HLAS VELIKÉ HROBKY.

František Táborský

HLAS VELIKÉ HROBKY.
Severním krajem naším jsem se ubíral. Byl zasněn, bez harfy jak pěvec veliký, hor jeho stráže – bez nápisu pomníky; duch starý odevšad a silný ke mně vál. Byl krásný v dumě své, a každý jeho hrad jak vzpomínal by dob, kdy mohl k činu vstát, a každá víska – kdy má ohně rozžíhat. Ó, slovo, tvůrčí slovo, osvobozující! Myšlenko mužná, spasná, hrdinná, kdy udeří, ach, tvoje hodina, že rozhoří se tebou každá dědina? Byl tich, ach, tich ten kraj, jak v zpomínkách jen dlící. Jen lesů vzdech jak z útrob země zaléhal, jak by tam pod zemí kdos vzdychal zvolna, kdos velký modlil se a říkal slova bolná a z hříchů svých i našich se tam zpovídal – sbor starých pokolení našich v lůně skal. Neb odkuds neviděn hřměl temný hukot burný, řev, třeskot vln se lámajících o břeh spurný. 89 Ač neviděno, slyšet bylo moře. Však srdce vidělo je – blýskající, divoké, cizí, výskající moře, jak převalit se rve k nám po prostoře. Ó, srdce vidělo – a na ty hrady, vísky, ať vstanou, chtělo volat, čas že už je blízký, že trna slyším už, ach, vlny hřímající. Však tich, ach, tich byl kraj, jak v zpomínkách jen dlící. Tu zazněl hlas v tom tichu konejšivý z míry, velkého vyhnance hlas plný pevné víry: „Buď ratolestí vždy on rostoucí, se podle studnic, nad zeď vinoucí! Buď při něm, Pane, požehnání Tvé, a silnější,silnější než předků minulé! Buď pavézou vždy spomožení jeho a mečem břitkým důstojnosti jeho! Buď vůdcem po cestách mu nekonečných až ke končinám pahrbků, ach, věčných! Amen i Amen!“ Tím duchem osvěžen, byť slabých ramen, jsem prudko šeptal v duchu: „Amen i Amen!“ A síla taková se vlila v prsa má, že jak člen rodný stál jsem mezi horama, dech silný cítě v srdci, v čele chmurný vzdor – tak stál jsem tam jak bratr pokojných těch hor. 90

Básně v knize Hrdinné touhy: