„FIJULIJOU!“

„FIJULIJOU!“
Mně nepatří země ani píď, a má je přec celá zem. Jak jdu, mne vítá; „Přijď zas, přijď!“ mně dí, se loučíc pozdravem. Já píšťalku zdědil kouzelnou a pískám si, jdu-li sám. Tón její veselý „fijulijou!“ je teskně podmalován. Když z lidí jen cítím hanbu a stesk a k jiným pohrdu zas, a ruka marně chce z nebe rvát blesk a tlouc jím a vrhati jas, tu s píšťalkou vyjdu si za bránu, čmoud komínů, mozků vem ďas! Zní „fijulijou!“, klobouk na stranu, a ptáci mi sekundují v čas. 101 Jdou veselej’ bílá oblaka v dál a po nebi volnějším jdou; svět celý slavnějším, čistším se stal a s ním i má hruď – „fijulijou!“ Zpěv beze slov – slova slabá jsou, jen tón pro to výraz má, pro to mé tajemné „fijulijou!“, jak na mraku duha když hrá. A jak jdu polem, hor mýtinou, smích v očku má drobný květ, on rozumí mému „fijulijou!“ a dívá se v široký svět, kde blankyt se sklání ke kraji, zem na hruď chce přitisknout svou – hor linie v dálce zpívají své se mnou „fijulijou!“ 102