – áh, ten vztek! Řek rybář mu, kdo Plaváček. „To,To sám už čert chce mi dohodit zetě!... List tento dodej mé paní – a v letě!“letě!‘ List zněl: „Hned,Hned posla zabít dej!“dej!‘ Však Sudička jej promění Plaváčku na list svatební: „Hned,Hned s dcerou posla oddat dej!“dej!‘ I byla svatba hej! Král zuřil, běda, přeběda! Svět myslil, že se rozvést dá. „Tři,Tři vlasy Děda-Vševěda, chceš-li mým zetěm být, doneseš jistě!“jistě!‘ Myslil si: „Tak,Tak se ho zbudu já čistě.“čistě.‘ I šel Plaváček, šel a šel, šel lesem, polem nepolem, šel lučinou a koukolem; co viděl a jak se tam měl, jsem dosud nezvěděl.“ „„I„I zanechte všech vytáček! Zda přines vlasy Plaváček?““Plaváček?“ – „Ach, chudák, chyt se na háček! Děd-Vševěd churav byl, potratil vlasy; i čeká Plaváček, čeká tam asi – “ 38 doložil vážně Lutobor. A ženy výskly ve smíchu: „I hleďte toho pletichu!“ Zněl smích, kdy tma už lezla z hor a hvězd vycházel sbor – – Ten starý příběh, smích a vtip mi v srdci zněl – však mnohem líp – když jel jsem krajem, kde ční Říp. Duši mi schvátila země té krása, v úkrytu hlubokém srdce mi jásá: „Ať nebesa tě oslaví, i v ponížení čarovná! Ať volná jsi a rekovná! Tvým věrným piju na zdraví! Všem dobrým na zdraví! Buď půvab sám, jas zářící jak duchem, vzrůstem, na líci, ať krása tvá je velící! Nechť z tvého objetí s blankytem slunným rodí se plémě ti se srdcem junným, jímž síla se ti dostaví, že z oken všech, i malých chat, se bude tichá radost smát. Tvým rekům piju na zdraví! Všem statným na zdraví!“ 39