PŘED SVÍTÁNÍM.

František Táborský

PŘED SVÍTÁNÍM.
Jsou chvíle, kdy se v prsou všecko chvěje, jak potok zurčivý, v nějž měsíc leje stříbro svých snů, by hrčel srdcem tvým. Slyšíš tluky – není to píseň, ni žal ni radost, bolná jen tíseň, a jak tím nebem sršným, bájivým, v tvé duši též se hvězd-snů prosypává, tajemné, čistší krásy problyskává; cítíš jich blízkost, slyšíš jich hudbu, vítězný rým, a srdce se třese potokem zurčivým. Jest v duši jako v noci před svítáním. Hvězd chvatným třpytem, tu jen mihotáním z nejasné dálky nebe dumně zří. Chmura-bolest svírá vši zemi, kde prosvit-slast plá, bledý je, němý, a chvílí mha se náhle vynoří, plášť nejistoty na vše kolem hodí, že smysly strnou jak u mělčin lodi. Zamhleno všecko, steskněno všecko; hovoří jen potok, jenž rve se úskalím z pohoří. 11 Jdou plány mládí k tobě, svému otci: „Jsme děti plamene a nechcem býti krotcí! Žár duše tvé nás zrodil v blahý čas. Odstrčeny máme-li žíti? V zapomnění máme-li tlíti? My zmužněly a sesílil náš hlas. Chcem zahořet a v plameni se ztrávit, chcem vzkříšení své plným žitím slavit jako to ptáče, jako ten sad a jako ten klas; chcem vyslovit, co je vrozeno, zrozeno v nás.“ A ticho hlubší je, než v půlnoc bývá, snad abys slyšel líp, jak srdce zrývá ti rvavý tlukot, hlasný, bolavý. Vřava bujná; k slovu se hlásí svétvé vlastní city, trhají pásy: „Ven, do života, světla z mrákavy! Nač o hrdinách paží svět jen bájí? Sta hrdin v srdci hrdinném se tají.“ S kouzelným klíčem kde však ten vrátný loudavý, by v květnaté břehy proud svedl jásavý? Po slunci toužíš, slunce voláš, čekáš – ach, rozvit, rozvit se!... se těšíš, lekáš; ach, rozvit se jak květ, jak květ, jak květ! Zíráš kolem – co scvrklých plodů zříš zakrslých a bezkrevných rodů, co zvadlých tužeb vidíš vůkol tlet, 12 jak lučinu když zanesou v ráz bahna a zmírá květ, svých cílů nedosáhna. Tužeb svých vlastních vidíš tam spoustu kamenět, a slunce a sílu třesoucí volá ret. Chce srdce věřit, milovat a tvořit, a musí kolem nános pochyb bořit, štěrk netečnosti zrývat lakotný; vřelost vlít chce do našich ramen, vzdout ku výšinám oltářů plamen, oltářů našich plamen blikotný, jenž vzletu neschopen se plazí k zemi, jak by to hadi byli líní, němí, zemí se plazí, co by měl šlehat hukotný a nebesky jasný, vítězně jásotný. 13

Básně v knize Hrdinné touhy: