PÍSEŇ.

František Táborský

PÍSEŇ.
Plno důvěry vyběhlo srdce mé, plno výskotu vyběhlo do světa, nesouc pozdravy světu celému, nesouc úsměvy na potkání všem; však zaraženo, poraněno zvolna couvalo, plaše couvalo, až se ukrylo. Až se schoulilo, jako pod střechou se choulí na římse ptáče za deště, dlouho nemohouc vzpamatovat se, dlouho nemohouc lidí pochopit. A jen chvělo se a jen třáslo se místo písničky, místo jásotu. Když pak zmužnělo a síla narostla, zas se do dálky rozletovalo, ale od země výš než na dostřel. Tam v té volnosti svaté, bezmezné zpívá velikou svou lásku bezmeznou, zpívá nejčistší svoje prozpěvy. 96 Není bez hněvu láska ta bezmezná, nejsou bez mraků čisté ty prozpěvy. Chce, by mraky ty rozrostly se v bouř; chce, by hněv jeho rozžehl se v blesk, aby bouře šla zemí nezdravou, bouře očistná, bouře osvěžná. 97