SLAVÍCI.

SLAVÍCI.
Pozdní večer. Právě akáty kvetly, vůní plnily vzduch teplý, třpytivý, světlý. Měsíc svítil. V jeho stříbřitém jase Praha kmitala, ba v bájné vzrůstala kráse. Hučel jez a hučel sílu, ne stony. V řece ostrovy – jak varhan hluboké tóny. S plachým srdcem podél řeky jsem chodil, hučel v něm též jez, dav snů jím třpytný se brodil. Jasní byli, svatí byli to reci – divně na mostě se na mne dívali světci. Zlaté štíty měli, hořící v jase; jeli v rodný kraj se službou zasvětit Kráse. Zlaté štíty měli, hořící rudě; je-lijeli v rodný kraj, kde Volnost vězněna v bludě. 94 Zlaté štíty měli, růžové pásky; jeli v rodný kraj si kvítko utrhnout Lásky. Půlnoc. Doma okna otvírám – znějí sladké tóny mně vstříc – – v Kinské slavíci pějí. Pěli slavně, v slastném jásotu pěli; na sad vysoko v šíř tluk se rozlíval vřelý. Lily v šíř se tluky, v bezmeznou dáli; v tichu nočním se jich vlny zářiti zdály. Ty jak vlny, ty jak sloupoví plály, ohňů sloupoví, v němž obět lásce se pálí. Půlnoc byla; v Kinské slavíci pěli; hvězdy v přestávkách jim potlesk jiskřily smělý. Zalit lunou sad též naslouchal němý, stíny vzdychaly jen v něm, jak táhly se zemí. Naslouchal v mé duši sad také světlý, také v něm právě teď vonné akáty kvetly. Také jím teď dlouhé stíny se chvěly; touha vrhala je, až jak smrky se tměly. 95