Před sněmovnou starou v Praze na hradě
chodí opice a v plné parádě.
Bílé punčochy a na střevících přesky,
fráček premovaný, na něm erby, blesky
v stuze vyšívané jdou až pod nohy,
se třepením zlatým klobouk dvojrohý.
Zlatá v ruce hůl jí kavalírsky trčí –
kočár za kočárem do sněmovny hrčí.
Sjíždějí se slavně čeští stavové,
na smrt pobouřeni v hloub až duše své.
Hněvem, prudkou řečí každý jen se duje,
a opice u vrat pyšně salutuje.
„Fi, fi! Jaká drzost!“ bouří stavů sněm.
„Nás, nás pohaněti takým dekretem!
Co pak tak jsme klesli, tak se stali bídni,
že se zahrávat chce s námi bujné Vídni?
My, stavové čeští, starodávný rod,
u svých kalhot bílých, jářku, u kalhot
máme nosit porty – stydno je to říci –
jak je v šesté třídě nosí úředníci?
Porty stříbrné jen a tak úzké příště
jak nějaký písař, písař z Trudoviště?“
A sněm tleská, bouří, bouří na hradě – –
U vrat opice a v plné parádě.
Před sněmovnou starou na Dunaji v Pešti
leží klidně lev, ať za slunce i v dešti.
Leží, podřimuje, týden jako v týdni,
ob čas nedůvěřiv mrskne okem k Vídni.
Jen se přibliž k němu cizí noha, ruka,
lev se zvedne, zařve, ohonem v prach tluka.
Těžká pokladna tam ve sněmovně leží,
– národa v ní práva – a tu lev ten střeží.
A sluníčko sobě na bříšku hrá palci:
„Ó, vy rebelantští čeští páni Franci!“
Nemám tohle z prstu, milý čtenáři.
To ni fantasii hned se nezdaří.
Věř až do puntíka, věř až na vousek;
vždyť mi diktoval to sám pan Kalousek.
Je to hodně vzadu, nevím už tu hlavu,
najdeš to však jistě v „Českém státním právu“.