MÁJOVÁ NOC.
Máj hýří, plnoletí slaví,
v kalíšky leje vonné šťávy.
Horskými nad údolím vraty
už Měsíc vyplul bledězlatý.
Zří – dědiny spí jako dudci,
co sad však – ženichové prudcí
a nevěsty běloučké, cudné,
a ovzduší omamné, svůdné.
Zavrzla vrátka. Plaše vchází,
v sad plaše se mladá dívka plazí.
A pod rozkvetlou jabloní
k živůtku hlavu nakloní,
do bílé ruky hlava upadla,
jak od vůně by lilje uvadla.
A jak své oči k zemi upírala,
zástěrkou modrou si je utírala.
„Jak vše tu v květu, plno vůně!
Co do vůně, když srdce stůně!
103
Říkával Jiřík: ,Dočkej času,
až zrno bude v zlatém klasu,
až jabloň bude v plném máji,
jablíčkům líčka zčervenají!’
A dvakrát jsme už sežali,
jablka dvakrát sčesali,
jich jako hroznů všude bylo,
tak nebe nám jich urodilo.
Sliboval, že mě zulíbá
a v loktech svých mě zkolíbá,
a dosud štěstí bloudí světem,
co třetím jabloň zpívá květem.“
A jak tu stála pod jabloní,
květ růžový k ní jabloň roní,
květ ku květu – on k ňadru padal,
jak příbuznost svou byl by hádal.
Pak přilít větřík do korun
a vystavěl jí zlatý trůn:
na hlavě vínek, v prsou kytku,
jak cudně rdí se ke přípitku,
jejž na zdar jí pan farář pil,
co hudba hrála ze všech sil;
dům celý od hostí se hýbal,
a šelma strýc se přikolíbal,
by na zdraví jí připil sám
a do ucha šept: „Ke křtinám!“
104
A v nebi hvězdy plápolaly
a dovádivě šepotaly,
a jabloň sotva dýchala,
jak šepty jejich slouchala.
V měsíčné záři dřímal svět,
pln snů a rosy každý květ,
a hořkosti pln dívčí ret.
Jabloň se náhle zachvěla
a třásla se a šuměla,
a plachý ruch a rychlý krok,
smích tajený, veselý skok,
a než se dívka otočí,
kdos ruce dal jí na oči:
,Chval„Chval každý duch Hospodina
i Ježíše, jeho Syna!‘Syna!”
Však místo leku – „Jiříku!“
zaznělo v jasném výkřiku.
,Verunko!‘„Verunko!“ s horoucí zas mukou,
však ona vytrhla se z rukou
a k šíji padla mu tak žhavě,
a on se sklonil k její hlavě,
vyhledal rtíky – srdce tlukou
jak slavíci dva sladkou mukou.
105
,Ó„Ó, zlobivá ty moje milá,
ty holubičko moje bílá,
zda víš, co naši pověděli?
Dřív tajili, pak pověděli,
že k vašim půjdou po neděli
se smluvit, abys toho roku
už se mnou žila podle boku,
bych letoší až zralé klasy
na příští s tebou sklízel časy.‘časy.“
Řeč další jabloň přerušila,
neb tolik štěstí netušila;
déšť polibků a srdcí tluk
ji rozšuměl též na souzvuk.
A když odešli ze zahrádky,
ten Měsíc, co šel na pohádky,
po staru smál se, mrkal okem,
a hvězdy v nebi převysokém
zatřpytly, že tak předobře,
a smály se své němohře.
A andělíci všudybyli
hned husličky si naladili:
„Juch – hejsa – tydli – fidli!“
tak strunky každý mydlí.
106
„Juch, hejsa, hejsa, hej!
Veselý začni rej!
Hoj, trajlidá!“
A andělíci druzí malí
se za potlesku rozzpívali:
„Buď zdráv, kdo’s mlád! Svět samý květ
a srdce samý, samý květ.
Juchuchu, juchuchu, hej!
Veselý začni rej!
Hoj, trajlidá!“
A s párkem jasných hvězdiček
už vykračuje Měsíček,
a za ním celý hvězdný svět
už tančí slavný menuet.
A hvězdičky se zapýří,
smály se tomu rytíři,
jak nožku k nožce svižně klade
a k tanci bere staré, mladé,
a tolik se mu z duše smály,
až slzičky jim v očích stály
ze švarného frejíře,
přejasného rytíře.
A všecky mízy žitídarné
se tlačily tak ztajeny
107
tu v lupenylupeny, tu v pupeny,
v nichž květy spaly lepotvarné,
zárodky plodů přeskvoucích
a v nich zas rodů budoucích,
až chvělo se vše stvoření
tím svatým ruchem tvoření.
108