VELIKÝ PÁTEK.
„Nemohu se modlit, Bože!“
před dřevěným krucifixem
zaúpěla mladá Iněz,
matka drobných dětí tří.
Její muž – ach, vrah a na smrt
odsouzen. Tři drobní syni,
nejstarší z nich, Fernandez to,
chodí teprv do školy.
„Nemohu se ani modlit!“
vzdychla Iněz na smrt bledá,
a co děti neviděly,
vyšla z jizby jako stín.
Nechápali oba mladší,
co se stalo; chápal to však
Fernandez, než i těm mladším
jaksi nijak nešla hra.
148
Věděl on: dnes, dnes tam v chrámě
rozhodne se otcův osud;
u Dřeva tam kříže v dómě
rozhodne jej králová.
V madridském už dómě chmurném
chmurný obřad vrcholí se;
kardinál už kleká na zem
Lignum crucis zulíbat.
Zpěv zní s kůru nitrorvoucí:
basy, jak by zem se třásla,
chlapecké v to hlásky čisté,
jak by lkala nebesa.
Zní ten zpěv jak z jiných světů,
ba jak by se jím ten svět náš
měnil v lepší, laskavější,
krásnější a čistší svět.
Ticho v chrámě hovořící,
ticho duší plápolavé,
zpěv jak vůně stoupá dómem –
kardinál už zlíbal kříž.
Po něm líbat králová se
zvedá s trůnu – v tom k ní vážně
almužník jde, na talíři
svitky černě svázané.
149
V nich jsou jména odsouzenců.
„V nich též jméno tvého otce!“
Fernandez mní, chrám že volá;
třese se jak osyka.
Neznám stojí v tlačenici,
vidí, almužník už kleká:
„Kterému z těch nešťastníků
odpouští Váš Majestát?“
Dech se v chrámě všechněm zaťal.
Přestal dýchat celý dóm – ó,
Fernandez chtěl vzkřiknout cítě,
že má hrdlo sevřeno.
On chtěl vzkřiknout, on chtěl úpět
před tím lidstvem ke králové,
o milost ji prositi chtěl,
jako Boha prosil už.
„Nezabíjej!“ křičeti chtěl.
„On-li zabil, odpusť jemu;
byl tak dobrý, měl tak rád mne –
nezabíjej!“ volat chtěl.
Ale nestih. Zděšen vidí:
králová si tvář zakryla,
na kolena padá k Dřevu,
pláče, pláče hlasitě.
150
V dómě mrtvě zaněmělém
slyšeti ten vzlykot její,
trhající, škubající
srdce její raněné.
Vzlykot, který prorval pouta
přísných starých dvorních mravů
a proniká tichem dómu
jako nocí vodotrysk.
Či to matka procitla v ní?
Či snad v duši v úkrytu kdes
stará bolest pooživla,
probudila lítost v ní?
Ruce tvář jí zakrývají,
ale duše vidí jasně,
jak ten kříž se před ní zvedá,
roste klenbou do nebes.
Na tom kříži prosvítaje
On tam visí, On tam visí;
krev mu kape z rukou, z nohou,
krev mu z boku vytéká.
Ještě duši nevypustil,
ještě oči k nebi zvedl,
„Odpusť jim,“ slyš, šeptá k Otci,
„neb co činí, nevědí!“
151
A pak oči snížil k zemi,
utkvěl na ní, na králové –
rozlítla se brána srdce
a králová štká a štká.
Nikdo neví, odkud pláč ten,
ale v srdci každý cítí,
za vzlykotu králové že
chrámem jde cos divného,
jak by Bolest stará, těžká,
podpírána Milostností,
brala se jím z lože smutku.
A králová štká a štká.
Štkajíc líbá Dřevo kříže,
po svitcích pak sáhla chvatně:
„Všem, všem, by i mně, mně hříšné,
Bůh kdys milý odpustil!“
— — — — — —
— — — — — —
— — — — — —
— — — — — —
Před dřevěným krucifixem
na zdi chudé jizby svojí
leží Iněz jako mrtvá.
Děti už si nehrají.
152
„Matko! Matko!“ Z dveří letí
Fernandez k ní, kolem šíje
uchopí ji křečovitě,
slzy jen mu hrnou se.
„Co je? Co je?“ matka sípá.
– „Já byl v chrámě!“ Fernandez dí,
zrak mu jásá, rty se chvějí,
líbá matce tvář i vlas.
„Já byl v chrámě!“ volá nadšen,
líbá matce ústa, oči,
líbá matce celou hlavu,
„Maminko, ó, vstaň už, vstaň!“
Vstává matka vyjevena,
šílenost jí z očí mizí,
sklenné oči oživují,
už v nich kmitla jiskřička.
Jak by mlhy prchaly v nich,
jak by slunce vzcházelo v nich,
divá radost v nich se šíří –
chápe slova hochova.
„Děti!“ volá obrozena,
tři hlavičky objímajíc,
„děti, půjdem, půjdem zlíbat,
zlíbat rány Kristovy!“
153
„Já je zlíbal –“ řekl tiše
Fernandez a dodal vida
v matčiných zas očích slzy:
„Půjdu však i po druhé.“
154