PŘED REVOLUCÍ.

František Táborský

PŘED REVOLUCÍ. R. 1837.
Před sněmovnou starou v Praze na hradě chodí opice a v plné parádě. Bílé punčochy a na střevících přesky, fráček premovaný, na něm erby, blesky v stuze vyšívané jdou až pod nohy, se třepením zlatým klobouk dvojrohý. Zlatá v ruce hůl jí kavalírsky trčí – kočár za kočárem do sněmovny hrčí. Sjíždějí se slavně čeští stavové, na smrt pobouřeni v hloub až duše své. Hněvem, prudkou řečí každý jen se duje, a opice u vrat pyšně salutuje. „Fi, fi! Jaká drzost!“ bouří stavů sněm. „Nás, nás pohaněti takým dekretem! Co pak tak jsme klesli, tak se stali bídni, že se zahrávat chce s námi bujné Vídni? My, stavové čeští, starodávný rod, u svých kalhot bílých, jářku, u kalhot máme nosit porty – stydno je to říci – 74 jak je v šesté třídě nosí úředníci? Porty stříbrné jen a tak úzké příště jak nějaký písař, písař z Trudoviště?“ A sněm tleská, bouří, bouří na hradě – – U vrat opice a v plné parádě. Před sněmovnou starou na Dunaji v Pešti leží klidně levlev, ať za slunce i v dešti. Leží, podřimuje, týden jako v týdni, ob čas nedůvěřiv mrskne okem k Vídni. Jen se přibliž k němu cizí noha, ruka, lev se zvedne, zařve, ohonem v prach tluka. Těžká pokladna tam ve sněmovně leží, – národa v ní práva – a tu lev ten střeží. A sluníčko sobě na bříšku hrá palci: „Ó, vy rebelantští čeští páni Franci!“ * Nemám tohle z prstu, milý čtenáři. To ni fantasii hned se nezdaří. Věř až do puntíka, věř až na vousek; vždyť mi diktoval to sám pan Kalousek. Je to hodně vzadu, nevím už tu hlavu, najdeš to však jistě v „Českém státním právu.“právu“. 75

Básně v knize Hrdinné touhy: