EJA HÚJ!

EJA HÚJ!
Nad horami prosvítává, šuhaj koňům ovsa dává. „Vzhůru, slunko! Vyskoč z lože! Eja húj! Probuď že ho, milý Bože, Bože můj! Plno vůně, plno rosy, má milá už trávu kosí. Dávno skřivan nad záhonem – nakrmte se, koně, honem! Vy se dáte do orání, já za vámi do zpívání: Mám já děvče zdravší rosy, líp než já vám trávu kosí. Jak ji vidím, zmírám mukou, kde co vše mi padá s rukou. Oči jako peklo černé, svítí mi z nich nebe věrné. 118 Uslyší tu píseň ona, zasměje se se záhona: „Mám,Mám já, Bože, šuhajíčka, jak by spadl se sluníčka. Spokojí se malou písní; aby líbal, nepomyslí.“nepomyslí.‘ Zasměju se, koně moje, až se ozvou hory troje: „Kdyby,Kdyby byla hodná žena, donesla by koňům sena.“sena.‘ „A,A kdyby on dychtil po ní, přijel by i s čtyřmi koni.“koni.‘ „Bujní,Bujní větři moje koně, pyšné děvče na záhoně!“záhoně!‘ „Hleďte,Hleďte, co to za šuhaje! Děvče zve a ještě laje! Však kdyby ne těch tvých koní, nadarmo bys volal po ní.“ní.‘ A už kráčí – vánci dují,dují – rozběhnu se, dovedu ji. Pohladí vám, koně, hlavy, dá vám z klína vonné trávy. A já vše jí vynahradím, do úst jí svou duši vsadím. 119 Zařehtáte nepokojem: „Co,Co tak dlouho máte spolem?“spolem?‘ É, tož, Ryško, Sivko, honem! Dávno skřivan nad záhonem. A ty, slunko, vyskoč z lože! Eja húj! Probuď že ho, milý Bože, Bože můj!“ Probudil Bůh slunko rudé, slunko z lože vyskočilo, mnohé srdce potěšilo. 120