HLAS VNITŘNÍ.

František Táborský

HLAS VNITŘNÍ.
Pupeny rájské máš-li v duši, v nichž dřímá květ a v něm zas plod, jich svatě střez! Nechť hruď tvá tuší chuť rozkoše i bolů hlod: zda rozpuknou se, v kterém jaru, a jaký květ a jakých tvarů as touze tvojí vydají a v živý plod zda uzrají? Zda vonné krásy melodie se rodí v nich a zapěje v nich píseň z hájů poesie a radosti v hruď naleje? Zda propukne v nich bolest všecka, již cítíš, jda tím údolím, a která všecka přání světská ovívá pelem nahořklým? Zda tajemný ten rozpuk vzpruží tě ke tvůrčímu: „Staň se, staň!“ a hruď tvou svatým štítem ztuží a nebes meč ti vloží v dlaň? 7 Zda duše tvé to výraz vroucí? Či bublina to bude skvoucí jen duhovosti zdánlivé a nad vše zdání míjivé, plod affektace třeštivé? Ó, pak jen rychle v duši své šlap, zašlap je, vem kameny a udupej ty pupeny! Je líp, když zpustne boží chrám, než falešným by sloužil hrám. V ssutinu vítr vnese kvítí a v noci hvězdy taje svítí. 8